ECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.263.2001.1
sp. zn. 29 Odo 263/2001-63
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce N. P., spol. s r. o., zast. JUDr. V. F., advokátem, proti žalovanému F. n. m.Ć. r., o zaplacení 2,678.000,- Kč s přísl., vedené u býv. Krajského obchodního soudu v Praze, nyní u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 311/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2000, čj. 1 Cmo 55/99 – 41, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Výše označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze bylo v předmětné věci rozhodnuto, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že žaloba o zaplacení 2,678.000,- Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok I.), ve výroku II. se rozsudek mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a konečně, že na náhradu nákladů odvolacího řízení je žalobce povinen zaplatit žalovanému 107.120,- Kč (výrok III.).
Krajský obchodní soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 10. 1998 čj. 53 Cm 311/97 – 19, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 2,678.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení z této částky od 15. 7. 1996 do zaplacení a dále zaplatit k rukám právního zástupce žalobce náhradu soudního poplatku a náhradu nákladů právního zastoupení.
K odvolání žalovaného odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §212 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, avšak nikoli s jeho právním posouzením.
Odvolací soud vyšel především ze zjištění, že žalobce k 15. 4. 1996 vydražil ve veřejné dražbě v tzv. velké privatizaci provozní jednotku („M. B.“) za vyvolávací cenu 10 mil. Kč a tuto cenu žalovanému zaplatil ke dni 15. 7. 1996. Podle §15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o velké privatizaci“) s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na nabyvatele i jiná práva související s privatizovaným majetkem, mimo jiné i pohledávky. Na žalobce proto přešla příklepem licitátora v dražbě i předmětná pohledávka, a to ex lege. Právě proto, že se jedná o přechod pohledávky, nikoliv převod, nelze v této věci použít ust. §524 an., zejména pak §527 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.“).
Pokud se jedná o vady privatizovaného majetku, zvláště i právní vady, (např. že pohledávka je pochybná nebo nedobytná), pak je nutno použít přiměřeně ust. §12 odst. 2 zák. č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů (zákon o „tzv. malé privatizaci“), že za vady provozní jednotky prodané ve veřejné dražbě dosavadní vlastník neodpovídá. Takové ujednání ostatně obsahuje i smlouva mezi účastníky č. 353/96 – 950. Konečně mezi principy, které se uplatňují v dražbě, patří i zvýšená míra podnikatelského rizika na straně vydražitele, který draženou věc nabývá jak „stojí a leží“.
Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek podle §220 o. s. ř. změnil.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.).
Žalobce uvádí, že ani on, ani žalovaný, v průběhu řízení nezpochybnili, že součástí kupní ceny za provozní jednotku byla pohledávka ve výši 2,678.000,- Kč, která byla uvedena i v kartě provozní jednotky. Kupující však požadoval, aby byla prokázána existence pohledávky se zřetelem na znění předávacího protokolu, zejména účetními doklady. Podstata sporu je v tom, zda prodávající předal doklady související s přecházející pohledávkou, takové doklady kupující do dnešního dne neobdržel (např. kopii prohlášení F., že dlužník má plnit na jiný účet, tj. na účet nabyvatele). Žalovaný tak nesplnil svou základní povinnost a způsobil kupujícímu škodu nejméně ve výši předmětné pohledávky.
Podle názoru dovolatele je odůvodnění v rozhodnutí odvolacího soudu, odkazující na zák. č. 427/1990 Sb., nepřípadné a irelevantní. Žalovaný v dražbě neprodával provozní jednotku státního podniku nebo jiné organizace, ale vrácenou majetkovou podstatu již jednou prodaného majetku a zákon č. 427/1990 Sb. tu proto nelze použít. Naopak při správném použití ust. §15 zákona č. 92/1991 Sb., podle kterého dražba probíhala, podle názoru dovolatele nutno dojít k občanskému zákoníku jako předpisu nejobecnějšímu a k jeho ustanovením o cesi a o odpovědnosti za vady, a dále k bezdůvodnému obohacení a obecné úpravě náhrady škody. Dovolatel spatřuje i zmínku odvolacího soudu o zvýšeném riziku při koupi ve veřejné dražbě ve smyslu ust. §501 obč. zák. jako nepřípadnou. Ostatně kupující si výslovně vymínil v příloze „A“ k protokolu o předání a převzetí řádné předání podkladů k pohledávce.
Dovolatel žádá, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle bodu 17, hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).
Nejvyšší soud jako soud dovolací konstatoval, že dovolání žalobce je přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., poněvadž rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, dospěl však k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. lze podat dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že soud na daný případ aplikoval nesprávnou právní normu anebo sice použil právní normu správnou, avšak nesprávně ji vyložil, popř. nesprávně aplikoval.
O žádný z těchto případů tu nejde.
Odvolací soud v posuzovaném případě na vymáhanou pohledávku správně aplikoval ust. §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů – zákona o velké privatizaci, poněvadž majetek privatizovaný ve veřejné dražbě byl vydražen v tzv. velké privatizaci a s tímto majetkem souvisela i předmětná pohledávka, k jejímuž přechodu tak došlo ex lege (ze zákona) současně s převodem privatizovaného majetku příklepem ve veřejné dražbě na nabyvatele (žalobce).
Přechod pohledávky se tudíž řídil ustanovením §15 odst. 1 výše cit. zákona a obecná ustanovení občanského zákoníku o cesi (postoupení) pohledávky (ust. §524 an. obč. zák.) nelze v tomto případě bez dalšího použít. Cit. ustanovení je v poměru k obecným ustanovením občanského zákoníku lex specialis. Obecné občanskoprávní předpisy lze použít jen subsidiárně (podpůrně).
Žalobce ostatně ani v dovolání nepopírá, že k přechodu předmětné pohledávky na něj došlo, pouze namítá, že neobdržel potřebné účetní doklady, nutné pro vymáhání pohledávky vůči dlužníkovi. Přešla-li však předmětná pohledávka na žalobce jako nabyvatele (věřitele), nejsou relevantní ani jeho námitky, týkající se zákona č. 427/1990 Sb. o tzv. malé privatizaci. Odvolací soud správně uvedl, že tento zákon se použije v tzv. velké privatizaci jen přiměřeně, přičemž je nerozhodné, zda bylo užito veřejné dražby i při druhém prodeji privatizovaného majetku (když došlo ke zrušení účinků první dražby), neboť i při následném prodeji ve veřejné dražbě byly opět správně použity předpisy zákona o malé privatizaci přiměřeně.
Konečně pak převzal-li žalobce jako nabyvatel privatizovaný majetek zatížený předmětnou pohledávkou, učinil tak v souladu s ust. §15 zákona o velké privatizaci a nemůže se domáhat aplikace obecných občanskoprávních předpisů o (právních) vadách a o odpovědnosti za vady privatizovaného majetku. V tomto řízení není právně relevantní ani namítané nepředání účetních podkladů pro vymáhání pohledávky vůči třetím osobám, protože se nijak nedotýká samotného přechodu pohledávky ze žalovaného na žalobce podle ust. §15 shora cit. zákona.
Dovolací soud neshledal, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. a proto z výše uvedených důvodů dovolání zamítl (ust. §243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ust. §142 odst. 1 a §151 odst. 1 ve vazbě na ust. §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. Neúspěšný žalobce nemá na náhradu těchto nákladů právo, žalovanému v řízení o dovolání náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 11. prosince 2001
JUDr. František F a l d y n a , CSc., v.r.
předseda senátu