ECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.2.2001.1
sp. zn. 29 Odo 2/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci konkursu dlužnice J.K., o návrhu věřitelky Č.s., a.s. pro doručování písemností na adrese okresní pobočky v H.K., na prohlášení konkursu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 48 K 1036/98, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2000, č.j. 1 Ko 251/2000-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 31. května 2000, č.j. 48 K 1036/98-140, zastavil řízení o návrhu věřitelky na prohlášení konkursu na majetek dlužnice pro zpětvzetí návrhu věřitelkou a dále s poukazem na ustanovení §146 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rovněž rozhodl, že soud po právní moci usnesení vrátí věřitelce zálohu na náhradu nákladů konkursu ve výši 10.000,-Kč.
K odvolání dlužnice pak Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. srpna 2000, č.j. 1 Ko 251/2000-145, usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil dlužnici v tom, že o nákladech řízení mělo být rozhodnuto podle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., avšak podle věty druhé, jelikož doložená pohledávka věřitelky vůči dlužnici v průběhu řízení zanikla splněním závazku. Věřitelka ovšem v řízení náklady, jejichž náhradu by bylo možné požadovat, nevynaložila. Výrok o nákladech odvolacího řízení odůvodnil odvolací soud - cituje ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. - tím, že dlužnice s odvoláním sice úspěch neměla, leč věřitelka v odvolacím řízení žádné náklady nevynaložila.
Dlužnice (zastoupena advokátem) podala proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání (č.l. 148), jehož přípustnost dovozuje (za použití argumentu a contrario) z ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., uvádějíc, že vylučuje-li cit. ustanovení přípustnost dovolání proti měnícímu usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení, musí být dovolání přípustné, jelikož o měnící usnesení v daném případě nejde. Dovolatelka má dovolání za přípustné též podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., navrhujíc, aby dovolací soud nejprve dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (potud, že procesní rozhodnutí o zastavení řízení nemůže být odůvodněno hmotněprávním hodnocením důkazům, jež navíc nebyly provedeny). Dovolatelka pak vyslovuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o tom, že věřitelka v průběhu řízení doložila existenci pohledávky za dlužnicí a že bylo zjištěno že dlužnice má více věřitelů. Dovozuje naopak, že návrh na prohlášení konkursu nebyl podán důvodně, takže soud rozhodl o nákladech řízení nesprávně, neboť zastavení řízení z procesního hlediska zavinila věřitelka. Náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů proto měla být přiznána dovolatelce (touto argumentací dovolatelka po obsahové stránce vystihuje dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů ve výrocích o nákladech řízení zrušil.
Věřitelka ve vyjádření (č. l. 152-153) navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu není v žádném ze svých výroků usnesením měnícím, a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v §238a odst. 1 pod písmeny b/ až f/ o. s. ř.
Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o nákladech řízení není usnesením o věci samé; výrok o nákladech odvolacího řízení navíc nemá ani povahu potvrzujícího usnesení. Ostatně, odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (srov. §239 odst. 1 o. s. ř. ) a dlužnice návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodala (srov. §239 odst. 2 o. s. ř.).
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř. Vady řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je dovolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se rovněž nepodávají.
Přípustnost dovolání též nemůže být - oproti očekávání dovolatelky - založena argumentem, že zákon je (a contrario k §238a odst. 1 písm. a/, části věty za středníkem, o. s. ř.) nevylučuje. Jak totiž plyne z cit. ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř., dovolání lze podat právě a jen v případech zákonem (zde ustanoveními §237 až §239 o. s. ř.) připuštěných.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usnesením odmítl.
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, věřitelce však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá žádný z účastníků právo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. ledna 2001
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová