ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.72.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 72/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce : S. , státní podnik v likvidaci, zast. advokátem, proti žalovanému: Č.s. , a. s. ,o určení neplatnosti ručitelského prohlášení, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 Cm 217/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 1998 čj. 5 Cmo 258/98 - 54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako odvolací soud výše označených rozsudkem rozhodl, že napadený rozsudek soudu prvého stupně - Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 10. 1997 čj. 27 Cm 217/94 - 28 - se potvrzuje a dále rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby soud určil, že jeho prohlášení o ručitelském závazku č. 1/92 ze dne 6. 5. 1992, kterým se ručitel zavazuje uhradit všechny finanční závazky a. s. T. , P. , vyplývající z úvěrové smlouvy č. 2508 - 56256 - 988 ze dne 6. 5. 1992, pokud je a. s. T. neuhradí, je neplatné.
Soud prvního stupně svrchu uvedeným rozsudkem rozhodl, že návrh na určení neplatnosti prohlášení o ručitelském závazku č. 1/92 ze dne 3. 8. 1994, se zamítá a zároveň zavázal žalobce zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce proti tomuto rozsudku odvolací soud vyšel ze zjištění, jež učinil soud prvého stupně z důkazů, které provedl, když doplnění dokazování nebylo navrženo a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, jak shora uvedeno.
Podle názoru odvolacího soudu je v tomto případě podstatné posouzení, zda ručitelské prohlášení žalobce datované 6. 5. 1992, je platné především z hlediska určitosti. Ze zjištění soudu prvého stupně je zřejmé, že prohlášení obsahuje jak označení ručitele, tak i věřitele a rovněž dlužníka, za kterého je ručení přejímáno. Zajištěná pohledávka je definována číslem úvěrové smlouvy a datem jejího uzavření, které je shodné s datem prohlášení. Zde dospívá odvolací soud k závěru, že v případech, kdy ručitelské prohlášení je vydáváno po uzavření smlouvy, ke které se vztahuje nebo v přímé souvislosti s jejím uzavřením, jde o zcela běžný způsob definice zajištěné pohledávky a v praxi také nevznikají pochybnosti o závazku ručitele. Není obvyklé v této souvislosti vyjadřovat i výši závazku, leda by šlo o ručení v užším rozsahu než by odpovídalo závazkům podle označené smlouvy. Ručitel má vždy možnost se s obsahem dokumentu, na který se odkazuje, seznámit a zavázat se podle jeho obsahu. Jen v případě, kdy jde o zajištění závazků budoucích a takový odkaz nepřichází v úvahu, nezbývá, než uvést i výši pohledávky, kterou ručitel hodlá do budoucna zajistit.
V daném případě pracovníci žalobce - uvádí odvolací soud - kteří za žalobce prohlášení podepsali, shodně vypověděli, že se domnívali, že dluh je podstatně nižší. Tím se však jejich prohlášení nestává neurčitým ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. Mohlo by se jednat o jednání v omylu, jak potvrzují výpovědi uvedených svědků, sám omyl jednajícího není však důvodem neplatnosti právního úkonu podle §49a obč. zák. Musela by k tomu přistoupit skutečnost, že buď druhá strana omylu jednajícího využila, věděla nebo musela o něm vědět anebo jej dokonce sama vyvolala. To však již z výpovědí svědků nevyplývá a tedy ani důvod neplatnosti není dán.
Odvolací soud dále dovodil, že platnost ručitelského prohlášení nemohou zpětně zmařit okolnosti, jež by mezi účastníky případně nastaly později. Ty by mohly být nejvýše podkladem pro námitky ručitele vůči věřiteli, pokud ten by se na něm domáhal plnění a tedy důvodem pro odmítnutí plnění, avšak nikoli z důvodu neplatnosti. Na vztah mezi účastníky pak nemohly mít vůbec vliv vzájemné vztahy mezi žalobcem a akc. spol. T. A i kdyby byly vzaty za prokázané skutečnosti ohledně možnosti podnik zpeněžit a ohledně vlivu podniku žalobce na zaměstnanost v regionu, nebyla by tím platnost nebo neplatnost zkoumaného právního úkonu nijak určena.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání ze dne 16.12.1998 s tím, že odvolací soud vycházel z nesprávných skutkových zjištění, v důsledku čehož dospěl k nesprávnému a neobjektivnímu právnímu posouzení věci. Přípustnost dovolání opírá o ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., důvodnost pak o ust. §241 odst. 2 a odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Žalobce namítá, že soud prvního stupně nevyslechl jako svědky zástupce a. s. T. P. , kteří by zároveň předložili soudu kupní smlouvy a jejich přílohy, které tvoří nedílnou součást úvěrové smlouvy, ač to žalobce navrhoval. Tím soud znemožnil žalobci, aby pokračoval v dokazování.
Dále žalobce namítá, že skutkové zjištění v rozsudku odvolacího soudu, že žalovaný uzavřel s a. s. T. úvěrovou smlouvu na nákup, montáž a zprovoznění dvou tiskových strojů, není ničím doloženo, protože tato skutečnost není v žádném právním úkonu uvedena. Z toho plyne, že prohlášení o ručitelském závazku je neurčité a z hlediska ustanovení §37 obč. zák. neplatné.
Dovolatel napadá platnost prohlášení o ručitelském závazku též s ohledem na ustanovení §49a obč. zák., neboť při podepisování návrhů zástavní smlouvy, smlouvy o slibu odškodnění a prohlášení o ručitelském závazku dne 6. 5. 1992 nebyla záměrně předložena Ing. L., býv. řediteli žalobce, zástavní smlouva a rovněž úvěrová smlouva, již uzavřená mezi žalovaným a a. s. T.. Zástupce žalobce Ing. L. a další zástupce p. R., býv. ekonomický náměstek, tak jednali v omylu, když podepisovali prohlášení o ručitelském závazku. O tomto omylu zástupci žalovaného a a. s. T. předem věděli a tento omyl úmyslně vyvolali.
Dovolatel polemizuje s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu a zejména uvádí, že závěr odvolacího soudu, že u soudu prvního stupně nebyl uplatněn nárok na doplnění dokazování, je v rozporu s konstatováním v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, že nárok na další dokazování, učiněný zástupcem žalobce, považoval soud prvního stupně za nadbytečný.
Dovolatel konečně zdůrazňuje, že v důsledku napadených rozhodnutí vznikne žalobci povinnost uhradit žalovanému částku 80 mil. Kč, přičemž na straně a. s. T. vznikne tak bezdůvodné obohacení ve výši cca 80 mil. Kč. Celý případ šetří Policie České republiky, Ú. pro v. v P.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i související rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Poněvadž dovolání žalobce vykazovalo vadu, spočívající v nedostatku povinného zastoupení advokátem (ust. §241 odst. 1 a odst. 2 věta druhá o. s. ř.), vyzval dovolací soud žalobce k odstranění této vady, k předložení plné moci advokáta a k sepsání resp. podpisu odvolání advokátem.
Advokát žalobce JUDr. J.V., zapsaný v seznamu advokátů ČAK v P., předložil dovolacímu soudu svou plnou moc s tím, že se ztotožňuje s již podaným dovoláním a doplnil je dodatkem, v němž vytýká soudu prvního stupně, že se nevypořádal s námitkou žalobce, že prohlášení o ručitelském závazku je v rozporu s ust. §2 , §5 a §6 zákona o státním postihu č. 111/1990 Sb., ve znění účinném k 6. 5. 1992 a s ust. §45 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění, účinném k uvedenému dni.
Dovolací soud poté po zjištění, že doplněné dovolání vykazuje náležitosti stanovené zákonem v ust. §240 odst.1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř., se musel zabývat přípustností podaného dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (ust. §236 odst. 1 o. s. ř.)
Dovolatel odvozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., podle něhož dovolání je přípustné , jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
V takovém případě musejí být splněny podmínky, že účastníku řízení bylo nesprávným postupem soudu znemožněno uplatnit procesní práva, která mu dává občanská soudní řád, např. právo předkládat návrhy, vyjadřovat se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny (ust. §123 o. s. ř.), uvádět rozhodné skutečnosti a právní argumenty za účelem hodnocení důkazů (ust.§132 o. s. ř.) atp.
V posuzovaném případě však nelze dovodit, že by uvedená procesní oprávnění žalobce byla v průběhu řízení porušena. Pokud dovolatel namítá, že soud neprovedl důkaz výpovědí některých jím navrhovaných svědků, nelze to považovat za porušení procesních práv navrhovatele, neboť soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede (ust. §120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.); některé důkazy může soud považovat pro rozhodnutí dané věci za irelevantní nebo nadbytečné. Neprovedení takových důkazů nelze pak posuzovat jako odnětí možnosti účastníka jednat před soudem.
Pokud dovolatel namítá nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci, nelze tato případná pochybení soudů subsumovat pod ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jelikož se jedná již o dovolací důvody, pro jejichž aplikaci však musí být splněn předpoklad přípustnosti dovolání, a ten v daném případě splněn není ani podle cit. ustanovení, ani podle jiných důvodů přípustnosti dovolání, upravených v ust. §237 odst. 1, k nimž by musel soud přihlédnout z úřední povinnosti a které ostatně dovolatel ani netvrdí a ze spisu ani nevyplývají.
Žádný z dalších důvodů přípustnosti, které by v případě potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu připadaly v úvahu, tj. důvody podle ust. §238 odst. 1 písm. b), popř. podle §239 o. s. ř., rovněž není v posuzovaném případě naplněn a dovolatel tyto důvody přípustnosti ani netvrdí.
Poněvadž není dán žádný z důvodů přípustnosti dovolání, nezbylo dovolacímu soudu, než dovolání jako nepřípustné odmítnout (ust. §218 odst. 1 písm. c) ve vazbě na ust. §243b odst. 4 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §146 odst. 2 věta první v návaznosti na §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. Dovolatel zavinil, že dovolání muselo být odmítnuto a nemá proto právo na náhradu nákladů, žalovanému pak žádné náklady v řízení o dovolání, na jejichž náhradu by měl právo, nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. ledna 2001
JUDr. František F a l d y n a , CSc., v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová