ECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.110.2001.1
sp. zn. 29 Odo 110/2001-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J.U., proti žalovaným 1) F.S., a 2) F.Š., o zaplacení částky 150.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Sm 573/2000, o dovolání prvního žalovaného proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11. září 2000, č. j. Sm 573/2000-9, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2000, č. j. 5 Cmo 659/2000-14, takto:
I. Řízení o „dovolání” proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11. září 2000, č. j. Sm 573/2000-9, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2000, č. j. 5 Cmo 659/2000-14, se odmítá.
III. První žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.537,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. listopadu 2000, č. j. 5 Cmo 659/2000-14, potvrdil usnesení ze dne 11. září 2000, č. j. Sm 573/2000-9, jímž Krajský obchodní soud v Praze odmítl jako opožděné námitky prvního žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu téhož soudu ze dne 1. srpna 2000, č. j. Sm 573/2000-6. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že směnečný platební rozkaz byl žalovanému doručen náhradním způsobem, to jest uložením na poště, dne 14. srpna 2000, takže posledním dnem lhůty k podání námitek byl vskutku 17. srpen 2000. Námitky, jež první žalovaný podal na poštu k přepravě 31. srpna 2000, jsou proto - v intencích §175 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.”) podány po lhůtě.
První žalovaný podal proti usnesení odvolacího soudu a výslovně též proti usnesení soudu prvního stupně včas dovolání, namítaje, že řízení je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí vycházejí z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu a ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování a spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně dovolatel poukazuje na to, že jak v námitkách, tak v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně uváděl, že směnečný platební rozkaz mu byl poprvé doručen až 28. srpna 2000, a to „z důvodu dovolené”. K využití institutu náhradního doručení písemnosti určené do vlastních rukou je zapotřebí, aby byla splněna podmínka, že se adresát v místě bydliště zdržuje. Dovolatel byl v době doručení i v době úložné lhůty mimo své trvalé bydliště, a to od 7. srpna do 28. srpna 2000, takže zákonná podmínka náhradního doručení dle §47 odst. 2 o. s. ř. nebyla splněna. Potud jsou závěry soudů obou stupňů nesprávné. Oba soudy se tím, zda jsou skutečně splněny všechny podmínky náhradního doručení, nezabývaly, přestože na skutečnost, že v době doručení byl na dovolené a v místě bydliště se nezdržoval, dovolatel poukazoval v námitkách i v odvolání. Měl-li soud prvního stupně za to, že tvrzené skutečnosti nejsou dostatečně prokázány, měl prvního žalovaného vyzvat k jejich doplnění. Nesprávným postupem soudu byla dovolateli odňata možnost řádně uplatnit směnečné námitky; proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření nesouhlasí s názorem dovolatele o fikci doručení, poukazuje na to, že první žalovaný skutečnost, že se v místě bydliště nezdržoval, nedoložil. Proto žádá dovolání zamítnout.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolatel dovolací námitky výslovně nepřiřadil žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v ustanovení §241 odst. 3 o. s. ř., po obsahové stránce však jimi vystihl dovolací důvody dle §241 odst. 3 písm. b/ až d/, jejichž prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/), rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/), a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/).
Dovolatel svým podáním výslovně napadl i usnesení soudu prvního stupně. Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu pak není přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím a napadané rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v §238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b/ až f/. Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť napadené usnesení nemá povahu usnesení ve věci samé; ostatně, odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a žalovaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodal (odstavec 2).
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle 237 odst. 1 o. s. ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Protože jiné vady řízení dle §237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení je postiženo vadou, na kterou poukazuje dovolatel.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je řízení zmatečné i tehdy, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud též ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětlil, že hodnotící úsudek projevený v rozhodnutí (zde závěr soudů obou stupňů, že námitky prvního žalovaného jsou opožděné) není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení” (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod pořadovým číslem 42, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1957/98, uveřejněné v č. 1, ročníku 2000, téhož časopisu, pod číslem 8).
Pro úplnost se dodává, že tento výklad přípustnosti dovolání je plně konformní s judikaturou Ústavního soudu, podanou již k §237 písm. f/ o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995 Sb. Tak v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14, Ústavní soud konstatoval, že dopadá-li podle soudní praxe a právní teorie důvod přípustnosti dovolání podle §237 písm. f/ o. s. ř. jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem - účastnit se aktivně projednání věci - a (naopak) nedopadá na samotné rozhodnutí soudu, nenachází Ústavní soudu v této interpretaci §237 písm. f/ o. s. ř. rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České republiky. Znovu se Ústavní soudu k této tezi přihlásil i v nálezu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, uveřejněném v téže sbírce, svazku 13, části I., pod číslem 11).
Dovolatelovy námitky pak neobstojí ani v rovině jeho vlastní argumentace.
Správnost doručení soudní písemnosti prokazuje doručenka. K tomu, aby měl odvolací soud důvod zabývat se správností závěrů soudu prvního stupně o doručení písemnosti, založených na údajích obsažených v doručence, musí účastník řízení především tvrdit skutečnosti, jež vedou k závěru, že údaje v doručence nejsou pravdivé. Jde-li o tzv. náhradní doručení písemnosti určené do vlastních rukou účastníka (o doručení písemnosti uložením na poště), jsou tvrzeními, jež v případě, že jsou prokázána, mohou vyvrátit závěr o doručení dokladovaném doručenkou, v podstatě jen tvrzení, že se nezastižený adresát v době pokusu o doručení písemnosti v místě doručení nezdržoval, případně tvrzení, že pošta při doručování zásilky nedodržela postup předepsaný občanským soudním řádem (srov. §47 o. s. ř.), případně zákonem č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách) nebo v rozhodné době platnou vyhláškou Ministerstva dopravy a spojů č. 225/2000 Sb., kterou se stanoví poštovní podmínky základních služeb a základní požadavky kvality při jejich zajišťování držitelem poštovní licence (vyhláška o základních službách držitele poštovní licence). Musí přitom jít o tvrzení konkrétní, vztahující se k údajům o doručení konkrétní písemnosti, nikoli k písemnostem jiným (takovým, se kterými se závěr o zmeškání lhůty k podání opravného prostředku nepojí a pojit nemůže). Závěr, podle kterého lze postupem podle §47 odst. 2 o. s. ř. doručit i směnečný platební rozkaz, přitom Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil již v usnesení ze dne 30. června 1999, sp. zn. 20 Cdo 419/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1999, pod číslem 118.
Jestliže již usnesení soudu prvního stupně ze dne 11. září 2000 spočívalo na jediném závěru, totiž, že námitky prvního žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu jsou opožděné proto, že ten mu byl doručen uložením na poště již 14. srpna 2000, pak bylo důvodné očekávat, že odpovídající tvrzení o tom, že k řádnému doručení písemnosti uvedeného dne nemohlo dojít, uplatní první žalovaný v odvolání. Tak tomu ovšem nebylo, přesto, že dovolatel nyní tvrdí opak. V odvolání dovolatele jsou o doručení směnečného platebního rozkazu pouze dvě okrajové zmínky pod body 1. a 9. (srov. č.l. 10). V bodě 1. odvolání poukazuje jmenovaný na to, že nemohl reagovat na datum 14. srpna 2000 včetně třídenní lhůty na odpověď, když „dopis” převzal od krajského obchodního soudu 28. srpna 2000. V bodě 9. odvolání pak dovolatel uvádí, že: „První dopis od krajského obchodního soudu jsem převzal dne 28. srpna 2000 (dovolená) viz doručenka. Druhý dopis jsem dostal 22. září 2000 viz doručenka.” Žádné z těchto tvrzení však neobsahuje konkrétní údaje, na jejichž základě by bylo lze dovodit, že (budou-li shledány pravdivými) mohou zpochybnit závěr o doručení směnečného platebního rozkazu dne 14. srpna 2000. Totéž platí o obsahu námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (č.l. 7), kde dovolatel na dané téma v bodě 7. toliko uvádí že: „Dopis od krajského obchodního soudu jsem převzal dne 28. srpna 2000 (dovolená)”.
Lze tudíž uzavřít, že dovolatel možnost před soudem jednat (tvrzení proti závěru o opožděnosti námitek uplatnit) v řízení měl (mohl je uplatnit již v odvolání) a bylo věcí jeho procesní opatrnosti, aby této možnosti také využil. V tom, že tak neučinil (a údaje, které odvolacímu soudu nemohly být známy z jiných zdrojů, tomuto soudu nesdělil), zmatečnost řízení podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. spatřovat nelze (srov. mutatis mutandis též závěry Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 26. května 1998, sp. zn. 3 Cdon 610/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 17, ročník 1998, pod číslem 123, jakož i v usnesení uveřejněném pod číslem 53/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uplatňuje-li dovolatel konkrétní skutečnosti o tom, že se v době doručení směnečného platebního rozkazu nezdržoval v místě doručení, (až) v dovolání (a k prokázání těchto skutečností nabízí soudu i důkazy), jde z pohledu ustanovení §243a odst. 2 o. s. ř. o tvrzení nová a důkazy nepřípustné.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usnesením odmítl.
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že řízení bylo zastaveno a dovolání bylo odmítnuto, takže žalobci vzniklo ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první (ve vztahu k výroku o odmítnutí dovolání užitého per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ačkoliv vyjádření k dovolání bylo podáno v únoru 2001 (jde o podání datované dne 15. února 2001 a došlé soudu 19. února 2001), podle bodu 10., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. platí, že odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. Jelikož dovolání v této věci bylo podáno u soudu (a dovolací řízení tak ve shodě s §82 odst. 1 a §243c o. s. ř. zahájeno) před 1. lednem 2001, stanoví se výše odměny za zastupování advokáta podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb - advokátního tarifu (dále též jen „vyhláška”).
Ustanovení §8 odst. 1 vyhlášky pak určuje, že není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i závazku.
Tarifní hodnotu, z níž Nejvyšší soud vyšel při určení výše odměny za vyjádření k dovolání, tedy ve sporu o úhradu peněžitého plnění tvoří nejen ono peněžité plnění, nýbrž i jeho příslušenství (úroky z prodlení) v době započetí úkonu právní služby (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 71/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jde jednak o jistinu (směnečný peníz) ve výši 150.000,- Kč, jednak o šestiprocentní úrok z prodlení z této částky za dobu od 26. října 1999 do 15. února 2001 včetně. Uvedený úrok za popsané období činí 11.760,80 Kč, takže společně s jistinou tvoří celkem částku 161.760,80 Kč. Dle §7 vyhlášky sazba mimosmluvní odměny činí 4.800,- Kč. S přihlédnutí k tomu, že je jako samostatný nárok vymáhána též částka 500,-Kč, představující odměnu ve výši jedné třetiny procenta směnečného peníze, zvyšuje se výše vypočtená mimosmluvní odměna o polovinu mimosmluvní odměny jež by jinak náležela z částky 500,Kč, to jest o částku 125,-Kč (srov. §7 a §12 odst. 3 vyhlášky). Celková výše mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby v této věci tedy činí 4.925 Kč.
Vzhledem k tomu, že nejde o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, přísluší advokátu žalobce takto vypočtená mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny (§11 odst. 2 písm. c/ a odst. 3 vyhlášky), to jest v částce 2.462,50 Kč, a to společně s paušální náhradou ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky), Nejvyšší soud proto žalobci přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení v tomto rozsahu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. listopadu 2001
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu