ECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.277.2001.1
sp. zn. 29 Odo 277/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobců A) JUDr. V.B., B) S.B., proti žalovaným: 1) V.M., 2) M.M., o zaplacení částky Kč 268.492,40, k dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 2000 č.j. 28 Co 275/2000-78, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyně B) se zastavuje.
II. Dovolání žalobce A) se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově jako soud prvního stupně usnesením čj. 11 C 347/99-51 ze dne 17. 3. 20000 zastavil řízení o přiznání osvobození od soudních poplatků žalobcům pro překážku věci již pravomocně rozhodnuté usnesením ze dne 6. 8. 1999, kterým tentýž soud žalobcům nepřiznal osvobození od soudního poplatku.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců shora označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru o tom, že projednání návrhu žalobců na přiznání osvobození od soudních poplatků brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť ve věci již soud prvního stupně pravomocně rozhodl usnesením ze dne 6. 8. 1999, čj. 11 C 347/99-6. V novém návrhu žalobci totiž uplatnili stejné důvody jako ve svém dřívějším návrhu a pokud uvedli další skutečnosti, jednalo se o skutečnosti, které zde existovaly již v době rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 6. 8. 1999. Odvolací soud je projednat nemohl, neboť o nich již bylo pravomocně rozhodnuto.
Dovoláním ze dne 19. 6. 2000, doplněném na výzvu soudu podáním žalobců ze dne 25. 7. 2000, napadli žalobci usnesení odvolacího soudu z důvodu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vytýkali odvolacímu soudu, že se vůbec věcně nezabýval důvody, pro které žalobci požádali o osvobození od soudních poplatků, a že nepřihlédl k usnesení Krajského soudu v Praze čj. 25 Nc 71/99 a čj. 25 Co 723/99, když nebyl vázán právním názorem soudu prvního stupně. Dovolatelé proto navrhli, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a přikázal příslušným soudům znovu provést pečlivé a náležité přezkoumání požadavků žalobců.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že žalobci jsou samostatnými společníky, z nichž každý jedná v řízení (včetně řízení dovolacího) sám za sebe ve smyslu ust. §91 odst. 1 občanského soudního řádu. Přitom Nejvyšší soud projednal dovolání podle občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) ve znění platném do 31. 12. 2000, s ohledem na část 12, hlavu I, bod 17. zák. č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Proto Nejvyšší soud posuzoval dovolání každého ze žalobců samostatně.
Ze spisu se podává, že soud prvního stupně usnesením ze dne 5. 4. 2001 vyzval žalobkyni B) k předložení procesní plné moci o zastoupení advokátem, resp. k předložení dokladu potvrzujícího její právnické vzdělání, ve lhůtě 10-ti dnů od doručení usnesení. Požadované listiny žalobkyně B) ve stanovené lhůtě soudu prvního stupně nepředložila, pouze v podání ze dne 22. 4. 2001 sdělila, že „odstupuje od dosavadního soudního řízení\". Podle ust. §241 odst. 1 o. s. ř. dovolatel musí být zastoupen advokátem, jestliže sám nemá právnické vzdělání. Nedostatek této podmínky dovolacího řízení nebyl odstraněn ani postupem podle ust. 104 odst. 2 o. s. ř. a proto Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobkyně B) podle tohoto ustanovení a ve spojení s ust. §243c o. s. ř. zastavil.
Nejvyšší soud dále konstatoval, že dovolání žalobce A) bylo podáno za podmínek a s náležitostmi stanovenými v ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř. Protože podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, zkoumal Nejvyšší soud, zda-li dovolání žalobce A) je přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, které nebylo vydáno ve věci samé, je přípustné pouze za podmínek stanovených v ust. §237 odst. 1 a §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Vady zmatečnosti uvedené v ust. §237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud neshledal. Tyto vady se ze spisu nepodávají a dovolatel - žalobce A) je ani netvrdil. Dovolání žalobce A) proto podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. přípustné není.
Podle ust. §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu. O takový případ se však v dané věci nejedná a proto dovolání žalobce A) není přípustné ani podle tohoto ustanovení.
Protože dovolání žalobce A) směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné, musel Nejvyšší soud dovolání žalobce A) odmítnout podle ust. §243b odst. 4 ve spojení s ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. §243b odst. 4 v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty prvé o. s. ř. (per analogiam ohledně bodu II. výroku), neboť žalobci zavinili, že řízení muselo být zastaveno resp. dovolání odmítnuto, ovšem žalovaným žádné náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by měli právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. června 2001
JUDr. František F a l d y n a , CSc., v. r.
předseda senátu