ECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.272.2001.1
sp. zn. 29 Odo 272/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně S.K. spol. s r. o. proti žalované L.K., o zaplacení částky 661.092,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 24/99, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. srpna 2000, č.j. 15 Co 569/2000-54, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. srpna 2000, č.j. 15 Co 569/2000-54, zrušil usnesení ze dne 15. května 2000, č.j. 6 C 24/99-35, jímž Okresní soud v Novém Jičíně zastavil podle §104 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.\") řízení o žalobě, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 661.092,-Kč s příslušenstvím, a uložil žalobkyni zaplatit žalované náklady řízení, a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud - odkazuje na ustanovení §24, §27 §43 a §104 odst. 2 o. s. ř. - se ztotožnil se soudem prvního stupně potud, že žaloba byla jménem žalobkyně podána osobou, jež nedoložila, že je k tomuto úkonu zmocněna, avšak oproti mínění okresního soudu uzavřel, že jde o odstranitelný nedostatek, k jehož zhojení měl soud žalobkyni vyzvat podle §43 o. s. ř. Jelikož žalobkyně v souvislosti s podaným odvoláním doložila plnou moc pro JUDr. B.H., splňující náležitosti dle ustanovení §24 a §27 o. s. ř., byla tím uvedená vada odstraněna.
Žalovaná (zastoupena advokátem) podala proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání (č.l. 59-60), ve kterém namítá, že zkoumaný nedostatek byl neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; nelze tedy na okresním soudu požadovat, aby k odstranění uvedeného nedostatku vyzval někoho, kdo návrh sám nepodal, byť je uveden jako žalobce. Odvolací soud nesprávně posoudil ve spise obsažené listiny, které dokazují neexistenci oprávnění k podání žaloby a věc nesprávně právně kvalifikoval. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání (č.l. 64-65) má usnesení odvolacího soudu za správné.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolatelka (ač zastoupena advokátem) výslovně nepřiřadila dovolací tvrzení žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v ustanovení §241 odst. 3 o. s. ř. pod písmeny a/ až d/, po obsahové stránce jimi však vystihuje dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Úvaze o důvodnosti dovolání ovšem v dovolacím řízení předchází zkoumání jeho přípustnosti.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím a napadané rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v §238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b/ až f/. Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť napadené usnesení není ani potvrzujícím usnesením odvolacího soudu.
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř.
Vady řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je dovolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se rovněž nepodávají.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usnesením odmítl.
Pro úplnost se dodává, že k otázce, o jejíž řešení žádala dovolatelka, se Nejvyšší soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, z nichž za mnohá lze odkázat např. na usnesení uveřejněné pod číslem 48/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná v časopise Soudní judikatura, a to: rozsudek ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 137/96, otištěný v čísle 4 ročníku 1997 pod číslem 32, usnesení ze dne 24. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96, uveřejněné v čísle 5 ročníku 1997 pod číslem 36, usnesení ze dne 11. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 495/97, publikované v čísle 5 ročníku 2000 pod číslem 40 nebo usnesení ze dne 21. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 2324/98, otištěné v čísle 4 ročníku 2000 pod číslem 40.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. června 2001
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v.r.
předseda senátu