ECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.241.2001.1
sp. zn. 29 Odo 241/2001-108
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobce Z.z.k.s., dříve Ú. p. e. a ř. m. s se sídlem v K., zast. advokátem, proti žalované T. a. s., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 48/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. září 2000, čj. 10 Co 512/98 - 81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Výše označeným rozsudkem rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, že rozsudek okresního soudu se potvrzuje a žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení v částce 1.075,- Kč na účet zástupkyně žalované.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 23. 3. 1998 čj. 15 C 48/96 - 58 rozhodl tak, že návrh žalobce na určení, že pozemky parc. č. 775 o výměře 48 m2, parc. č. 1112 o rozloze 316 m2, parc. č. 1113 o rozloze 56 m2, parc. č. 1114 o rozloze 56 m2 a parc. č. 1115 o rozloze 56 m2 v obci L., okr. L., jsou ve vlastnictví České republiky, se zamítá (výrok I.). Ve výrocích II. a III. rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované náklady řízení a nahradit státu na účet okresního soudu částku 731,40 Kč.
Odvolací soud dovodil, že v tomto případě byla podána určovací žaloba a předpokladem úspěšnosti takové žaloby je skutečnost, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, je – jak správně uvedl okresní soud – dán ustanovením §10 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Dále se soud prvního stupně správně zabýval otázkou věcné legitimace žalobce. Věcnou legitimací je třeba rozumět stav vyplývající z hmotného práva, podle kterého účastník je subjektem práva, jež je předmětem řízení. Pokud žalobce opírá svou věcnou legitimaci o ust. §6 vyhl č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, odvolací soud se s tím neztotožňuje, protože i kdyby žalobce vykonával právo hospodaření k předmětným pozemkům, což nebyl spolehlivě prokázáno, neopravňovalo by jej to k podání žaloby na určení vlastnictví jiného subjektu k majetku. Právo podat žalobu na určení vlastnictví nepatří svým obsahem mezi práva a povinnosti subjektu hospodařícího s majetkem.
Odvolací soud měl dále za to, že žalobce neprokázal své právo hospodaření, neboť je odvozuje od Z.z. , s. p. P., z něhož mělo být převedeno na žalobcova právního předchůdce C.m.k.O. To však žalobce nedoložil, poněvadž jím předložená hospodářská smlouva o převodu práva hospodaření, uzavřená dne 31. 12. 1992 mezi Z. z., s. p. P. a C.m.k.O. dokládá pouze převod pozemku č. 1011 v L.
Odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně správným a proto je potvrdil (ust. §219 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce označený jako Z.z. k.s., se sídlem K., okr. P., dovolání s odkazem na ust. §236 odst. 2 (zřejmě je míněno ust. §239 odst. 2) o. s. ř., jelikož odvolací soud nevyhověl návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání a své dovolací důvody shrnuje následovně:
Žalobce se obrací na Nejvyšší soud s dovolacím důvodem resp. otázkou, zda žalobce jako příspěvková organizace státu, která má v souladu s ust. vyhlášky č. 119/1998 Sb. právo hospodaření, je aktivně legitimován k podání žaloby na určení, že pozemky, ke kterým má právo hospodaření, jsou ve vlastnictví státu. To považuje za otázku zásadního právního významu. Dovolatel uvádí, že v publikované judikatuře nenalezl žádný rozsudek, který by se touto záležitostí zabýval, resp. v jehož právní větě by bylo vysloveno zásadní stanovisko k předmětné otázce.
Dovolatel zdůrazňuje, že mezi účastníky nebyl spor o tom, zda žalobce má či nemá právo hospodaření k pozemkům, jejichž vlastnictví bylo v řízení prokazováno. Kromě shodného názoru účastníků bylo právo hospodaření žalobce prokázáno řadou listin, zejména několika rozhodnutími Ministerstva zdravotnictví České republiky. Spor se ostatně ani práva hospodaření týkat nemohl, neboť pravomoc k řešení sporů o právo hospodaření vyplývá z ust. §65 odst. 2 hospodářského zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, též „hosp. zák.“) a nespadá do pravomoci soudů.
Žalobce je přesvědčen, že má aktivní hmotněprávní legitimaci k podání návrhu na určení vlastnictví České republiky, a to jako organizace, která má k majetku právo hospodaření, a tudíž jako řádný hospodář a subjekt ochrany národního majetku (ust. §6 vyhl. č. 119/1988 Sb.) má i právo prodat žalobu na určení vlastnického práva.
Dovolatel je toho názoru, že jeho aktivní legitimaci lze dovodit i z ust. §80 písm. c) o. s. ř., jelikož má naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah či právo je či není. Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem může totiž mít nejen vlastník, ale i ten, kdo na základě smlouvy nebo právního předpisu s takovým majetkem hospodaří. Naléhavý právní zájem žalobce je dán i tím, že jeho právo hospodaření je odvislé od vlastnictví státu; není-li konkrétní věc ve vlastnictví státu, pozbývá tím žalobce též své právo hospodaření.
Dovolatel proto žádá, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V doplnění dovolání došlém soudu prvního stupně dne 10. 4. 2001 dovolatel dodává, že dovolání je přípustné ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. a dovolacím důvodem je, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., ve znění „před novelou“).
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).
Nejvyšší soud, po zjištění, že dovolání vykazuje zákonem stanovené náležitosti (ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se musel nejprve zabývat přípustností podaného dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (ust. §236 odst. 1 o. s. ř.).
Z dovolání plyne, že se žalobce dovolává přípustnosti dovolání podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř., podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku (nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé), je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel v tomto směru odkazuje na své odvolání ze dne 29. 4. 1998 (ve spise č. l. 63 – 66), ve kterém se v závěru uvádí, že „vzhledem k tomu, že žalobce považuje výše označené otázky 1 až 5 za otázky, které mají po právní stránce zásadní význam, navrhuje, aby odvolací soud v případě vynesení rozsudku, kterým by rozsudek soudu I. stupně potvrdil, výslovně připustil možnost dovolání“. Z toho, co vyplývá z obsahu dovolání v návaznosti na cit. odvolání, se podává, že jádrem sporu zůstala právní otázka, zda je žalobce jako státní (rozpočtová) organizace aktivně legitimován k podání žaloby na určení, že předmětné pozemky jsou ve vlastnictví státu (České republiky). Tak formuluje svou námitku v rámci uplatněného dovolacího důvodu dovolatel též v doplnění dovolání.
Právním posouzením je činnost osudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen, popř. správně aplikován.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde-li o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí ve věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto hlediska zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře) nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné, „nové“ řešení této právní otázky).
V daném případě o předmětné právní otázce zásadního významu již Nejvyšší soud judikoval, když v obdobném případě uzavřel, že státní podnik nemůže mít naléhavý právní zájem na určení, že stát je vlastníkem (§80 písm. c) o. s. ř.); může se však domáhat určení, že státní podnik má ke sporným věcem právo hospodaření (viz rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č.3/97 v č. 1/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek z 6. 3. 1996, sp. zn. II Odon 4/96)). Na tomto zásadním právním závěru nemá dovolací soud důvod ničeho měnit, neboť vychází z obecné premisy, že vlastnického práva se může dovolávat zásadně jen ten, komu vlastnictví svědčí, nikoli ten subjekt, který má jen odvozené právo hospodaření. Totéž platí i z hlediska aktivní věcné legitimace.
Nejsou-li proto v posuzovaném případě naplněny předpoklady aplikace ust. §239 odst. 2 o. s. ř., tj. existence právní otázky zásadního významu, nezbylo Nejvyššímu soudu, než dovolání jako nepřípustné odmítnout (ust. §218 odst. 1 písm. c) ve vazbě na ust. §243b odst. 4 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ust. §146 odst. 2 věta první (per analogiam) v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. Žalobce jako dovolatel procesně zavinil, že dovolání muselo být odmítnuto, žalovanému pak v dovolacím řízení podle obsahu spisu náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 4. prosince 2001
JUDr. František F a l d y n a, CSc., v. r.
předseda senátu