ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.1907.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 1907/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce: P., spol. s r. o., zast. advokátkou, proti žalovanému: K.S., zast. advokátem, o zaplacení 12.726,- Kč s přísl., k dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 1999, čj. 15 Co 845/98 - 81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení 1.075,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení a to k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 6. 1999, čj. 15 Co 845/98 - 81 změnil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 5. 1998, čj. 10 C 14/98 - 58 v části týkající se úroku z prodlení tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 17 % úrok z prodlení z částky 3000,- Kč za dobu od 23. 3. 1997 do 25. 1. 1998. V další napadené části ve věci samé odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl o nákladech řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo podle §536 odst. 2 obch. zákoníku, na základě které se žalobce zavázal pro žalovaného zpracovat peněžní deník, daňové přiznání žalovaného a jeho syna a přehledy sociálního a zdravotního pojištění.
Odvolací soud dospěl k závěru, že účastníky byla sjednána cena uvedených prací v maximální částce 3.000,- Kč, přičemž tato částka byla žalobci zaplacena dne 26. 1. 1998. Cena díla se podle odvolacího soudu stala splatnou ve smyslu §548 odst. 1 obch. zákoníku provedením díla, a to dne 23. 3. 1997, neboť k tomuto datu žalobce svou povinnost vyplývající ze smlouvy o dílo splnil. Pokud žalovaný zaplatil částku 3.000,- Kč až dne 26. 1. 1998, byl v období od 23. 3. 1997 do 25. 1. 1998 v prodlení a žalobci vzniklo podle §369 odst. 1, ve znění platném do 31. 12. 2000, ve spojení s ust. §502 odst. 1 obch. zákoníku právo na úhradu úroku z prodlení v sazbě 17 % ročně, která odpovídá výši obvyklých úroků požadovaných za úvěry poskytované bankami v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy zvýšené o 1 %.
Dovoláním ze dne 10. 9. 1999 žalobce napadl výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 1 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.\"), a bylo podáno z důvodů uvedených v §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř.
V obsáhlém odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že mezi účastníky nebylo sporné, že se žalobce zavázal pro žalovaného zpracovat peněžní deník, provést závěrkové práce, zpracovat daňové přiznání a přehledy pro zdravotní a sociální pojištění a tento závazek byl žalobcem splněn. Spornou zůstala otázka ceny uskutečněného plnění. Spolu s předáním díla předal žalobce žalovanému fakturu ze dne 12. 3. 1997, splatnou 22. 3. 1997, v níž vyfakturoval žalovanému za provedené práce částku 12.726,- Kč; žalovaný stejnopis faktury podepsal. Z faktury byla žalovaným dne 22.1. 1998 žalobci proplacena částka 3.000,- Kč.
Žalobce dále uvedl, že cena vyúčtovaná za provedenou práci, odpovídá obvyklé ceně a tím vyvrací tvrzení žalovaného, že cena byla dohodnuta od 1.000,- do 3.000,- Kč. Dále žalobce uvedl, že žalovaný nereklamoval fakturu, jejíž převzetí potvrdil svým podpisem, popř. neodstoupil od smlouvy.
Pokud žalovaný provedl dílčí úhradu faktury , uznal tím podle ust. §407 odst. 3 obch. zákoníku zbytek dluhu.
Dále žalobce v dovolání uvedl, že smlouva o dílo byla uzavřena ústně. Připouští, že pokud jde o jednání o ceně díla, dostal se do důkazní nouze, avšak v žádném případě nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že žalovaný prokázal, že cena byla stanovena dohodou ve výši maximálně 3.000,- Kč.
Žalobce je dále toho názoru, že žalovaný podpisem faktury a tím, že tuto fakturu nereklamoval, akceptoval v ní uvedenou částku, takže došlo v tomto okamžiku k dohodě o konkrétní výši ceny za dílo. Pokud by soud nepovažoval podpis faktury žalovaným za souhlas s výší ceny, pak mělo být aplikováno ust. §546 odst. 1, 2 věta obch. zákoníku, tj. objednatel měl zaplatit cenu, která se obvykle platí za srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy za obdobných obchodních podmínek. Cena díla určená částkou 1.000,- Kč - 3.000,- Kč je výrazně podhodnocena; soud k tomu nevyslechl dovolatelem navržené svědky, stejně tak nebyl prozkoumán rozsah provedené práce ve vazbě na uvedenou cenu.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V podání ze dne 2. 12. 1999 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření zejména uvedl, že pokud žalobce opírá přípustnost dovolání o ust. §239 odst. 1 o. s. ř., je jednoznačné, že odvolací soud nevyslovil ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání. Zmínka o dovolání je obsažena pouze v poučení o opravných prostředcích, nejde tedy o výrok, kterým by měla být vyslovena přípustnost dovolání.
Žalovaný ve vyjádření dále uvedl, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, částečná změna se týkala příslušenství - úroků z prodlení, proto nejsou splněny podmínky §238 odst. 1 o. s. ř. pro přípustnost dovolání, popř. §237 o. s. ř.
Vzhledem k tomu žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a zavázal žalobce k úhradě nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobce podle ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř., a to ve znění platném do 31. 12. 2000, neboť podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17. zák. č. 30/2000 Sb. se toto dovolání projedná a rozhodne podle dosavadních předpisů a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno.
Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je dovolání z důvodu uvedeného žalobcem v dovolání, a to podle §239 odst. 1 o. s. ř., přípustné.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebo unesení odvolacího soudu ve věci samé přípustné, jestliže tímto rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a pokud odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Ze spisového materiálu a rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí nevyslovil, že by proti němu, tj. výroku II., v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, s výjimkou změny rozhodnutí týkající se úroku z prodlení (bod I. výroku rozsudku odvolacího soudu - viz dále), připustil dovolání. Taktéž dovolací soud neshledal, že by žalobce včas navrhl, aby odvolací soud připustil proti svému potvrzujícímu výroku dovolání, jemuž nebylo vyhověno, aby dovolací soud mohl event. posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. Dovolání není tedy podle §239 odst. 1 o. s. ř. proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu přípustné.
104
V posuzovaném případě byl rozsudkem odvolacího soudu změněn rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se příslušenství, tj. úroku z prodlení tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 17 % z částky 3.000,- Kč za dobu do 23. 3. 1997 do 25. 1. 1998 (výrok I., odst. 1).
Dovolání proti tomuto výroku by bylo objektivně přípustné dle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud v této části změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Z výše uvedeného však vyplývá, že žalobci (dovolateli) bylo v této části vyhověno, tedy byl procesně úspěšným a tímto rozhodnutím neutrpěl žádnou procesní újmu, kterou by bylo možné odstranit v dovolacím řízení zrušením tohoto výroku rozsudku odvolacího soudu.
Pokud žalobce dovoláním napadl tento výrok rozsudku odvolacího soudu, je v této části dovolání tzv. subjektivně nepřípustné, neboť obecně platí, že účastník nemůže opravným prostředkem napadat tu část výroku rozhodnutí, jíž mu bylo vyhověno, tj. nebyla mu tímto rozhodnutím způsobena újma odstranitelná v rámci dovolacího řízení.
Dovolání proti tomuto výroku je proto třeba odmítnout, neboť bylo podáno osobou k tomu neoprávněnou [ srov. §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ].
Žalobce v dovolání výslovně uvedl, že dovoláním napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tj. tedy i ty, jimiž odvolací soud změnil výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení před tímto soudem (bod I., 2 odstavec výroku) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (bod III. výroku).
V případě změny rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně není dovolání přípustné podle §238a odst. 1 písm. a), věta za středníkem o. s. ř. Dovolání není též přípustné proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, neboť v tomto případě nejde ani o rozhodnutí potvrzující či měnící.
Dovolací soud dále s ohledem na ust. §242 odst. 3 o. s. ř. neshledal, že by dovolání bylo přípustné z důvodů uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., i když tyto důvody nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací soud vzhledem k tomu, že shledal, že dovolání není přípustné, popř. bylo podáno neoprávněnou osobou, se již nemohl zabývat věcnými námitkami žalobce uvedenými v dovolání a z jejich hlediska přezkoumávat dovoláním napadený rozsudek.
Nejvyšší soud proto podle §239 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti a ust. §218 odst. 1 písm b) a c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost popř. pro jeho podání neoprávněnou osobu, odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na úspěch v dovolacím řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 1.075,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 14. června 2001
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
105
předseda senátu