ECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.181.2001.1
sp. zn. 29 Odo 181/2001-142
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně JUDr. V. P., AK, jako správkyně konkurzní podstaty úpadce O. s. P., v likvidaci, zast. JUDr. E. M., advokátem, proti žalovanému E. A., zast. JUDr. Ing. J. M., advokátem, o 309.407,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 33/94, k dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2000 čj. 15 Co 388/2000 – 120, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 18.150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta žalobkyně.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozhodl výše označeným rozsudkem v předmětné věci, že rozsudek soudu prvního stupně se mění ve věci samé tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 309.407,- Kč s 3% úrokem od 25. 5. 1992 do 15. 7. 1994 a dále s 16 % úrokem od 16. 7. 1994 do zaplacení. Dále odvolací soud rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni a státu náklady řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 27. 4. 2000 čj. 9 C 33/94 – 94, zamítl žalobu na zaplacení předmětné částky spolu s příslušnými úroky a rozhodl o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobkyni a státu. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný nezaplatil částku 309.407,- Kč, představující cenu obchodního zboží podle inventurního soupisu, náležející k vydražené provozní jednotce v Praze 2, Anglická 3 a tím se zrušil přechod vlastnictví na žalovaného jako vydražitele a vlastníkem dražených věcí se stala žalobkyně. Žalovaný potvrdil, že sporné věci má dosud v držení a je ochoten je žalobkyni vydat. Žalobkyně by se však mohla domáhat svých práv pouze žalobou na vydání věci.
K odvolání žalobkyně odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně předcházejícího řízení (ust. §206 odst. 1, §212 odst. 1 občanského soudního řádu – zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.
Odvolací soud dovodil, a to systematickým výkladem §11 a §8 zák. č. 427/1990 Sb. (zákon o tzv. malé privatizaci), že cenu zásob, kterou představuje vymáhaná částka, je vydražitel povinen zaplatit odděleně od věcí, které v dražbě vydražil. Nesplnění této povinnosti – zaplatit organizaci cenu zásob do třiceti dnů ode dne dražby – však nemá za následek zrušení přechodu vlastnictví na vydražitele, na rozdíl od nezaplacení ceny vydražených věcí. Soud prvního stupně tedy dospěl k nesprávnému právnímu závěru. Správný je závěr, že na žalovaného přešlo vlastnické právo k vydraženým věcem a ten je povinen žalobkyni zaplatit cenu zásob. Žalovaný přitom potvrdil, že zásoby má v držení.
Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně, jak shora uvedeno.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o skutečnost, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a důvodnost dovolání dovozuje z nesprávného právního posouzení věci a z toho, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v dokazování. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu druhého, popř. prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel nesouhlasí s tím, jak odvolací soud v napadeném rozsudku věc posoudil v návaznosti na ust. §11 odst. 1, odst. 3, §15 odst. 3 a §8 zákona o malé privatizaci a označuje výklad cit. ustanovení odvolacím soudem za nesprávný resp. nepřesný. Pokud odvolací soud tvrdí, že se v daném případě při dražbě nejedná o cenu jednotnou, ale o ceny dvě, tj. cenu dosaženou vydražením a cenu zásob, pak není jasné, co má být cena vydražení, neboť takový termín zákon nezná, a jak se má od této ceny lišit cena zásob. Zákon hovoří o jedné ceně, o vyvolávací ceně. V daném případě nedocházelo k přechodu vlastnictví k nemovitosti, nýbrž toliko k vydražení práva nájmu.
Podle názoru dovolatele došlo v řízení k vadě spočívající v tom, že soud nevycházel ze skutkových zjištění, která jsou obsažena ve spise. Žalovaný nepopírá, že vydražené věci převzal a že je má v držení, ale problém je v tom, v jakém rozsahu věci převzal. Žalovaný s předávacím protokolem z 11. 5. 1992 nesouhlasil, konkrétně se jedná o přílohu č. 1 k protokolu. Vyjádření k této příloze bylo odesláno Privatizační komisi Prahy 2. Rovněž v usnesení Policie České republiky, Útvaru vyšetřování hl. m. Prahy ČVS MVV 815/214 – 92 ze dne 29. 7. 1992 je jasně uvedeno, jakým způsobem bylo konáno proti duchu zákona o malé privatizaci ze strany Pražské privatizační komise a ze strany organizace, která dražila provozovnu, pokud jde o doručení seznamu základních prostředků a DKP a že organizace po dražbě vnikla do provozovny a odvezla odtamtud věci, které byly předmětem dražby. Již v prvním zrušovacím usnesením v této věci ze dne 30. 6. 1999 čj. 15 Co 143/144 – 99, odvolací soud zaujal jednoznačný právní názor, ke kterému žel nepřihlédl při rozhodnutí konečném, že soud prvního stupně je povinen přihlédnout i k tomu, že žalovaný sice dne 11. 5. 1992 podepsal inventurní protokol obchodního zboží, avšak až po vniknutí do provozovny v dubnu 1992. I když odvolací soud neprecizoval postup žalovaného ve smyslu ust. §98 o. s. ř., žalovaný nepochybně svým procesním úkonem učinil obranu proti žalobnímu návrhu až do výše uplatněné částky. Žalovaný učinil procesní návrhy k tomu, aby byl zjištěn skutečný stav věci svým zevrubným podáním z 7. 10. 1999 a navrhl výslech řady svědků. Přesto zůstalo dokazování neúplné a soudy se nezabývaly rozsahem předmětů, které žalovaný skutečně převzal a jen za takové předměty mohla žalobkyně zaplacení požadovat.
Dovolatel žádá, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení a současně navrhuje odložení vykonatelnosti rozhodnutí podle §243 o. s. ř.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání především poukazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze z 3. 8. 1995 sp. zn. 7 Cdo 113/93, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 7/98, podle něhož právním titulem nabytí vlastnictví k zásobám (podle zák. č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů) je kupní smlouva, uzavřená ve věcné, časové a organizační souvislosti s dražbou provozní jednotky. Převzetí zásob je skutečností, na základě které nabývá vlastnictví k zásobám vydražitel. Příklep licitátora je pak stvrzením toho, že bylo dosaženo konsensu mezi organizací a vydražitelem i o zásobách. Smlouva se řídí občanským právem a proto není ani nutná písemná forma smlouvy. Na základě takto uzavřené smlouvy je možno nabyvateli uložit povinnost zaplatit cenu zásob do třiceti dnů ode dne dražby podle §11 odst. 4 zák. o malé privatizaci.
Z těchto právních závěrů vycházel podle názoru žalobkyně i odvolací soud, když měl za prokázané, že vymáhaná částka podle inventurního soupisu obchodního zboží je cenou zásob. Dovolatel vydražil předmět dražby a uhradil cenu dosaženou vydražením ve výši 607.000,- Kč ve třiceti denní lhůtě od dražby, a to na zvláštní účet příslušného orgánu republiky. Vlastnictví k zásobám naproti tomu se nabývá na základě kupní smlouvy a převzetí zásob je skutečností, na základě které nabývá vlastnictví k zásobám vydražitel, přičemž zákon stanoví totožnou třicetidenní lhůtu k úhradě ceny zásob, ale kupní cenu uhradí vydražitel organizaci (§11 odst. 3, §1 zákona o malé privatizaci).
Žalobkyně proto považuje za nesporné, že existují dvě ceny. Přitom nezaplacení ceny zásob nemá – na rozdíl od ceny k vydraženým věcem, vycházející z vyvolávací ceny – za následek zrušení přechodu vlastnictví.
Žalobkyně dále zdůrazňuje, že po provedeném dokazování byla prokázána pravost podpisu žalovaného na inventurním seznamu zboží s hodnotou Kč 309.047,-. To vyplynulo i ze znaleckého posudku znalce z oboru grafologie PhDr. M. N.. Žalovaný pak potvrdil, že má v držení veškeré zboží, uvedené na inventurním seznamu. Další dokazování slyšením dalších svědků by bylo nadbytečné. Okolnost, že se záležitostí zabývala policie, není zde významná. Žalovaný převzal zásoby fyzicky až 11. 5. 1999, tedy po tom, kdy viděl jednání tehdejších pracovníků Oděvní služby s. p. u prodejny. Počínání těchto pracovníků tudíž nemohlo mít souvislost se zásobami, které byly skutečně převzaty.
Žalobkyně považuje napadený rozsudek za správný a navrhuje zamítnutí dovolání žalovaného a přisouzení náhrady nákladů dovolacího řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).
Nejvyšší soud vzhledem k významu předmětné věci odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle ust. §243 o. s. ř.
Nejvyšší soud, po zjištění, že podané dovolání splňuje zákonem stanovené náležitosti (ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a že je přípustné, neboť rozsudkem odvolacího soud byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Žalovaný se v dovolání dovolává dvou dovolacích důvodů.
Prvním z nich je, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.). Skutkovým zjištěním, které nemá oporu v provedeném dokazování, je obecně takové zjištění, které z provedených důkazů nevyplývá, takže mezi skutkovým stavem, z nějž soud vychází a skutečnými zjištěními, které z provedeného dokazování vyplynuly, je logický rozpor. Přitom se musí jednat o procesní situaci, že skutkové zjištění, ze kterého rozhodnutí soudu vychází, nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části, tedy v rozhodující (převažující) míře.
Naplnění tohoto dovolacího důvodu se z napadeného rozhodnutí ani z obsahu spisu nepodává. Dovolatel ani konkrétně nespecifikuje, v čem jsou skutková zjištění odvolacího soudu odchylná od těch, která z provedeného dokazování skutečně plynou. Pokud tu má dovolatel na mysli rozsah věcí skutečně žalovaným převzatý jako obchodní zboží čili zásoby, pak v řízení nebylo prokázáno, že žalovaný ve skutečnosti převzal méně a o kolik a v jakých druzích zboží méně, než kolik potvrdil v souladu s vyhotoveným inventurním seznamem při převzetí zásob podpisem předávacího protokolu ze dne 11. 5. 1992. Žádný z provedených důkazů (včetně grafologického znaleckého posudku) nenasvědčuje tomu, že žalovaný skutečně nepřevzal zásoby zboží, a to v tom rozsahu, který stvrdil na protokolu z 11. 5. 1992 (pokud bylo manipulováno se zbožím třetími osobami před tímto datem, měl žalovaný možnost zjistit případný rozdíl fyzickou přejímkou a porovnáním s inventurním seznamem právě uvedeného dne).
Druhým dovolacím důvodem, uváděným dovolatelem, je nesprávné právní posouzení věci (ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.) odvolacím soudem.
S právní argumentací dovolatele se nelze ztotožnit.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže soud aplikoval nesprávnou právní normu anebo právní normu správně uplatněnou nesprávně vyložil popř. nesprávně aplikoval.
V daném případě odvolací soud použil správný právní předpis – ustanovení §8 a §11 zákona o malé privatizaci a tato ustanovení také správně vyložil a aplikoval. Zákon o malé privatizaci a na něj navazující právní předpisy (zejména zákon č. 500/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů) odlišují – byť nikoli výslovně – dvě ceny s dvojím cenovým režimem, který se vytváří při dražbě v malé privatizaci (viz zvláště §9 zákona o malé privatizaci).
Zatímco cena vydražených věcí, která se odvíjí od vyvolávací ceny, se tvoří v průběhu dražby a vzniká příklepem licitátora jako součást smlouvy uzavřené příklepem, vzniká smlouva o prodeji zásob v přímé souvislosti s tím tak, že příklepem v dražbě je stvrzen vznik smlouvy spolu s cenou zásob, oznámenou na začátku dražby. Jedná se o jinou smlouvu, která se uzavírá konsensem mezi organizací (státním podnikem popř. jinou státní organizací) na straně jedné a nabyvatelem (vydražitelem) provozní jednotky na straně druhé. Cena na základě smlouvy o prodeji zásob se neplatí (státu) na zvláštní účet příslušného orgánu republiky, nýbrž příslušné organizaci na její účet. Vlastnictví k zásobám přechází na vydražitele jejich převzetím, na rozdíl od vydražených věcí, k nimž přechází vlastnictví příklepem, avšak podmíněně (není-li zaplacena cena vydražených věcí do třiceti dnů, převod resp. přechod vlastnictví se zrušuje zpětně ex tunc). Není vůbec rozhodné, zda se dražily též nemovitosti a zda tudíž docházelo k přechodu vlastnictví k nemovitostem či nikoliv.
V těchto souvislostech Nejvyšší soud odkazuje na své rozhodnutí ze dne 13. 11. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1445/96, uveřejněné v Soudní judikatuře II/1999 pod č. 22 a též v časopise Právo a podnikání č. 4/98, podle jehož odůvodnění účastník veřejné dražby svými nabídkami projevuje souhlas se získáním dražené provozní jednotky včetně zásob za cenu, oznámenou licitátorem. Vydražení provozní jednotky znamená souhlas vydražitele rovněž s cenou zásob v rozsahu podle provedené inventury. Příklepem ve veřejné dražbě dochází mezi nabízející organizací a vydražitelem ke shodě o obsahu smlouvy o koupi zásob, které nejsou předmětem dražby (vydražení).
Dovolací soud z uvedených důvodů musel dovolání jako neodůvodněné zamítnout (ust. §243b odst. 4 o. s. ř.), poněvadž napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením ust. §142 odst. 1 v návaznosti na §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. Žalovaný neměl jako dovolatel úspěch, a je povinen nahradit žalobkyni náklady právního zastoupení. Náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování před soudem v jednom stupni (vyjádření k dovolání) ve výši 18.075,- Kč (výše odměny je určena podle ustanovení §10 odst. 3, §3 odst. 1 bodu 6 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a jedné náhrady paušálních výdajů 75,- Kč (dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 18.150,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 18. prosince 2001
JUDr. František F a l d y n a , CSc., v.r.
předseda senátu