ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.358.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 358/2000-135
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně M. T., zastoupené JUDr. J. D., advokátem , proti žalované A. Š., zastoupené JUDr. J. V., advokátem , o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 6 C 526/94, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 1999 č. j. 10 Co 691/99-112, takto:
I. Dovolání žalované v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 1999 č. j. 10 Co 691/99-112, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí druhé ideální poloviny hrobky označené „R 2“ na hřbitově ve V. u evangelického kostela, se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalované zamítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že je vlastnicí hrobky označené „R 2” na hřbitově ve V. u evangelického kostela. V žalobě uvedla, že na vsetínském hřbitově v blízkosti evangelického kostela byla ve třicátých letech vybudována J. B., dědečkem žalobkyně, hrobka, která nyní nese označení R.2. Původní hrobka sestávala z kamenné obruče a vyzděného prostoru pro rakev. Po smrti J. B. nebyla v dědickém řízení hrobka projednána. Žalovaná vedla pod sp. zn. 10 C 273/90 u Okresního soudu ve Vsetíně proti nynější žalobkyni spor o určení vlastnictví k předmětné hrobce. Řízení bylo zastaveno. Žalobkyně podala dne 18. července 1990 návrh k bývalému Státnímu notářství ve Vsetíně na dodatečné projednání dědictví po J. B. ohledně předmětné hrobky, přičemž se domáhala, aby hrobka připadla do jejího výlučného vlastnictví. Dodatečné projednání dědictví však provedeno nebylo. Následně podala návrh na dodatečné projednání dědictví po A. Š., nynější žalovaná. Řízení bylo vedeno u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 1 D 560/93. Proti příslušnému usnesení ze dne 26. října 1993 žalovaná podala odvolání. Krajský soud však odvolání odmítl, neboť nynější žalobkyně nebyla účastnicí dědického řízení.
Žalobkyně dovozuje, že státní notářství mělo projednat její návrh z roku 1990. Pokud se tak nestalo a v rámci dodatečného projednání dědictví po A. Š. bylo určeno, že hrobka patří do dědictví, stalo se tak v důsledku pochybení soudního komisaře. Žalobkyně v roce 1989 nechala pořídit náhrobek na předmětné hrobce, z čehož dovozuje, že získala vlastnické právo k hrobce vydržením, když ona i její matka F. V. měly vždy zato, že jsou vlastníky hrobky jako přímí dědicové po J. B.. Pokud by soud dospěl k závěru, že se žalobkyni vydržení nepodařilo prokázat, domáhá se žalobkyně určení vlastnictví podle §135b občanského zákoníku (dále též „ObčZ“). V roce 1989 totiž zpracovala v dobré víře cizí věc na věc novou tím, že nechala na předmětné hrobce pořídit náhrobek. Náklad na pořízení tohoto náhrobku činil kolem 5 000 Kč, což jednoznačně přesahovalo hodnotu původní hrobky s kamennou obrubou.
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 8. listopadu 1995 č. j. 6 C 526/94-51 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů vzal za prokázanou existenci hrobky označené R 2 u zdi na hřbitově ve V.. Hrobka byla vystavěna po roce 1932 J. B. s určením pro jeho rodinu a jeho dvě dcery A. Š. a F. V.. Od roku 1932 byli do hrobky pohřbíváni rodinní příslušníci všech tří uvedených rodin - rodiny B., Š. i V.. Po pohřbení prarodičů J. B. a K. B. bylo v roce 1952 v hrobce pochováno dítě V. manželů, v roce 1963 byla v hrobce pohřbena dcera B. a tchýně žalované A. Š., následně pak v roce 1977 syn A. Š. a manžel žalované J. Š. Naposledy byla v hrobce pochována v roce 1978 matka žalobkyně a druhá dcera B. paní F. V.. Rodinní příslušníci všech tří uvedených rodin vždy řádně zaplatili poplatek za propůjčení místa na hřbitově, tzv. poplatek za užívací právo k místu, na kterém byla vybudována hrobka. Sama žalovaná tak učinila v roce 1977 po smrti svého manžela, přičemž zaplatila poplatek na dobu pěti let od 22. února 1983 do 22. února 1988. Na dobu 20 let tento poplatek v roce 1963 zaplatili pozůstalí po A. Š.. Při pohřbu F. V. tento poplatek v roce 1978 na dobu 10 let, tedy od roku 1988 do roku 1998, zaplatila žalobkyně. Užívací právo k pohřbívacímu místu s předmětnou hrobkou přešlo na zákonné dědičky J. B., A. Š. a F. V., a následně pak s ohledem na dědickou posloupnost na účastnice řízení.
Po smrti J. B. v roce 1935 uvedená hrobka nebyla projednávána v dědickém řízení. Nestalo se tak ani v dědických řízeních po obou dcerách manželů B. F. V. a A. Š. Předmětem dědického řízení hrobka byla až v roce 1993 v rámci dodatečného projednání dědictví po zemřelé A. Š. Soud prvního stupně dovodil, že sporná hrobka je věcí nemovitou. Pro její vydržení přichází v úvahu doba 10 let. Tato doba byla stanovena i v novele občanského zákoníku v roce 1983, kdy bylo vydržení znovu zavedeno. V období od 1. 4. 1964 do 31. 3. 1983 občanský zákoník vydržení neznal. Podle §507a odst. 3 ObčZ ve znění platném po 1. 4. 1983 je možno započítat do vydržecí doby i doby proběhlé před 1. dubnem 1983. K vydržení mohlo dojít nejdříve dnem 31. března 1984. Naposledy byl institut vydržení upraven v občanském zákoníku č. 141/1950 Sb. Podle ustanovení §116 odst. 1 tohoto občanského zákoníku byla pro vydržení nemovitosti stanovena desetiletá lhůta. Soud prvního stupně uzavřel, že v předmětném případě v tomto dlouhém časovém období od roku 1935 po smrti J. B. došlo k vydržení hrobky, a to nejen samotnými dcerami zemřelého B., A. Š. a F. V., ale i žalobkyní a žalovanou. Tyto shodně potvrdily, že až do roku 1989 neměly mezi sebou žádné problémy a konflikty ohledně hrobky. Žalobkyně se o hrobku 40 let starala, finančně přispívala žalované na květinovou výzdobu, obě při pohřbu svých příbuzných zaplatily poplatek za užívací právo k pohřbívacímu místu. V hrobce jsou pochováni příslušníci obou rodin. Obě byly podle názoru soudu až do roku 1989 v dobré víře, že jim oběma hrobka náleží. Sama žalobkyně v roce 1977 v rámci dědického řízení po zemřelém J. .Ś., manželu A. Š., v dopise státnímu notáři ve Vsetíně žádala o uznání práva toliko „poloviny hrobky”.
136
Soud prvního stupně konstatoval, že zákon nevylučuje společnou držbu několika fyzických osob za předpokladu, že jsou splněny podmínky držby, například u podílových spoluvlastníků. Podle soudu prvního stupně bylo prokázáno, že účastnice řízení jsou zákonné dědičky po zemřelých A. Š. a F. V. a oběma těmto účastnicím náleží užívací právo k místu na pohřebišti ve V.. Spornou hrobku účastnice řízení nabyly vydržením do podílového spoluvlastnictví, neboť bylo prokázáno, že u nich existovala dobrá víra, že jim hrobka patří a to alespoň z jedné (ideální) poloviny. Soud prvního stupně nevyhověl žalobkyni „ohledně vydání navrhovaného petitu s ohledem na ustanovení §135b ObčZ, že nabyla vlastnictví k předmětné hrobce na základě §135b ObčZ, neboť toto ustanovení bylo zavedeno až novelou občanského zákoníku s účinností od 1. 1. 1992”. Institut zpracování cizí věci občanský zákoník v předchozím znění neznal. Žalobkyně navíc v době „zpracování” nemohla být v dobré víře, že zpracovává cizí věc, neboť v dobré víře zpracovala v roce 1989 jen svůj spoluvlastnický podíl k hrobce. U druhé ideální poloviny hrobky musela mít za to, že jí nepatří. Navíc za situace, kdy žalobkyně nechala zhotovit na hrobce jen terasové obruby a terasové plotny, nedošlo ke zpracování cizí věci na věc novou, neboť podstata hrobky zůstala zachována. Kromě toho zpracování není možné u věcí nemovitých. Soud prvního stupně uzavřel, že se nelze domáhat vlastnického práva podle ustanovení §135b ObčZ o zpracování cizí věci, neboť soud dospěl k závěru, že k předmětné hrobce účastnicím vzniklo vydržením podílové spoluvlastnictví.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. března 1996 č. j. 10 Co 66/96-74 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí jedné ideální poloviny hrobky označené „R 2” na hřbitově ve V, u evangelického kostela. Žalobu na určení, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí druhé ideální poloviny hrobky označené „R 2” na hřbitově ve V. u evangelického kostela, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení včetně řízení odvolacího.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 5. května 1999 č. j. 2 Cdon 81/97-90 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud pak rozsudkem ze dne 30. září 1999 č. j. 10 Co 691/99-112 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí jedné ideální poloviny hrobky označené „R 2” na hřbitově ve V. u evangelického kostela. Žalobu na určení, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí druhé ideální poloviny hrobky označené „R 2” na hřbitově ve V. u evangelického kostela, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že ani jedna z účastnic řízení neprokázala vznik vlastnického práva k předmětné hrobce na své straně. Proto posuzoval, zda došlo ke splnění zákonných podmínek nabytí vlastnického práva vydržením. Doba držby předmětné hrobky u obou účastnic řízení začala běžet nejméně od roku 1952 (od pochování zemřelého dítěte F. V.), tedy za účinnosti občanského zákoníku č.141/50 Sb. platného a účinného od 1. 1. 1951. Podle ustanovení §115 tohoto občanského zákoníku lze nabýt vydržením vlastnické právo, nejde-li o nezcizitelné věci, které jsou v socialistickém vlastnictví. Podle §116 odst. 1 téhož občanského zákoníku práva vlastnického k movité věci nabude, kdo ji drží oprávněně a nepřetržitě po tři léta; jde-li o věc nemovitou, je třeba vydržecí doby desetileté. Podle druhého odstavce téhož ustanovení, kdo nabude oprávněné držby od držitele oprávněného, může si započíst dobu předchůdcovu. Doba držby na obou stranách právních předchůdkyň nynějších účastnic řízení začala běžet nejméně od roku 1952 a uplynula v roce 1962. Na straně obou právních předchůdkyň nynějších účastnic řízení byly prokázány všechny znaky oprávněné držby, tj. především dobrá víra na straně obou, že jim předmětná věc náleží či „spolunáleží“, jakož i nepřetržité držení této věci po celou uvedenou dobu 10 let. Z uvedené doby nebyly předloženy žádné důkazy o tom, že by se v tomto období některá z právních předchůdkyň účastnic řízení chovala k předmětné hrobce jiným způsobem a rovněž nebyl zjištěn jiný podíl držby na straně žádné z nich, než podíl „rovnodílný“. V řízení bylo prokázáno, že na straně právní předchůdkyně žalobkyně se jako oprávněná držitelka po smrti svých rodičů B. začala chovat F. V. nejméně od doby úmrtí svého dítěte, tj. od roku 1952, kdy toto do předmětné hrobky pochovala. Protože tato zemřela až v roce 1978, tak rovněž za účinnosti občanského zákoníku č. 141/50 Sb. v době od roku 1952 do roku 1962 naplnila na své straně vydržecí dobu. Její právní nástupkyní se stala nynější žalobkyně a další děti F. V.. Hrobka však nebyla projednána jako dědictví ani po zřizovatelích hrobky, tj. J. a K. B., ani po F. V. a žádost žalobkyně o dodatečné projednání dědictví dosud nebyla vyřízena. Hrobku žádný další sourozenec žalobkyně po smrti jejich matky F. V. neužíval, o úpravu právních poměrů k hrobce nejevil zájem a ani se žádný z nich nestal účastníkem tohoto řízení. Za oprávněnou držitelku z této rodinné větve je nutno považovat toliko žalobkyni, která je právní nástupkyní zemřelé F. V.. Na straně žalované pak bylo prokázáno, že takéž její právní předchůdkyně A. Š. držela předmětnou hrobku svých rodičů nejméně od roku 1935 až do své smrti v roce 1963, kdy byla do této hrobky pochována. V jejím případě je nutno institut vydržení až do konce roku 1950 posuzovat podle obecného zákoníku občanského č. 946/1811 ř. z. (dále jen „o. z. o.“), podle kterého k vydržení nemovité věci musela uplynout doba 30 let. A. Š. nemohla za účinnosti uvedeného zákona stanovená vydržecí doba uplynout, proto je i na její straně nutno dobu oprávněné držby posuzovat podle citovaného zákona č. 141/50 Sb., který stanovil dobu oprávněné držby k vydržení nemovité věci v trvání 10 let. V období od počátku účinnosti tohoto občanského zákoníku až do úmrtí A. Š. nebylo prokázáno nic, co by vznik a trvání její oprávněné držby vedoucí k vydržení vlastnictví hrobky přerušilo nebo zastavilo. Ani v jejím případě nebyl zjištěn podíl, ve kterém by předmětnou hrobku vydržela, a tak nutno dospět k závěru, že podíly obou vydržitelek k předmětné nemovité věci byly stejné a tudíž na straně obou právních předchůdkyň účastnic řízení došlo k vydržení hrobky na každé straně v rozsahu jedné její ideální poloviny. Na základě těchto závěrů odvolací soud již nehodnotil případnou aplikaci o. z. o. a dovodil, že každá z účastnic řízení nabyla vydržením spoluvlastnické právo k jedné ideální polovině této hrobky.
137
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, přičemž uvedla, že uplatňuje dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Podle žalované odvolací soud vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť nevyslechl sourozence žalobkyně J. V. a A. Š., kteří mohli prokázat případnou existenci dohody o užívání hrobky uzavřenou mezi jejich matkou F. V. a A. Š., dále se mohli vyjádřit k okolnostem pohřbu jejich sourozence v roce 1952 a vysvětlit svůj poměr k hrobce. S poukazem na §170 odst. 1 o. s. ř. dovolatelka popírá závěr odvolacího soudu, podle něhož není soud vázán rozhodnutím Okresního soudu ve Vsetíně o dodatečném projednání dědictví po zemřelé A. Š. (sp. zn. l D 560/93). Vydržení spoluvlastnického práva k hrobce matkou žalobkyně F. V. a žalobkyní z hlediska jejich dobré víry, že jim náleží spoluvlastnické právo k předmětné hrobce, považuje za neprokázané. V této souvislosti namítla, že K. B. za svého života odkázala v závěti veškerý majetek své dceři A., provdané Š., kdežto své druhé dceři F., provdané V., odkázala jen nějaké dříví, takže A. Š. musela zdědit vlastnické právo k uvedené hrobce. Namítla rovněž, že žalobkyně neprokázala, že by to měla být právě ona, která by spoluvlastnický podíl k hrobce po své matce F. V. zdědila, neboť má sourozence A. Š. a J. V.. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12. 2000 – dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dovodil, že dovolání zčásti není přípustné a zčásti není důvodné.
Dovolání proti rozsudku v části, v níž odvolací soud zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí druhé ideální poloviny hrobky označené „R 2“ na hřbitově ve V. u evangelického kostela, není subjektivně přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejích právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako tzv. subjektivní přípustnost dovolání. Rozsudečným výrokem, jímž odvolací soud v posuzovaném případě částečně zamítl žalobu na určení vlastnictví, nemohla být žalované způsobena žádná újma na jejích právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení.
Dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu tedy bylo podáno někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn; Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolání je podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že soud určil, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí jedné ideální poloviny hrobky označené „R 2“ na hřbitově ve V. u evangelického kostela. Dovolání v této části však není důvodné.
Nejvyšší soud nejprve v přípustném rozsahu dovolání posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř., či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Tyto vady se ze spisu nepodávají. Pokud žalovaná namítá, že odvolací soud neprovedl důkaz výslechem svědků A. Š. aj. V., vyplývá ze spisu, že svědkyně A. Š. v přípise ze dne 25. 9. 1995 (č. l. 39) soudu sdělila, že vzhledem ke svému zdravotnímu stavu není schopna vypovídat, přičemž soudu sdělila, že žalobkyně pochovala matku do předmětné hrobky, na což měla právo, neboť byla dcerou rodičů B. a nikdo nic nenamítal. Z přípisu se podává, že svědkyně právo k hrobce neuplatňuje. Rovněž svědek J. V. zaslal omluvu ze zdravotních důvodů. Žalovaná nadále výslech těchto svědků nenavrhovala (viz č. l. 48). Rovněž při jednání odvolacího soudu nečinila žádné návrhy na doplnění dokazování (viz č. l. 71 verte a č. l. 105 verte). Navíc, pokud se měli tito svědci vyjádřit k tomu, zda jevili o úpravu poměrů k hrobce zájem, je třeba vyjít z toho, že je rozhodující, zda tento zájem projevili. Z provedeného dokazování taková skutečnost zjištěna nebyla. Řízení tedy vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, netrpí.
Dovolací soud poté posoudil dovolání z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Těmito důvody včetně jejich obsahového vymezení je při své přezkumné činnosti vázán. Dovolací soud se proto mj. nemohl zabývat otázkou, zda sporná hrobka je samostatnou věcí, či zda je součástí pozemku, na kterém se hřbitov nachází.
Žalovaná v dovolání uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z obsahu dovolání je však zřejmé, že žalovaná uplatňuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil předpoklady vydržení z hlediska dobré víry na straně žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, a dále že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vázanosti soudu rozhodnutím v dědickém řízení.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud posuzoval předpoklady vydržení podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., když posuzoval předpoklady vydržení ze strany právních předchůdců účastnic řízení. Aniž to výslovně uvedl, posuzoval i splnění podmínek vydržení podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., neboť splnění těchto podmínek hodnotil u žalobkyně, když posuzoval držbu předmětné hrobky do roku 1989.
Občanský zákoník č. 141/1950 Sb. upravoval vznik vlastnického práva vydržením v §115 a násl. Podle §115 lze vydržením nabýt vlastnického práva, nejde-li o nezcizitelné věci, které jsou v socialistickém vlastnictví. Podle §116 odst. 1 práva vlastnického k věci movité nabude, kdo ji drží oprávněně (§145) a nepřetržitě po tři léta; jde-li o věc nemovitou, je třeba vydržecí doby desetileté.
Podle §145 odst. 1 uvedeného zákoníku platí, že je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (odstavec 2 tohoto ustanovení).
138
Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 1988 upravoval vydržení v 135a. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení se vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let.
Podle §132a ObčZ ve znění účinném do 31. 12. 1988 platí, že kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má – pokud není stanoveno jinak – obdobná práva na ochranu, jaká má vlastník věci.
Podle obou předpisů je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Držitelem oprávněným je pak držitel tehdy, je-li se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží.
Dobrá víra je psychický stav držitele, spočívající v přesvědčení, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Dobrá víra musí být podložena konkrétními okolnostmi, z nichž lze soudit, že toto přesvědčení držitele je opodstatněné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí, tedy tzv. titul uchopení se držby. Povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti přitom tíží toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí.
Nejvyšší soud dovodil, že odvolací soud z uvedeného hlediska správně posoudil otázku dobré víry na straně žalobkyně i její právní předchůdkyně F. V., když z tohoto hlediska správně vyhodnotil zjištěné skutkové okolnosti, jež svědčí o tom, že F. V. nejméně od roku 1952 byla oprávněnou držitelkou ideální poloviny předmětné hrobky. Stejně správně odvolací soud vyhodnotil, že žalobkyně po smrti své matky F. V. v roce 1978 nejméně po dobu 10 let byla oprávněnou držitelkou ideální poloviny této hrobky. Pokud žalovaná v této souvislosti namítla, že za svého života K. B. odkázala v závěti veškerý majetek své dceři A., provdané Š., kdežto své druhé dceři F., provdané V., odkázala jen nějaké dříví, takže A. Š. musela zdědit vlastnické právo k uvedené hrobce, nevylučuje tato skutečnost existenci dobré víry na straně F. V., neboť ta mohla vycházet z toho, že část hrobky drží jako dědička po J. B. Navíc je třeba přihlédnout k tomu, že podle §145 odst. 2 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. se v pochybnostech má za to, že držba je oprávněná. Obdobně, pokud žalovaná namítá, že žalobkyně neprokázala, že by to měla být právě ona, která by spoluvlastnický podíl k hrobce po své matce F. V. zdědila, neboť má sourozence A. Š. a J. V., mohla být žalobkyně přesvědčena, že je ve vztahu k ideální polovině hrobky jedinou právní nástupkyní své matky, neboť zůstavitelka nezanechala žádný jiný majetek a žalobkyně se postarala o její pohřeb. Mohla se tudíž domnívat, že má nárok na vydání nepatrného majetku podle §32 odst. 2 notářského řádu č. 95/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Neopodstatněná je i námitka žalované, že odvolací soud byl vázán usnesením Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 25. května 1994 sp. zn. 1 D 560/93 ve věci dodatečného projednání dědictví po A. Š.. Podle §167 odst. 2 a §159 odst. 2 o. s. ř. je výrok pravomocného usnesení závazný pro účastníky a pro všechny orgány; je-li jím rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého. Výrok rozhodnutí je tedy subjektivně závazný pro každého, bylo-li jím rozhodnuto o osobním stavu; v ostatních případech zásadně jen pro účastníky řízení (a jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu též pro všechny státní orgány. Není-li rozhodnutí subjektivně závazné pro každého, vztahují se účinky právní moci jen na osoby, které byly účastníky řízení. Pro soudy a jiné státní orgány je výrok pravomocného rozhodnutí v jiných než statusových věcech závazný jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Protože žalobkyně účastnicí řízení o dodatečném projednání dědictví po A. Š. nebyla, nebyl výrok usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 25. 5. 1994 sp. zn. 1 D 560/93 pro soud v tomto řízení závazný. Konečně i ustanovení §175y odst. 2 o. s. ř. v souladu s touto zásadou upravuje, že mimo případ, kdy byla provedena likvidace dědictví, nebrání usnesení soudu tomu, kdo nebyl účastníkem řízení o dědictví, z něhož usnesení vzešlo, aby se domáhal svého práva žalobou. Odkaz žalované na §170 odst. 1 o. s. ř. je v této souvislosti nepřípadný, neboť toto ustanovení upravuje vázanost soudu jeho usnesením.
Rozsudek odvolacího soudu v části, v níž je dovolání přípustné, je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když procesně úspěšné žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2001
JUDr. Zdeněk Des, v. r.
předseda senátu
139