ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.2950.99.1
sp. zn. 29 Cdo 2950/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce J.B., zast. advokátkou, proti žalovanému Ing. F.H., zast. advokátem , o 96.687,30 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 76/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. září 1999, čj. 6 Co 2174/99 - 196, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení celkem částku Kč 3.250,- a to do 7 dnů k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako odvolací soud rozhodl shora uvedeným rozsudkem v předmětné věci, že rozsudek soudu prvního stupně - Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 4. 1999 čj. 10 C 76/92 - 178 - v bodě I. a II. se potvrzuje, v bodě III. zůstává nedotčen. Současně rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení a vyslovil, že návrhu žalobce na připuštění dovolání se nevyhovuje.
Soud prvního stupně zamítl návrh na zaplacení částky 96.687,30 Kč s přísl. a zavázal žalobce nahradit žalovanému náklady řízení. Dospěl k závěru, že žalovaný má ve stejné výši z titulu vypořádání tzv. druhého konsorcia vůči žalobci pohledávku, ohledně níž vznesl kompenzační námitku ve smyslu §98 o. s. ř. a soud ji uznal za důvodnou. Soud vycházel ze zjištění, že dohoda o uzavření společenské smlouvy o konsorciu ze dne 29. 8. 1991 nebyla zrušena, k jejímu zániku nemohlo dojít ani zrušením smlouvy o zajištění ochrany kasina, kterou sjednal žalobce se společností M. k 10. 10. 1991. Zrušena mohla být pouze na základě dohody obou stran a k té nedošlo. Výši nároku žalovaného určil soud odhadem podle §136 o. s. ř., poněvadž žalobci nebyly předloženy doklady potřebné k vypracování znaleckého posudku, přičemž soud vycházel z nároku žalobce na vypořádání prvého konsorcia, jež trvalo od 28. 3. 1991 do 31. 12. 1991, za kteroužto dobu má žalobce nárok na vypořádání v částce 96.687.30 Kč podílu na zisku, vyplývajícího ze zajišťování ochrany hotelu G. Podle shodných výpovědí účastníků pro tuto ostrahu vypláceli zaměstnancům účastníci 25,- Kč za hodinu, resp. některým 35,- Kč za hodinu, přičemž od společnosti, pro kterou zajišťovali ostrahu, dostávali částku 90,- Kč za hodinu. Z druhého konsorcia dostávali účastníci 52,- Kč za hodinu, takže za období od 29. 8. 1991 s připočtením zisku roku 1992 mohlo být dosaženo zisku ve stejné výši, jaký byl dosažen v činnosti, jež se týkala ostrahy hotelu. Jelikož druhé konsorcium trvalo i po roce 1992, pak podíl žalovaného na zisku hospodaření druhého konsorcia musel nepochybně dosáhnout žalované částky.
K odvolání žalobce proti tomuto rozsudku odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle §212 odst. 1 a 2 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Již ve svém zrušujícím usnesení ze dne 6. 5. 1997 čj. 6 Co 2683/96 - 116, vyslovil odvolací soud určité právní závěry. V té době bylo předmětem řízení vypořádání konsorcia, jež účastníci uzavřeli dohodou ze dne 28. 3. 1991. Soud vycházel z toho, že konsorcium zaniklo uplynutím doby, na niž bylo uzavřeno, tedy dnem 31. 12. 1991 a k tomuto datu vypořádal vzájemné nároky účastníků, přičemž právní vztahy z konsorcia posuzoval podle hospodářského zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též "hosp. zák."). Odvolací soud neakceptoval námitku žalovaného, že žalobce se nepodílel na činnosti tohoto konsorcia, považoval však za důvodnou námitku žalovaného, který uplatnil procesní institut podle §97 o. s. ř. a uložil soudu prvního stupně zabývat se touto námitkou, jež se týká pohledávky z druhého konsorcia, kterou nepovažoval soud prvního stupně za dosud splatnou. Odvolací soud vyslovil názor, že splatnost pohledávky žalovaného není vázána na ukončení smlouvy o konsorciu, ale vyplývá ze zákona o dani z příjmu fyzických osob č. 389/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jelikož §7 odst. 4 cit. zákona stanoví, že u poplatníka, který je účastníkem konsorcia, se do základu dané zahrnuje jeho podíl na příjmech a výdajích. Po skončení zdaňovacího období je povinností poplatníka podat daňové přiznání. Daň je splatná podáním přiznání a z toho plyne povinnost každý rok vyúčtovat zisk a tím také nárok účastníka konsorcia za toto období na podíl na zisku.
Soud prvního stupně po dalším dokazování dovodil, že dohoda o uzavření společenské smlouvy o konsorciu ze dne 29. 8. 1991 nebyla zrušena a nadále trvá. Smlouva zaniká způsoby podle §360a odst. 4 hosp. zák. Podle bodu 4 dohody o uzavření společenské smlouvy - konsorcia ze dne 29. 8. 1991 "smlouva je uzavřena na dobu neurčitou, stejně tak jako smlouva s firmou "M." a zrušena může být pouze na základě dohody obou stran. Pokud jedna ze stran odstoupí od smlouvy, je povinna uhradit straně druhé ušlý zisk a uhradit případné náklady".
Odvolací soud uvedl, že z provedeného dokazování, zejména dopisu z 8. 9. 1992 (č.l. 17 spisu) a z vyjádření žalovaného z 20. 10. 1995 (č.l. 53) vyplývá, že žalobce využil možnosti sjednané ve smlouvě a od smlouvy jednostranně odstoupil, i pod sankcí uhradit druhé straně ušlý zisk a případné náklady. Toto druhé konsorcium tedy zaniklo, nikoli však způsobem, který zmiňuje žalobce. S ohledem na způsob zániku lze akceptovat argumentaci žalovaného, že žalobce mu způsobil škodu v ušlém zisku, která by představovala nejméně takovou částku, jakou žalobce uplatňuje vůči žalovanému. Výpočet ušlého zisku odpovídá minimální výši, jakou zvažoval soud prvního stupně.
Odvolací soud dovodil, že ve smyslu §120 odst. 2 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy, jimiž lze objasnit skutečný stav věci, avšak nelze vytýkat žalovanému, že nenabídl ke svým tvrzením důkazy a neposkytl soudu patřičnou součinnost; tento nedostatek součinnosti lze ale vytýkat žalobci, který znemožnil přesný výpočet ušlého zisku. Je otázkou, zda toto jeho jednání nepovažovat za účelové, když při jednání dne 22. 11. 1995 se vyjádřil tak, že má vypořádání činnosti druhého konsorcia připraveno, účetní dokumentaci však nepředložil ani na výzvu znalce a pouze z kopie přiznání k dani z příjmů za rok 1991 nebyl znalec schopen určit, kolik činily příjmy a výdaje z tzv. druhého konsorcia a proto nemohl být znalecký posudek vypracován. Žalobce musí nést důsledky svého jednání a je věcí volné úvahy soudu, jak výši nároku za tohoto stavu stanovit.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle §219 o. s. ř. potvrdil, i když s poněkud odlišnými právními závěry. Ve věci nepřipustil dovolání, neboť v daném případě není řešena zásadní otázka právního významu, jde pouze o posouzení skutkových okolností.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s tím, že přípustnost dovolání je dána podle ust. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud první instance byl vázán právním názorem, obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu, když v původním rozsudku soud prvního stupně žalobě vyhověl.
Dovolatel zdůrazňuje, že původním návrhem podaným u soudu prvního stupně se domáhal, aby bylo žalovanému uloženo předložit mu veškeré účetní doklady za období od 28. 3. 1991 do 31. 12. 1991 a provést finanční vypořádání hospodaření konsorcia, jež bylo uzavřeno dne 28. 3. 1991 dohodou, když tohoto požadavku nemohl žalobce dosáhnout smírnou cestou. Pod tlakem soudního řízení pak žalovaný doklady žalobci předložil a ten mohl vyčíslit svůj finanční požadavek z uzavřeného konsorcia. Soud prvního stupně v původním rozsudku žalobě vyhověl s odůvodněním, že konsorcium uzavřené dne 28. 3. 1991 zaniklo uplynutím lhůty, na kterou bylo uzavřeno, tj. dnem 31. 12. 1991 a za toto období je nutno provést finanční vypořádání. Pokud žalobce požadoval méně, přiznal mu soud požadovanou menší částku, jsa vázán co do výše uplatněným návrhem. Soud nepřiznal žalobci tzv. upravený zisk 101.657,80 Kč, dále 8.613,- Kč za základní prostředky a 17.747,50 Kč za DKP, jakož i částku 31.331,- na vypořádání druhého konsorcia. Předmětem činnosti tohoto tzv. druhého konsorcia byla ostraha kasina hotelu G., konsorcium bylo uzavřeno účastníky dne 29. 8. 1991 a žalovaný v rámci procesní obrany uplatnil jako protipohledávku vypořádání konsorcia za dobu od 1. 9. 1991 doposud, soud prvního stupně však shledal započtení pohledávek nepřípustným podle §361 odst. 3 hosp. zák.
Dovolatel dále rekapituluje, že proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 19. 9. 1996 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18. 2. 1997 podal žalovaný odvolání a odvolací soud svým usnesením ze dne 6. 5. 1997 čj. 6 Co 2683/96 - 114, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž se měl zabývat procesní obranou žalovaného. Odvolací soud zaujal názor, že splatnost pohledávky žalovaného není vázána na ukončení smlouvy o konsorciu, ale vyplývá ze zákona o dani z příjmu. Soud prvního stupně po provedeném dokazování zamítl žalobu s tím, že provedl propočet nároku odhadem podle §136 o. s. ř., když žalobce nepředložil soudu účetní doklady z druhého konsorcia. K odvolání žalobce odvolací soud tento rozsudek potvrdil s právním závěrem, že konsorcium uzavřené dne 29. 8. 1991 zaniklo jednostranným odstoupením žalobce od smlouvy v souladu se smlouvou. Žalobce takto způsobil žalovanému škodu spočívající v ušlém zisku, jež by představovala nejméně takovou částku, kterou žalobce uplatňuje vůči žalovanému.
Dovolatel pokládá tento rozsudek dovolacího soudu za nesprávný v právním posouzení věci. Obě dohody o konsorciu byly uzavírány mezi účastníky v roce 1991 podle §106a a násl. hosp. zák. ve znění novely - zákona č. 103/1990 Sb. a byly určené k provedení (jednoho) obchodního případu. Dopisem ze dne 6. 11. 1991 oznamuje žalobce žalovanému ukončení konsorcia uzavřeného dne 29. 8. 1991 "z důvodu toho, že byla s firmou M. uzavřena nové smlouva". V nové smlouvě nebylo již počítáno s konsorciem ze dne 29. 8. 1991. Takové oznámení nemůže být jednostranným právním úkonem odstoupení od uzavřené smlouvy, jak to pojímá odvolací soud. Žalobce nevyužil žádné své možnosti z uzavřené dohody o konsorciu, aby odstoupil od smlouvy, ale pouze dopisem oznámil, že pro konsorcium skončil obchodní případ, pro něž bylo konsorcium založeno. Ani žalovaný nechápal dopis ze dne 6. 11. 1991 mu adresovaný jako odstoupení, když dopisem ze dne 30. 7. 1996 požaduje vyúčtování a uspokojení nároku z konsorcia z 29. 8. 1991, za roky 1991 až 1995.
Dovolatel namítá, že ust. §360a odst. 2 hosp. zák. taxativně uvádí náležitosti smlouvy o sdružení, kam patří i konsorcium. Pod písm. c) cit. ustanovení se jako podstatná náležitost uvádějí důsledky porušení smluvních povinností. Dohoda o konsorciu ze dne 29. 8. 1991 tuto podstatnou náležitost neobsahuje a proto konsorcium nevzniklo. Odstoupit lze jen od smlouvy, která platně vznikla, tuto otázku však odvolací soud nezkoumal.
Dále dovolatel uvádí, že sám účetnictví konsorcia uzavřeného dne 29. 8. 1991 nevedl, vedla jej "firma H.", která také vypracovala "Vypořádání konsorcia uzavřeného mezi podnikateli J.B., firma C., Č.B. a ing. F. H., firma K - P., Č. B. " ze dne 1. 11. 1991. Jiné účetnictví žalobce nemá, přičemž byl to právě žalobce, který pro splnění povinnosti vyúčtovat a zaplatit daň z příjmu, požádal žalovaného o stejné vyúčtování prvého konsorcia, aby mohl podat daňové přiznání. Žalovaný odmítl předložit požadované doklady a provést vyrovnání, jak o tom svědčí dopisy jeho právních zástupců.
Dovolatel dále poukazuje na to, že ust. §361 odst. 3 hosp. zák. povoluje vzájemné započtení pohledávek jen po předchozí písemné dohodě, k takové dohodě však mezi účastníky nedošlo. Není proto možné provést započtení ani formou protipohledávky v rámci procesní obrany žalovaného. Žalovaný uplatnil svůj nárok poprvé před soudem dne 20. 10. 1995 a žalobce v písemném závěrečném návrhu vznesl námitku promlčení nároku žalovaného.
Konečně považuje dovolatel za chybnou i úvahu soudu o výši ušlého zisku a vzniklé škodě druhého konsorcia, které existovalo pouhé 2 měsíce v září a říjnu 1991. Soud do propočtu ušlého zisku nesprávně zahrnuje i rok 1992 a vychází z toho, jako by konsorcium z 29. 8. 1991 stále existovalo, i když odvolací soud má za to, že odstoupením žalobce konsorcium zaniklo. Soud neuvažuje ve svém propočtu s vyšší sazbou za ostrahu hotelu oproti sazbě za ostrahu kasina. Přitom rozdíl je markantní - na každou hodinu za ostrahu hotelu je o 28,- Kč více, než za ostrahu kasina (účastníci propláceli zaměstnancům v průměru 30,- Kč za hod., avšak od svých smluvních partnerů dostávali 90,- Kč za hodinu za ostrahu hotelu a 52,- Kč za hod. za ostrahu kasina). Za dobu trvání druhého konsorcia činil podíl na zisku pro každého společníka 7.331,70 Kč. Prvé konsorcium při tržbách 90,- Kč/hod. docílilo zisku 96.000,- Kč na společníka, druhé konsorcium při tržbách 52,- Kč/hod. nemohlo alespoň podle matematicko-logické úvahy takové výše dosáhnout, když náklady obou sdružení byly v podstatě stejné. Rozdíl mezi náklady na zaměstnance a fakturovanou sazbou činily 60,- Kč resp. 22,- Kč, tj. zisk z ostrahy hotelu byl minimálně třikrát vyšší než z konsorcia ostrahy kasina. Rozdíl mezi 90,- Kč za ostrahu hotelu a 52,- Kč za ostrahu kasina, tj. 28,- Kč. byl ziskem, který kasino dosáhnout nemohlo. Kasino nemohlo za jeden rok dosáhnout stejného zisku jako hotel, přičemž trvalo pouze 2 měsíce. Pokud soud použil volné úvahy podle §136 o. s. ř., nejde o úvahu nepodléhající hodnocení. Základem je zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené rozhodnutí odvolacího soudu, tak i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání především poukazuje na to, že podání žalobce, doručené soudu dne 23. 11. 1999, není řádným dovoláním, neboť neobsahuje stanovené náležitosti, zejména v jakém rozsahu a z jakých důvodů se rozhodnutí napadá, kteréžto náležitosti lze měnit a doplňovat jen ve lhůtě jednoho měsíce podle §240 odst. 1 o. s. ř. Žalobce však tak učinil až podáním ze dne 29. 1. 1999, tedy po lhůtě a je proto namístě dovolání odmítnout.
Kromě toho žalovaný namítá, že dovolání není přípustné podle §238 odst. 1 o. s. ř., a to ani podle písm. a), ani podle písm. b) cit. ustanovení, neboť ve druhém případě byla důvodem zrušení skutková okolnost, zda je pohledávka žalovaného namítnutá k započtení splatná. Dovolání není přípustné ani proto, že jde o posouzení skutkových zjištění, nikoliv právní posouzení a tudíž nejde o případ, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Dále žalovaný namítá, že pod body 1. a 2. odst. IV. odůvodnění dovolání uvádí žalobce nová tvrzení, v rozporu se svými dřívějšími tvrzeními, takže nová tvrzení nemají žádný význam. Také námitka promlčení žalobce nemá právní význam, neboť kompenzační námitka je úkon k započtení a pohledávky obou účastníků se jako splatné a nepromlčené střetly. Úvahu soudu podle §136 o. s. ř. napadá žalobce podle názoru žalovaného účelově a nepřípustně.
Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud - pokud dovolání neodmítne - dovolání zamítl a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení.
Dovolání podal žalobce podáním ze dne 22. 11. 1999 s tím, že je odůvodní ve lhůtě do pěti dnů s ohledem na právní složitost problému, jeho obsáhlost a na zaneprázdněnost právního zástupce žalobce v probíhající rozsáhlé trestní věci. Odůvodnění dovolání pak žalobce resp. jeho právní zástupce předložil podáním ze dne 29. 11. 1999, podaným soudu prvního stupně téhož dne. Dovolací soud obě tato podání posoudil ve svém celku jako dovolání podané v souladu s §240 a §241 o. s. ř.
Dovolatel se dovolává přípustnosti dovolání podle ust. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., tj. že rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soud prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Dovolateli je nutno přisvědčit, neboť odvolací soud v rozsudku ze dne 6. 5. 1997 vyslovil též závazný právní názor, kterými právními otázkami se má soud prnvího stupně zabývat, zejména pokud jde o splatnost pohledávky. Uvedený důvod přípustnosti dovolání je tudíž naplněn.
Dovolání však není důvodné.
Dovolatel nejprve napadá způsob odstoupení od smlouvy o konsorciu, uzavřené dne 29. 8. 1991, když podle jeho názoru oznámení ze dne 6. 11. 1991 není jednostranným právním úkonem odstoupení. Tuto námitku vznáší dovolatel jako novou, právním hodnocením uvedeného oznámení se z hlediska této námitky odvolací soud nezabýval a proto se jí nemůže zabývat jakožto novou okolností ani soud dovolací.
Rovněž další námitka dovolatele, že dohoda o konsorciu ze dne 29. 8. 1991 nevznikla pro nedostatek podstatné náležitosti - uvedení důsledků porušení právních povinností - je námitkou novou, kterou se soudy prvního stupně a odvolací nezabývaly a taktéž zde se jedná o skutkové zjištění a jeho hodnocení, které soudy v předchozím řízení neprovedly. Dovolací soud takové nalézací řízení nahradit nemůže.
Soudy se v předchozím řízení nezabývaly ani námitkou žalobce, že není možné vzájemné započtení pohledávek podle ust. §361 odst. 3 hosp. zák. v rámci procesní obrany podle §98 o. s. ř., takže ani dovolací soud se touto novou námitkou nemůže zaobírat. Dovolací soud nemůže takto na újmu toho kterého účastníka zkrátit řízení o nejméně jednu instanci.
Konečně nelze přisvědčit dovolateli ani pokud brojí proti úvaze soudu o určení výše nároku ve smyslu §136 o. s. ř. Způsob propočtu, jehož se dovolatel dovolává, je otázkou matematickou a tedy skutkovou, která je výsledkem volné úvahy soudu a která se odvíjela od těch dokladů a důkazů, včetně znaleckého posudku, z nichž oba soudy vycházely.
Dovolací soud z uvedených důvodů nepřiznal námitkám dovolatele relevanci, neboť nijak napadené rozhodnutí neovlivnily.
Dovolací soud proto dovolání zamítl jako nedůvodné (ust. §243b 1 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. v návaznosti na §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. Žalobce jako dovolatel nebyl úspěšný a je povinen nahradit žalovanému k rukám jeho právního zástupce náklady dovolacího řízení v částce 3.175,- Kč za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání (§7, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb. - advokátní tarif) a 75,- Kč za jeden režijní paušál (§13 odst. 3 cit. tarifu).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 17. ledna 2001
JUDr. František F a l d y n a , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová