ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.369.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 369/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce F.P., zast. advokátkou, proti žalovanému P. – E., spol. s r. o., zast. advokátem, o zaplacení 912 325, 52 Kč s přísl., k dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 1999, č. j. 1 Cmo 629/97-110, takto:
I. Dovolání se v části směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, zamítá.
II. Dovolání se v části směřující proti výrokům II., III., V. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení
7.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jeho
právního zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. srpna 1999, č. j. 1 Cmo 629/97-110 změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. září 1997, č. j. 32 Cm 176/95-78 tak, že žalobu o zaplacení 684 244, 27 Kč s přísl. zamítl. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zejména uvedl, že dne 28. 2. 1994 byla mezi žalobcem, žalovaným a společnostmi K., a.s. a P.s. H.B. uzavřena dohoda dle §364 obch. zák. o vzájemném započtení pohledávek.
Podle žalobce byla součástí této dohody také smlouva o úplatném postoupení pohledávky za společností K., a.s. na žalovaného, přičemž úmyslem žalobce bylo postoupit svoji pohledávku žalovanému za úplatu odpovídající nominální hodnotě pohledávky.
Vrchní soud dospěl k závěru, že posuzovaná dohoda o postoupení pohledávky je neplatná, neboť v ní nejsou dostatečně identifikováni účastníci smlouvy. Navíc lze pohledávku postoupit ve smyslu §524 obč. zák. pouze písemnou smlouvou. Jelikož dohoda ze dne 28. 2. 1994 nespecifikuje postoupené pohledávky, které měly být započteny, resp. se v ní neuvádí obsah převáděného závazku, je tato smlouva absolutně neplatná pro neurčitost.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že pokud by k postoupení pohledávky a jejímu následnému započtení na základě dohody ze dne 28. 2. 1994 skutečně došlo, nebyl by žalobce ve sporu aktivně legitimován. Postoupení pohledávky by vedlo k singulární sukcesi, takže po platné cesi by se novým věřitelem stal postupník a žalobce by již nemohl pohledávkou nakládat. Zmíněná pohledávka navíc zanikla započtením podle ustanovení §580 obč. zák.
Dovoláním ze dne 14. 11. 1999 napadl žalobce uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Žalobce uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000, a to nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
V dovolání žalobce zejména uvedl, že se domáhá na žalovaném úhrady úplaty za úplatně postoupenou pohledávku společnosti K., a.s. Dohoda o vzájemném započtení pohledávek ze dne 28. 2. 1994 obsahuje i dohodu o postoupení pohledávky. Podle dovolatele je označení účastníků dohody ve smlouvě ze dne 28. 2. 1994 dostačující pro jejich identifikaci.
Odvolací soud dále podle názoru dovolatele nepostupoval v souladu s interpretačními pravidly dle §35 obč. zák., když se nepokusil o interpretaci obsahu smlouvy. Pokud právní úkon vzbuzuje pochybnosti, neznamená to ještě, že jej vyložit nelze.
Skutečnost, že vůle účastníku směřovala při uzavírání dohody dne 28. 2. 1994 i k postoupení pohledávky, lze podle dovolatele dovodit z použití adjektiva „předané\" i z dalších skutečností, které vyplynuly z dokazování. Zde je podle dovolatele třeba odkázat na výpověď svědkyně L., která dohodu zpracovávala na pokyn nadřízeného pracovníka, přičemž jejím úkolem bylo sepsat dohodu o započtení pohledávek a dohodu o postoupení pohledávek. Skutečnost, že vůle stran směřovala k úplatnému postoupení pohledávek vyplývá kromě svědeckých výpovědí také z následného využití pohledávky žalovaným.
Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání žalobce uvedl, že argumenty žalobce uplatněné v dovolání nejsou správné. Vady „Dohody o vzájemném započtení pohledávek\" ze dne 28. 2. 1994 jsou natolik závažné, že je nelze napravit jakýmkoli výkladem. V dohodě nejsou náležitým způsobem identifikováni účastníci právního úkonu, nejsou zde specifikovány pohledávky, které měly být započteny a z dohody nelze rovněž dovodit, zda mělo jít o postoupení pohledávky úplatné či neúplatné, event. za jakou cenu.
151
Odvolací soud navíc podle žalovaného upozornil v odůvodnění na to, že v případě postoupení pohledávky a při jejím následném započtení, by tato pohledávka zanikla a žalobce by pak nebyl aktivně legitimován k podání žaloby vůči žalovanému.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve posoudil dovolání žalobce z hledisek ustanovení §240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.\"), jímž se podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb. projednání a rozhodnutí tohoto dovolání řídí a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je řádně zastoupen advokátkou, kterou bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání je přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., pokud jde o výrok I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dovolání žalobce v tomto rozsahu také důvodné.
Dovolatel uplatnil jako dovolací důvod to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241 odst. 3, písm. d) o. s. ř.]. Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobce má na mysli především právní posouzení platnosti smlouvy o postoupení pohledávky obsažené v dohodě o započtení vzájemných pohledávek ze dne 28. 2. 1994.
Ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení, z nichž dovolací soud vychází, a které nebyly v průběhu řízení zpochybňovány, vyplývá, že žalobce, žalovaný a společnosti K., a. s. a P.s. s. r. o. H.B. podepsali dne 28. 2. 1994 dohodu o vzájemném započtení pohledávek dle §364 obch. zák.
Odvolací soud zaujal při posuzování platnosti této dohody názor, že v ní obsažená smlouva o postoupení pohledávky je absolutně neplatná pro neurčitost. Nejvyšší soud se s těmito závěry zcela neztotožňuje.
Podle zjištění odvolacího soudu obsahem „Dohody o započtení vzájemných pohledávek\" není smlouva o postoupení pohledávky ve smyslu §524 a násl. obč. zák. Z textu předmětné vícestranné dohody o započtení pohledávek taktéž nevyplývá vůle směřující k postoupení pohledávky žalobce za a. s. K. na žalovaného.
Z obsahu posuzované smlouvy a zcela v souladu s její rubrikou („Dohoda o vzájemném započtení pohledávek dle §364 OZ\") je naopak zřejmé, že předmětem smlouvy je pouze kompenzace zde uvedených a blíže specifikovaných pohledávek mezi zúčastněnými stranami, nikoliv však změna v osobě věřitele pohledávky vůči a. s. K.
Z vlastního textu dohody se nabízí závěr, že zmíněná pohledávka byla již před uzavřením dohody o započtení postoupena na žalovaného samostatnou smlouvou o postoupení pohledávky (srov. text: „Pohledávky firmy P. L. n. S. vůči K. předané firmě P. e. L. n. S.\").
Takový postup účastníků by ostatně byl logický, neboť dohoda o započtení ze dne 28. 2. 1994 je koncipována jako smlouva vícestranná (účastníky jsou kromě žalobce a žalovaného také K. a. s. a P.s. , s. r. o.); za tohoto stavu lze očekávat, že by žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávky samostatně.
Žalobce však žádnou dohodu o postoupení pohledávky v průběhu řízení nepředložil a nesprávně ji dovozoval ze smlouvy o vzájemném započtení pohledávek ze dne 28. 2. 1994.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, důvody proč nedošlo k řádnému postoupení pohledávky na žalobce posoudil dovolací soud poněkud odchylně; to však nemělo vliv na správnost napadeného rozhodnutí, neboť k cesi pohledávky na žalovaného,- smlouvou o započtení nedošlo. Dovolacímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že odvolací soud rozhodl ve věci správně.
Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že ne zcela případné bylo v dané souvislosti konstatování odvolacího soudu, podle něhož by žalobce – v případě, že by došlo k řádnému postoupení pohledávky a jejímu následnému započtení – nebyl ve sporu aktivně legitimován. Vrchní soud zde nesprávně směšuje pohledávku, která představuje samotný předmět převodu, s pohledávkou postupitele vyplývající z úplaty za převod.
152
V posuzovaném případě totiž žalobce uplatňoval právo na protihodnotu za postoupení pohledávky (její výši dovozoval z nominální hodnoty převáděné pohledávky). V případě, že by došlo k řádné cesi za úplatu ve výši nominální hodnoty (a takovou dohodu jistě nelze obecně vyloučit), by žalobce byl ve sporu aktivně legitimován. Eventuální zánik postoupené pohledávky (předmětu převodu) započtením by na výše uvedené právo na úplatu nemohl mít vliv.
Pokud dovolatel napadl výroky rozsudku dovolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, je nutné v souladu s ust. §238a odst. 1 písm. a), věta za středníkem o. s. ř. konstatovat, že dovolání do usnesení o nákladech řízení není přípustné; dovolání bude proto v této části odmítnuto.
Nejvyšší soud proto podle §524, §34 a §35 obč. zák. §238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 1 písm. a), věta za středníkem, §241 odst. 3 písm. d), §243b odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání zamítl, a to v části, směřující proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolání, pokud směřovalo proti výrokům o náhradě nákladů řízení, odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na úspěch ve věci tak, že žalobce, který neměl úspěch ve věci, je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 7.050,- Kč (§7, §13 odst. 3 a §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 3. července 2001
JUDr. Ing. Jan H u š e k, v. r.
předseda senátu