ECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.536.2001.1
sp. zn. 29 Odo 536/2001-67
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci návrhu MUDr. J. V., o neplatnost usnesení valné hromady R. i. F. N, a.s., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 39/2000, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2001, č.j. 7 Cmo 263/2001-51, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2001, č.j. 7 Cmo 263/2001-51 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením změnil odvolací soud usnesení ze dne 6. 12. 2000, č.j. 47 Cm 39/2000-20, kterým Krajský obchodní soud v Praze vyslovil neplatnost usnesení valné hromady R. i. F.N, a.s., konané dne 31. 5. 2000 (dále jen „společnost“), jímž valná hromada rozhodla o přeměně společnosti na otevřený podílový fond, tak, že žalobu zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění usnesení se odvolací soud ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, nesouhlasil však s jeho právním hodnocením.
Uzavřel, že ustanovení §35j odst. 2 písm. b) a odst. 4 písm. d), bod 5 zákona č. 248/1992 Sb. (dále též jen „zákon“) je třeba z povahy věci a s ohledem na účel podnikání vztáhnout jen na závazky známé a splatné. Ostatní nevypořádané závazky sdílejí osud majetku investičního fondu a přecházejí podle §35j odst. 8 zákona na podílníky otevřeného fondu. „Zmíněné ustanovení zákona nutno rozumně v souladu s podstatou institutu přeměny (která se nutně týká celého jmění investičního fondu, aktiv i pasiv, majetku i závazků) a se zásadou ochrany třetích osob (věřitelů), vyložit šířeji, tak, že dnem výmazu z obchodního rejstříku se akcionáři zaniklého investičního fondu stávají podílníky otevřeného podílového fondu a jmění (majetek a závazky) investičního fondu přechází na podílníky otevřeného podílového fondu a stává se jejich společným jměním.“
Z úpravy institutu podílového fondu v zákoně č. 248/1992 Sb., zejména z §5 a 14 vyplývá, že podílový fond nemá právní subjektivitu. „Majetek fondu (a rozumí se samosebou i závazky),“ dovozuje odvolací soud, „obhospodařuje investiční společnost vlastním jménem a na účet podílníků. Jedná se o společný majetek (přesněji jmění) podílníků, nikoli však ve smyslu občanského zákoníku. Podílníci s ním nemohou nakládat, nejsou ve vztazích týkajících se majetku a závazků fondu ke třetím osobám (dlužníkům, věřitelům) přímo ani oprávněni, ani zavázáni. S majetkem fondu je oprávněna nakládat jen investiční společnost, které je svěřen do obhospodařování. Obdobně, je investiční společnost zavázána ze závazků, které jsou v majetkové podstatě fondu (rozumí se jen do výše majetku fondu). Podílníci zavázáni nejsou.“
Z uvedeného podle odvolacího soudu vyplývá, „že podle zákonné úpravy přeměny investičního fondu na otevřený podílový fond dochází k přechodu i (nevypořádaných) závazků investičního fondu na jeho podílníky, nikoli však přímo (nositeli závazků se nestávají), ale prostřednictvím otevřeného podílového fondu, obhospodařovaného investiční společností. Rozhodnutí sporné valné hromady žalovaného o přeměně na otevřený podílový fond je tedy v souladu se zákonnou úpravou přeměny a v žalobě tvrzenou a soudem prvního stupně konstatovanou protiprávností netrpí“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel v otevřené lhůtě dovolání. Co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a §242 odst. 3 v návaznosti na ustanovení §229 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) - ve znění od 1. 1. 2001; současně odkázal i na odpovídající ustanovení předchozí úpravy. Dále uvedl, že řízení před odvolacím soudem trpí vadami ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř., ve znění od 1. 1. 2001. Důvodnost dovolání shledává dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) a dle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2001.
Navrhovatel vytýká odvolacímu soudu, že nerespektoval jeho právo na spravedlivý proces, když mu znemožnil poté, co uspěl v první instanci, bránit se při jednání před odvolacím soudem procesní argumentací, popřípadě doplněním dokazování. Soud prvního stupně uzavřel, že v důsledku napadaného usnesení valné hromady má dojít k přenesení povinnosti ke splnění závazků společnosti na navrhovatele a na ostatní akcionáře, jako budoucí podílníky. Odvolací soud se s dopadem uvedené skutečnosti do právního postavení navrhovatele a ostatních akcionářů žalovaného nijak nevypořádal. Přitom, jak správně shledal soud prvního stupně, je snaha společnosti, přenést na své akcionáře, budoucí podílníky, povinnost ke splnění jejích závazků, v rozporu s čl. 4 Listiny základních práv a svobod. Tato povinnost nemůže vyplývat z toho, že investiční fond má formu akciové společnosti. Nákupem akcií nesvěřili akcionáři společnosti jakékoli oprávnění k takovému přenesení odpovědnosti. Pouze tehdy, dovozuje dovolatel, pokud by investiční fond měl formu veřejné obchodní společnosti, popřípadě jeho společníci měli postavení komplementářů, bylo by možné po společnících takové plnění závazků požadovat. Navíc mohou být jakékoli povinnosti ukládány akcionářům pouze na základě zákona, nemůže však jít o uložení povinnosti ke splnění cizích závazků, ale pouze o uložení povinnosti ke splnění závazků vlastních.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu ustanovení §5a odst. 4 a §14 odst. 4 zákona, která zakazují investičním společnostem používat obhospodařovaný majetek podílníků k úhradě závazků, které bezprostředně nesouvisejí s činností spojenou s obhospodařováním jejich majetku - to je právě případ závazků společnosti v projednávané věci. Proto není možné, aby investiční společnost splnila závazky společnosti jako závazky podílníků z majetku v podílovém fondu. Platná právní úprava umožňuje pouze, aby investiční společnost hradila jakékoli závazky jako své vlastní, neboť ona svým jménem vstupuje do právních vztahů a je z nich přímo zavázána.
V případě přeměny investičního fondu na podílový fond se akcionáři stávají společně a nerozdílně právními nástupci investičního fondu, a to nejen co do majetku, ale i co do závazků. Investiční společnost proto může uhrazovat svým jménem z majetku podílníků pouze takové závazky, které vznikly v souvislosti s obhospodařováním tohoto majetku. K úhradě závazků podílníků po bývalém investičním fondu však použít majetku převedeného do podílového fondu nemůže.
Nesprávnost závěrů odvolacího soudu je založena v rozpornosti jeho tvrzení o tom, že nevypořádané závazky investičního fondu sdílejí osud jeho majetku a přecházejí podle ustanovení §35j odst. 8 zákona na podílníky otevřeného podílového fondu a jeho dedukce o tom, že podílníci přes výše uvedené zavázáni nejsou, neboť z přešlých závazků je zavázána přímo obhospodařující investiční společnost.
Za nesprávný a v logice ani právním řádu nemající oporu považuje dovolatel i závěr odvolacího soudu o „zavázanosti ze závazků v majetkové podstatě fondu jen do výše majetku shromážděného v takovém fondu.“ Tento závěr totiž neřeší, kdo je zavázán ve zbývajícím rozsahu.
Dovolatel rovněž tvrdí, že představenstvo společnosti není oprávněno určit právní postavení akcionářů přijetím statutu otevřeného podílového fondu bez souhlasu valné hromady. Přitom odvolací soud se na rozdíl od soudu prvního stupně k tomuto porušení práv akcionářů vůbec nevyjádřil.
Dovolatel též vytýká odvolacímu soudu jako zásadní vadu řízení při zjišťování skutkového stavu to, že neprovedl v souladu s ustanovením §120 odst. 2 o.s.ř. další důkazy nad rámec těch, které navrhli účastníci řízení. V důsledku toho není možno podle mínění dovolatele vůbec zjistit, proč se odvolací soud nevypořádal s některými argumenty dovolatele. Které důkazy měl soud provést a které argumenty dovolatele pominul, však dovolatel neuvádí.
Za nesprávný považuje dovolatel i závěr odvolacího soudu, že z ustanovení §5 a §14 zákona vyplývá, že majetkem podílníků v podílovém fondu se rozumí i závazky. Správný není, jak vyplývá z ustanovení §6 obch. zák., ani závěr, že společný majetek podílníků je jejich společným jměním.
S ohledem na shora uvedené se dovolatel domáhá, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně v odůvodnění svého usnesení uvedl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval – v hranicích dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. – správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že „podle zákonné úpravy přeměny investičního fondu na otevřený podílový fond dochází k přechodu i (nevypořádaných) závazků investičního fondu na jeho podílníky, nikoliv však přímo (nositeli závazků se nestávají), ale prostřednictvím otevřeného podílového fondu, obhospodařovaného investiční společností.“
Tento závěr odvolacího soudu je nesprávný. Z ustanovení §35j odst. 8, ve vazbě na ustanovení §35j odst. 2 písm. b) a ustanovení §35j odst. 4 písm. d) bod 5. zákona č. 248/1992 Sb. zcela jednoznačně vyplývá, že na podílníky otevřeného podílového fondu nepřecházejí závazky zaniklého investičního fondu, jehož akcionáři byli, ale přechází na ně pouze majetek uvedeného podílového fondu. Ostatně konstrukce odvolacího soudu, kterou tento soud na jedné straně vyslovil, že na podílníky otevřeného podílového fondu přecházejí závazky investičního fondu, na druhé straně pak uzavřel, „že se nestávají jejich nositeli“, ale že na ně tyto závazky přecházejí nepřímo, prostřednictvím otevřeného podílového fondu, neobstojí. Právní stav, který dovodil odvolací soud, při kterém přejde-li na určitou osobu závazek jiné osoby, jeho „nositelem“ se stává někdo jiný, a to majetkové společenství bez právní subjektivity, není v českém právním řádu možný.
Z citovaných ustanovení zákona č. 248/1992 Sb. vyplývá, že zákon vychází z toho, že ke dni výmazu investičního fondu z obchodního rejstříku budou uhrazeny všechny závazky společnosti. Ke splnění tohoto cíle ukládá valné hromadě investičního fondu i jeho představenstvu celou řadu povinností. Tyto povinnosti jsou valná hromada a stejně tak i představenstvo povinny splnit.
Proto je v rozporu se zákonem, jestliže valná hromada uloží představenstvu, aby splnilo závazky investičního fondu splatné ke dni podání žádosti podle §35j odst. 3 zákona č. 248/1992 Sb., když ji zákon ukládá, aby uložila představenstvu splnit všechny závazky investičního fondu. Na základě takového usnesení (tj. usnesení přijatého v souladu s cit. ustanovením) musí představenstvo investičního fondu vyvinout veškeré úsilí, které lze od něj očekávat, aby do dne výmazu investičního fondu z obchodního rejstříku všechny známé závazky společnosti splnilo. Jestliže dosažení takového stavu není možné, musí učinit takové opatření, aby ke splnění závazků společnosti došlo následně. V tom směru lze využít zejména možnosti cese uvedených závazků na investiční společnost za odpovídající úplatu (za podmínek stanovených pro cesi zákonem) anebo složení odpovídající částky či majetkových hodnot do notářské úschovy, jak dovodila Komise pro cenné papíry ve svém vyjádření „K aktuální situaci v procesu otevírání investičních fondů,“ schváleném prezídiem této Komise dne 11. dubna 2001.
V žádném případě však neodpovídá zákonu, jestliže valná hromada rozhodne o tom, že nevypořádané závazky společnosti přecházejí na podílníky otevřeného investičního fondu; takový přechod závazků by totiž mohl založit pouze zákon, popřípadě valná hromada na základě oprávnění svěřeného jí zákonem. Toto oprávnění však zákon do působnosti valné hromady nesvěřuje, a proto je její rozhodnutí v tom směru neúčinné.
V praxi však může nastat situace, kdy bude mít investiční fond v okamžiku svého zániku závazky, které mu nebudou známy a jež tedy nebude moci ke dni svého zániku uhradit nebo jejich uhrazení alespoň zabezpečit.
Jestliže zákon v ustanovení §35j odst. 2 písm. b) zavazuje valnou hromadu uložit představenstvu splnění závazků investičního fondu, nelze než logickým výkladem dovodit, že tato úprava se týká pouze těch závazků, které budou představenstvu investičního fondu v době, kdy bude uloženou povinnost plnit, známy. Neuhrazení neznámých závazků však nemůže za situace, kdy zákon při splnění jím stanovených podmínek ukládá společnosti rozhodnout o přeměně investičního fondu na otevřený podílový fond (srov. např. §35k odst. 1 zákona), tuto přeměnu znemožnit. Takový výklad by totiž vzhledem k tomu, že u kteréhokoli přeměňovaného fondu lze mít pochybnosti o tom, zda jsou známy veškeré jeho závazky (neznámé mohou být např. závazky z odpovědnosti za škodu), vedl k závěru, že přeměna investičního fondu na otevřený podílový fond není v praxi možná; tento závěr však je vzhledem k zákonem uložené povinnosti přeměny nepřijatelný.
Je tedy nutno řešit - v souladu s se zásadou ochrany třetích osob, která patří mezi základní principy, jimiž se řídí český právní řád – otázku, jakým způsobem vypořádat ty závazky věřitelů, které nemohly být splněny představenstvem investičního fondu ani shora naznačeným postupem. I v tom směru lze zvažovat možnost složení určité částky do notářské úschovy k úhradě těchto závazků s tím, že po uplynutí stanovené doby, odpovídající nejdelší možné promlčecí době, by se takto deponovaný majetek vrátil do podílového fondu. Ani tímto způsobem však není popsaný stav řešen beze zbytku, neboť lze jen stěží odhadnout potřebnou výši složených prostředků k úhradě potenciálních dluhů společnosti, nehledě k tomu, že podílníci, kteří by v mezidobí prodali své podílové listy, by mohli být tímto postupem poškozeni.
Při nedostatku výslovné úpravy v zákoně je třeba podle názoru dovolacího soudu analogicky dovodit, že stejně jako při likvidaci akciové společnosti ručí akcionáři (kteří za trvání akciové společnosti tuto povinnost neměli), za závazky zlikvidované společnosti do výše svého podílu na likvidačním zůstatku, ručí i akcionáři investičního fondu při postupu podle ustanovení §35j zákona č. 248/1992 Sb., za závazky zaniklého investičního fondu. Jejich postavení tedy bude stejné jako při zrušení společnosti s likvidací, přičemž nedojde k žádnému poškození jejich práv, neboť pokud by závazky investičního fondu za které ručí, byly uhrazeny před jeho přeměnou na podílový fond, jejich podíl na majetku v tomto fondu by se odpovídajícím způsobem zmenšil. Poškozeni pak nebudou ani věřitelé společnosti, neboť těm by, při likvidaci investičního fondu, byly závazky uhrazeny pouze do výše majetku investičního fondu, tj. pokud by šlo o závazky neznámé v okamžiku rozdělení tohoto zůstatku, do výše likvidačního zůstatku.
Zbývá ještě posoudit, zda lze závazky podílníků z titulu ručení uhrazovat z majetku v podílovém fondu. V tom směru dospěl dovolací soud k závěru, že by to bylo možné pouze tehdy, pokud by tím nebyla dotčena majetková práva osob, které nabyly podílové listy otevřeného podílového fondu následně, tj. nebyly akcionáři zrušeného investičního fondu nebo pokud by tyto osoby s takovým postupem souhlasily. Za závazky investičního fondu totiž neručí a protože jsou spolumajiteli majetku v podílovém fondu (§5 odst. 2 zákona), nelze tento majetek, zmenšovat z titulu ručení jen některých podílníků. Přitom takový zásah do majetkových práv pozdějších podílníků by mohl být podle konkrétních okolností i velmi značný.
Uvedený závěr dovolacího soudu nebrání použití ustanovení §183 odst. 2 obch. zák. při posuzování platnosti usnesení valné hromady. Při použití uvedeného ustanovení však musí soud vážit rozsah případných neuhrazených závazků společnosti. V úvahu je třeba brát i to, zda investiční fond, resp. jeho představenstvo vyvinulo veškeré potřebné úsilí k uhrazení známých závazků společnosti.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu podle §243b odst. 1, a odst. 2, věty prvé, o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 11. prosince 2001
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v.r.
předsedkyně senátu