ECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.401.2001.1
sp. zn. 29 Odo 401/2001-133
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J.S., proti žalované C..H., a. s., o určení právního stavu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 21/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. září 2000, čj. 7 Cmo 457/2000-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem odvolací soud neschválil smír uzavřený mezi účastníky řízení, potvrdil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 16.2.2000, čj. 45 Cm 21/99-42 a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání. Soud prvního stupně svým rozsudkem zamítl žalobu na určení, že žalovaná je investičním fondem ve smyslu ustanovení §7 a násl. zákona č 248/1992 Sb.
Žalobce podal proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu včas dovolání. Jeho důvodnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dále, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a jsou tedy dány dovolací důvody dle §241 odst. 3 písm. b) a d) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) Pokud jde o přípustnost dovolání odkazuje dovolatel na to, že o připuštění dovolání z důvodu řešení otázek zásadního právního významu požádal, ale odvolací soud jeho návrhu nevyhověl (ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.). Konkrétně v odvolání požadoval připuštění dovolání pro posouzení tří otázek, které považuje za otázky zásadního právního významu a to:
„- Jak přihlížet k obsahu usnesení valné hromady investičního fondu po uplynutí 3 měsíců, je-li obsah tohoto usnesení v rozporu se zvláštní kogentní úpravou veřejnoprávního charakteru a v rozporu se základními principy investičního fondu jako instrumentu kolektivního investování? Bylo toto možné před zvláštní úpravou po 1.7.1996?
- Změna právních skutečností, která nemohla nastat, se stává zápisem této změny do obchodního rejstříku existující (platnou)?
- Je soudní přezkum právního postavení subjektů (inv. fondu – akciové společnosti), o němž je důvodné pochybovat, vyloučen?“
V dovolání žalobce výše uvedené otázky a argumentaci jich se týkající dále rozvíjí. Zejména argumentuje tím, že valná hromada žalované nemohla rozhodovat o změně předmětu podnikání a změně obchodního jména, neboť tomu bránila úprava provedená zákonem č. 248/1992 Sb. Proto nelze k obsahu usnesení valné hromady přihlížet, „neboť obsah takového usnesení valné hromady jako tzv. jiná právní skutečnost nikdy nenastal a tedy právně relevantní změny právních skutečností neexistují.“ S touto skutečností se pak pojí závěr, že stávající stav zápisu do obchodního rejstříku žalované neodpovídá faktickému právnímu stavu. Vzhledem k výše uvedenému dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolání není přípustné.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (jenž byl v dané věci - jak se podává z obsahu žalobcova odvolání ve spisu na č. 57 a 58 - naplněn) může být dovolání ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen, popř. správně aplikován.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy ji při svém rozhodování řeší rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové”) řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Oba soudy založily svá rozhodnutí na právním závěru, že žalobce neprokázal naléhavý právní zájem, jehož prokázání je nezbytným předpokladem pro úspěšnost žaloby určovací dle §80 písm. c) o. s. ř. Oba soudy uzavřely, že tento naléhavý právní zájem žalobce nemá, neboť jako akcionář žalované mohl k dosažení stejného cíle použít zvláštní určovací žalobu dle ustanovení §183 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Ustanovení §183 obch. zák. ve spojení s §131 obch. zák. je svou povahou speciální úpravou vůči obecné úpravě určovací žaloby v ustanovení §80 o. s. ř. Důvodem pro tuto speciální úpravu je mimo jiné vyšší potřeba právní jistoty pokud jde o rozhodování valné hromady. Právě proto je právo napadnout usnesení valné hromady určovací žalobou omezeno tříměsíční lhůtou. Z výše uvedeného pak plyne, že ten, kdo je legitimován k podání žaloby dle §183 obch. zák. nemůže napadat rozhodnutí valné hromady žalobou podle §80 písm. c) o. s. ř. Pokud soudy obou stupňů dopěly k obecnému závěru, že v případech, kdy lze uplatnit zvláštní určovací žalobu podle §131 a §183 obch. zák. nelze žalovat na určení podle §80 o. s. ř., a věcně se žalobou nezabývaly (a ani tak činit nemohly), pak na otázkách, které dovolatel považuje za otázky zásadního právního významu, svoje rozhodnutí nezaložily. Napadené rozhodnutí proto za zásadně významné po právní stránce mít nelze, neboť jejich posouzení nemá dopad na postavení dovolatele v tomto sporu. Napadené rozhodnutí nelze mít za právně významné i proto, že dovolatelem předestírané otázky Nejvyšší soud již řešil ve svém rozhodnutí ze dne 1.6.2000, čj. 32 Cdo 500/2000-106, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod číslem 128/2000 a napadené rozhodnutí je s tímto rozhodnutím v souladu.
Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, §224 odst.1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalované v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. října 2001
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v. r.
předsedkyně senátu