ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.815.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 815/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce: F.n.m.Č.r. , zast. advokátem, proti žalovaným: 1) J. , spol. s r. o., a 2) H.H. , a.s., , zast. advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 44 Cm 57/95, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 1999, čj. 1 Cmo 86/99 - 251, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladu dovolacího řízení částku Kč 1.075,- do tří dnu od právní moci tohoto rozhodnutí, a to k rukám jeho advokáta.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl výše označeným rozsudkem v předmětné věci, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, pod výroky II. a III. pak rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Krajský obchodní soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 6. 1998 čj. 44 Cm 57/95 - 168, rozhodl ve výroku I., že se určuje, že žalobce je vlastníkem vyjmenovaných nemovitostí pod č. 1 až 12, v obci a katastrálním území K.V. , dosud zapsaných na listě vlastnictví č. 1576 pro žalovaného 2) a pod výrokem II. rozhodl o náhradě nákladu řízení.
Odvolání žalovaného 1) proti rozsudku soudu prvního stupně posoudil odvolací soud jako nedůvodné.
V podrobném odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud vypořádal s námitkami žalovaného 1) jako odvolatele a uzavřel, že žalovaný 1) ke sporným nemovitostem nikdy vlastnické právo nezískal. Žalobce dostatečně osvědčil naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, který především vychází z jeho postavení v privatizačním procesu, upraveném zákonnými předpisy.
Proti tomuto rozsudku ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal žalovaný 2) prostřednictvím svého právního zástupce dovolání s odkazem na ust. §239 odst. 1 o. s. ř., a to do všech výroku rozsudku soudu obou stupňů.
Podle názoru dovolatele jsou obě rozhodnutí zmatečná a nepřezkoumatelná a jsou ve vzájemném rozporu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným 1) je kupní smlouvou podle zákona o velké privatizaci (zákon č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), přičemž odstoupení od smlouvy posoudil podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Zároveň dovodil, že tato smlouva je platná a že žalobce od ní po právu odstoupil, protože žalovaný 1) nezaplatil ve sjednané lhůtě kupní cenu. Naproti tomu odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že jde o smlouvu o prodeji podniku podle §476 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též "obch. zák.") a tato smlouva je od počátku neplatná vzhledem k neplatnosti odkládací podmínky pro její neurčitost a nesrozumitelnost podle §37 odst. 1 obč. zák. a žalovaný 1) vlastnické právo nikdy nenabyl. Rovněž u druhé kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými dospěl soud první instance k závěru, že byla platně uzavřena, je ale neplatná z důvodu odstoupení žalobce od smlouvy, uzavřené mezi ním a žalovaným 1). Odvolací soud dovodil, že smlouva je neplatná proto, že nikdo nemůže převést na jiného více práv než má sám a za druhé proto, že je neplatná pro nesplnění náležitostí podle §46 obč. zák., příp. je neplatná také proto, že strany projevily vůli uzavřít smlouvu o prodeji podniku a předmět koupě není dostatečně určitý.
Dovolatel tvrdí, že oba soudy se nevypořádaly dostatečně s jeho námitkami, zejména, že zákon o velké privatizaci je lex sui generis, podle něhož vlastnictví přechází na nabyvatele ex lege a ve smyslu §47 obč. zák. účinnost smlouvy nastává současně s její platností a také vlastnické právo se zapisuje do katastru nemovitostí nikoli vkladem, nýbrž pouze záznamem. Zůstala nezodpovězena otázka, zda platí ve smlouvě vepsané datum splatnosti kupní ceny, které je v rozporu s nedílnou přílohou. Odstoupení od této smlouvy se řídí subsidiárně, obchodním nebo občanským zákoníkem. Č. ú. z. a k. v přípise ze dne 11. 4. 1995 konstatuje, že mu nebylo žalobcem nikdy kvalifikovaně prokázáno, že došlo k odstoupení od smlouvy.
Dále dovolatel namítá, že soudy se nevypořádaly s naléhavým právním zájmem žalobce na určovací žalobě, jen odvolací soud konstatuje, že naléhavý právní zájem žalobce vychází z postavení žalobce v privatizačním procesu.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podle §243 o. s. ř. a ve věci samé navrhuje, aby dovolací soud oba uvedené rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání sděluje, že žalovaný 2) neuvádí žádný právně relevantní důvod přípustnosti svého dovolání, a to ani podle §237 odst. 1 o. s. ř., ani podle §238 odst. 1 o. s. ř., ani podle §239 odst. 1 o. s. ř.
Žalobce podotýká, že nepřichází v úvahu ani důvod přípustnosti podle ust. §239 odst. 2 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný 2) ani v odvolání, ani v průběhu řízení před odvolacím soudem neuplatnil návrh na vyslovení přípustnosti, navíc napadené rozhodnutí podle názoru žalobce po právní stránce zásadní význam nemá.
Pokud jde o věcnou stránku, žalobce rekapituluje právní posouzení obou předmětných smluv jako smluv neplatných resp. zaniklých z důvodu odstoupení a pokud se jedná o naléhavý právní zájem žalobce, i ten byl v řízení správně posouzen; jinak by se totiž postavení žalobce stalo nejistým, přičemž z chování žalovaných byl patrný úmysl porušit vlastnické právo žalobce a způsobit mu újmu.
Žalobce navrhuje, aby dovolání žalovaného 2) bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání vykazuje zákonem stanovené náležitosti (ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se musel nejprve zabývat tím, zda dovolání je přípustné (ust. §236 odst. 1 o. s. ř.).
V daném případě odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by došlo k předchozímu zrušení dřívějšího rozsudku a nepřipadá proto v úvahu přípustnost dovolání podle ust. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání mohla být v tomto případě založena podle ust. §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., avšak odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil a žalovaný 2) vyslovení přípustnosti ani nenavrhl nejpozději do vyhlášení potvrzujícího rozsudku a proto o přípustnosti dovolání ve smyslu cit. ustanovení nemohl rozhodnout ani dovolací soud (ovšem za předpokladu, že by dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam).
Zbývá možnost přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. pro tzv. zmatečnost řízení, žádný z důvodů uvedených v tomto ustanovení však dovolací soud z obsahu spisu nezjistil (ve smyslu ust. §242 odst. 3 o. s. ř. by musel k takovým důvodům přihlédnout z úřední povinnosti), a dovolatel ani žádný z těchto důvodů netvrdil.
Dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání jako nepřípustné odmítnout (ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve vazbě na ust. §243b odst. 4 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §146 odst. 2 věta první o. s. ř. (analogicky) v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. Neúspěšnému dovolateli náhrada nákladu nenáleží, přičemž je povinen je nahradit žalobci k rukám jeho právního zástupce, a to za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání v částce 1.000,- Kč (ust. §7, §9 odst. 3 písm. a) a §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb. - advokátního tarifu) a jeden paušál hotových výloh 75,- Kč (§13 odst. 3 cit. tarifu), celkem 1.075,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 9. ledna 2001
JUDr. František F a l d y n a , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová