ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.937.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 937/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud jak soud dovolací rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny a soudců JUDr. Zdenka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně: Česká republika - Městská část Praha, zast. advokátkou, proti žalované: K. s. Č. a M. se sídlem P., zast. advokátem, o 639.852,95 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 38/94, k dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 1999, čj. 21 Co 305/99, 306/99 - 166, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu čj. 21 Co 305/99, 306/99 - 166 ve výroku, že rozsudek soudu I. stupně ve znění opravného usnesení „ve zbývající části se potvrzuje“ a ve souvisejících výrocích o nákladech řízení, o soudním poplatku a o znalečném, a dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. ledna 1999, čj. 12 C 38/94 - 132 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 8. února 1999, čj. 12 C 38/94 - 141, ve výroku I. v rozsahu přiznané částky 153.829,30 a v souvisejících výrocích sub IV., V., VI. a VII. o nákladech řízení, o soudním poplatku a o znalečném, se zrušují, a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jak odvolací soud výše označeným rozsudkem rozhodl v předmětné věci k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 1. 1999, čj. 12 C 38/94 - 132 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 8. 2. 1999, čj. 12 C 38/94 - 141, že: Rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení se ve vyhovujícím výroku o věci samé v napadené části Kč 216.060,75 s přísl. mění tak, že se žaloba zamítá ohledně další částky Kč 51.625,70 s přísl. a dále se zamítá v rozsahu úroků nad 16 % z částky 216.060,75 Kč od 24. 10. 1994 do zaplacení, ve zbývající části se potvrzuje. Ve výroku o nákladech řízení se mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve výroku o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek se mění tak, že jeho výše činí 14.700,- Kč, jinak se potvrzuje. Ve výrocích o povinnosti zaplatit znalečné se mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit 1.530,- Kč a žalovaná 1.357,- Kč, jinak se potvrzuje. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání k otázce závaznosti usnesení vlády č. 901/90 se nepřipouští. Dovolání k otázce, co lze považovat za kancelářské a obdobné vybavení se připouští.
Výše uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 274.038,75 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 2. 1991 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do 23. 10. 1994 a dále pak se zvyšujícím se úrokem podle diskontní sazby do zaplacení; žaloba byla zamítnuta ohledně částky 365.814,20 Kč s přísl. a dále i ohledně úroku z prodlení z částky 274.038,75 Kč od 14. 8. 1998 do zaplacení.
Soud prvního stupně poprvé v této věci rozhodl rozsudkem ze dne 10. 10. 1996, čj. 12 C 38/94 - 41, kterým byla žalovaná uznána povinnou zaplatit částku 145.065,30 Kč s přísl. a ohledně další částky byla žaloba zamítnuta, k odvolání žalobkyně i žalované bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 1998, čj. 15 Co 751/97, 752/97 - 91, rozhodnuto tak, že rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen v napadeném zamítavém výroku a v tomto rozsahu věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení a v části, ve které bylo žalobě vyhověno, zůstal nedotčen, protože žalovaná vzala v tomto rozsahu odvolání zpět.
Soud prvního stupně poté připustil změnu žaloby ve směru jejího rozšíření, řízení doplnil o další dokazování a rozhodl, jak svrchu uvedeno.
K odvolání žalované proti výše uvedenému rozsudku odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ust. §212 o. s. ř. v rozsahu napadeném odvoláním, tj. ve vyhovujícím výroku o věci samé, jakož i ve všech výrocích na výroku napadeném závislých.
Odvolací soud především neshledal důvodným návrh na doplnění řízení doplněním znaleckého posudku, protože znalec ocenil věci podle přiloženého soupisu ke dne 31. 12. 1689 tak, jak to vyžaduje ust. §1 odst. 3 ústavního zákona č. 496/1990 Sb. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně po dokazování provedeném v potřebném rozsahu věc i správně posoudil, když vycházel ze soupisu věcí žalované, který byl pořízen v souvislosti s úplatným převodem těchto věcí na Obvodní úřad Praha 4 ke dne 21. 6. 1990, tedy před účinností cit. zákona. Přitom odvolací soud poukázal na úpravu v ust. §1 odst. 1, 2 a 3 cit. zákona.
Odvolací soud se v rámci odvolání omezil pouze na posouzení charakteru těch věcí, ohledně jejichž náhrady bylo v napadeném rozsahu žalobě vyhověno, vyjma věcí, jejichž náhradu žalovaná uznala, tj. věcí pod položkou č. 1, 68, 69 a 75. Při úvaze o tom, na které věci se cit. zákon vztahuje, je třeba podle odvolacího soudu vycházet ze smyslu zákona, vyjádřeného v preambuli, jakož i z textu zákona a z toho dovodit, že vindikační povinnost a případná finanční náhrada se týkala těch věcí v majetku K., které tvořily součást kancelářského a obdobného vybavení, jejichž pořizovací hodnota byla vyšší než 5.000,- Kč a dále věcí, které netvořily součást kancelářského a obdobného vybavení, přičemž smyslem zákona nebylo převzít všechny věci, ale ponechat této politické straně ty věci, které sloužily jejímu běžnému provozu a činnosti. Odvolací soud se nedomnívá, že by do těchto nezabavitelných věcí mělo patřit zařízení zasedacích sálů a přilehlých místností sloužících k občerstvení, protože takové zařízení netvoří součást kancelářského a obdobného vybavení. Soud prvního stupně nepochybil, když vycházel též z vyjádření znalkyně, která měla k dispozici originály evidenčních karet majetku a mohla proto říci, zda se zjevně jednalo o kancelářský nábytek či nikoli. Při posouzení, zda tyto věci spadaly pod režim ústav. zákona č. 496/1990 sb., bylo třeba zvažovat nejen to, o jakou věc se jedná (jen některé druhy nábytku slouží pouze jednomu účelu, spíše však nábytek slouží více účelům), ale také k jakému účelu v daném případě sloužila. Jedná se proto spíše o skutkové posouzení a žalobkyně oprávněnost svého nároku opírala o skutečnost, že se jednalo o takové věci , které běžnému kancelářskému provozu nesloužily, ale byly zařízením zasedacích sálů a přilehlých prostor a bylo zjevné, že věci uvedené v soupisu byly těmi věcmi, které žalovaná úplatně převedla jako zařízení objektu Na Strži, který nesloužil běžnému kancelářskému provozu.
188
Odvolací soud z těchto důvodů považuje rozhodnutí soudu prvního stupně v zásadě za správné, ale z věci, za které tento soud uložil žalované zaplatit žalobci náhradu, vyloučil ty věci, jejichž pořizovací cena byla nižší než 5.000,- Kč a u nichž nelze dovodit, že nebyly součástí kancelářského zařízení. Jedná se o věci pod 7 položkami, které odvolací soud vypočítává. Náhradu za ostatní věci shledal odvolací soud za odůvodněnou a proto podle ust. §220 odst. 1 o. s. ř. částečně změnil vyhovující výrok napadeného rozhodnutí tak, že rozsudek ohledně náhrady za věci vypočtené pod specifickými položkami a částkami potvrdil, ve zbývající částce 51.625,70 Kč pak rozsudek změnil a ze shora uvedených důvodů v tomto rozsahu žalobu zamítl.
Odvolací soud dále změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se příslušenství s odůvodněním, že ust. §3 vyhl. č. 142/1994 Sb. již neumožňuje dále zvyšovat úrok z prodlení v závislosti na změně diskontní sazby nad hranici 16 % od 24. 10. 1994, a proto v tomto rozsahu žalobu zamítl.
Rozsudek soudu prvního stupně zůstal nedotčen podle ust. §206 odst. 2 o. s. ř. ve výrocích nenapadených odvoláním, tj. v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o zamítnutí části příslušenství.
Před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu pro případ, že jejímu dovolání nebude vyhověno, navrhla žalovaná, aby odvolací soud připustil dovolání k otázce závaznosti usnesení vlády ČSFR č. 901/1990 ze dne 20. 12. 1990, odvolací soud to však nepřipustil, protože toto usnesení, které schválilo postup k provedení ústavního zákona č. 496/1990 Sb., uložilo úkoly ve vztahu k členům vlády a nezavazuje soud při rozhodování o nárocích podle cit. zákona.
Odvolací soud připustil dovolání k otázce, co lze považovat za kancelářské a obdobné vybavení ve smyslu ústav. zák. č. 496/1990 Sb., protože mu není známo, že by tento pojem byl již vymezen, což může mít nepochybně po právní strance zásadní význam pro rozhodování v obdobných věcech.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, které směřuje proti výroku ve věci samé, jímž byl napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud připustil dovolání k otázce, co lze považovat ze kancelářské a obdobné vybavení ve smyslu §1 odst. 2 ústav. zák. č. 496/1990 Sb. a dovolání je tedy přípustné podle §231 (zřejmě je míněn „§239“) odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka uvádí, že částka 274.038,75 Kč, ohledně které soud prvního stupně žalobě vyhověl, představuje cenu předmětů jmenovitě uvedených v rozsudku, zjištěnou znalcem ke dni 31. 12. 1689, podle obecných kritérií. Soud dovodil, že žalovaná byla povinna věci vydat žalobkyni na základě ust. §1 odst. 1 ústav. zák. č. 496/1990 Sb. a jelikož tyto předměty již nebyly v držení žalované, byla na základě ust. §1 odst. 3 cit. zákona povinna zaplatit žalobkyni peněžní náhradu ve výši 274.038,75 Kč.
Dovolatelka namítá, že i v části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, se jedná o movité věci, tvořící součást kancelářského a obdobného vybavení, jejichž pořizovací cena nepřesáhla 5.000,- Kč. Dovolatelka vyjmenovává 19 položek v celkové částce 210.412,30 Kč, které navazují na soupis inventáře ponechaného v bývalé budově O. K. P., jenž je přílohou dohody o převodu movitého majetku, uzavřené dne 21. 6. 1990 mezi bývalým O. v P. a bývalým O. K. v P. Pořizovací cena těchto předmětů nepřesahuje 5.000,- Kč vyjma 3 položek, které dovolatelka výslovně uvádí, o nichž soud podle výroku napadeného rozsudku ani nerozhodoval.
Dovolatelka cituje znění ustanovení §1 odst. 1,2 a 3 zák. č. 496/1990 Sb. a namítá, že byla zavázána zaplatit cenu předmětů, za které podle cit. zákona žádná náhrada žalobkyni nepřísluší, neboť se jedná o věci movité, tvořící součást kancelářského a obdobného vybavení, jejichž pořizovací hodnota nebyla vyšší než 5.000,-Kč.
Dovolatelka dovozuje, že žádný právní předpis nestanoví, co je kancelářským a obdobným vybavením. Předměty takového druhu, jako jsou skříňky, křesla, stoly apod. nesporně kancelářským nebo obdobným vybavením jsou, neboť jsou a byly k 31. 12. 1989 běžně k tomuto účelu používány. Nemůže obstát úvaha soudu, že smyslem zák. č. 496/1990 Sb. bylo ponechat žalované předměty tvořící součást kancelářského a obdobného vybavení, které sloužily k zajištění běžných potřeb žalované. Cit. zákon ani jiný předpis však žádné kriterium přiměřenosti kancelářského vybavení potřebám politické strany nestanovil. Soud tímto způsobem v rozporu se zákonem rozšiřuje podmínky pro vznik povinnosti vydat věci resp. zaplatit za ně náhradu.
Nemůže obstát ani argument, že věci tvořící vybavení např. zasedacích sálů nejsou věcmi, na které se vztahuje ust. §1 odst. 2 cit. zákona, protože především se jedná o vybavení obdobné kancelářskému. Žalovaná je politickou stranou v rámci politického systému ČR na základě zákona a pro její činnost je typické pořádání schůzí a podobných akcí, k nimž právě toto vybavení slouží, což je obvyklé i v jiných institucích a organizacích včetně žalobkyně. Jedná se zejména o stoly obvyklého typu a není rozhodné, zda byly použity v zasedacím sále anebo v kanceláři, v obou případech plní stejný účel. Ani jediný předmět jehož cenu byla žalovaná zavázána zaplatit, není takového charakteru, že součástí kancelářského či obdobného vybavení být nemůže.
Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a ve výrocích akcesorických, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., který se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právní předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že podané dovolání splňuje náležitosti stanovené zákonem (ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2), konstatoval, že dovolání je přípustné podle ust. §239 odst. 1 o. s. ř., když odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí vyslovil, že se připouští dovolání k otázce, co lze považovat za kancelářské a obdobné vybavení.
189
Dovolatelka právě v této otázce napadá rozhodnutí odvolacího soudu a takto věcně vymezuje rozsah, ve kterém je výrok rozhodnutí odvolacího soudu podroben dovolacímu přezkumu ( ust. §242 odst. 1 o. s. ř.). V tomto rozsahu se dovolací soud zabýval položenou otázkou jako otázkou po právní stránce zásadního významu, důležitou nejen pro předmětnou věc, ale i pro všechny věci stejného druhu. Dovolání je v tomto směru přípustné též podle ust. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v rozsahu částky 517.604,45 Kč, v níž byla původní žaloba prvním rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta, byl tento rozsudek v napadeném zamítavém výroku zrušen a soud prvního stupně byl právním názorem odvolacího soudu zavázán postupovat tak, aby žalobce řádně specifikoval svůj nárok, event. navrhl doplnění dokazování, když žaloba je stěží projednatelná a návrhy na provedení důkazů jsou neurčité a chybí řádně odůvodněné žalobní tvrzení (ve spise č. l. 93).
Podle ust. §1 odst. 1 ústavního zákona č. 496/1990 Sb., o navrácení majetku K. s. Č. l. Č. a S. F. R., K. s. Č. a M. a dalším politickým subjektům a jejich orgánům a organizačním složkám byla stanovena povinnost do 30 dnů od účinnosti tohoto ústavního zákona vydat státu nemovité i movité věci, peněžité prostředky a majetková práva, které měla bývalá K. s. Č. v držení ke dni 31. prosince 1989. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení odstavec 1 se nevztahuje na movité věci tvořící součást kancelářského a obdobného vybavení, jejichž pořizovací cena nebyla vyšší než 5.000,- Kč.
Rozhodný je tudíž výklad ustanovení odstavce 2 §1 cit. zákona a dovolací soud k položené otázce uzavírá, že obě zákonem stanovené podmínky - movitá věc tvořící součást kancelářského a obdobného vybavení a dále pořizovací cena nikoli vyšší než 5.000,- Kč - musely být splněny kumulativně (současně). Přitom kancelářskému vybavení je zákonem postaveno naroveň „obdobné“ vybavení. Proto není možné rozsah movitého majetku zužovat pouze na samotné kancelářské zařízení.
Těmto zákonným kritériím napadené rozhodnutí neodpovídá. Vybavení kanceláří je obdobné vybavení zasedacích či schůzovacích místností (sálů) a jiných obdobných prostor. I v těchto prostorách - jak vyplývá ze spisu a v tomto směru je nutno dát dovolatelce za pravdu - se nacházely většinou stoly, křesla, skříně a knihovny, které - kromě tří vyjmenovaných položek - nepřesáhly jednotlivě cenu 5.000,- Kč.
Pokud byla žalovaná zavázána napadeným rozsudkem a navazujícím rozsudkem soudu prvního stupně vydat peněžitou částku, odpovídající ceně výše vymezených movitých věcí, a to v celkové částce 153.829,30 Kč (položky 2, 14, 51, 52, 54, 55, 57, 58, 60, 62, 63, 66, 72, 78 a 2 neočíslované položky v ceně 897,30 Kč a 800,- Kč) jedná se o rozhodnutí, spočívající na nesprávném právním posouzení movitých věcí, jejichž druh či povahu si odvolací soud vyložil v rozporu s výše cit. ustanovením (nemůže být rozhodné, že se kancelářské zařízení nacházelo též v zasedacích sálech a přilehlých prostorách - kriterium lokalizace zákon nestanoví).
Dovolacímu soudu nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, v němž ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a v závislém výroku o nákladech řízení a výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek a výroku o znalečném a dále rozhodnutí soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ve výroku I. ohledně žalobkyni přiznané částky ve výši 153.829,30 a v souvisejících výrocích o nákladech řízení, soudním poplatku a znalečném, tj. ve výrocích IV., V., VI. a VII., zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. října 2001
JUDr. František F a l d y n a , CSc., v. r.
předseda senátu