ECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.81.2001.1
sp. zn. 29 Odo 81/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J.F., proti žalovanému A.K., o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 307/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. září 2000, čj. 15 Co 101/2000-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 12. 10. 1999, čj. 1 C 307/99-36, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 100.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 15.6.1999 do zaplacení. Dále krajský soud nepřipustil v této věci dovolání, což odůvodnil tím, že opřel svoje rozhodnutí o zcela jiné právní závěry, než pro které žalobce navrhovat připuštění dovolání, a těmi se dovolací soud již zabýval v rozsudku ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2166/99. Žalobce navrhoval připuštění dovolání pro posouzení problematiky související s vnesením inventáře do družstva v roce 1960, a dále pro řešení otázky, zda je povinností vnést transformační podíl do nově vznikajícího družstva, když stanovy ukládají povinnost vnést pouze základní vklad ve výši 20.000,- Kč.
Žalobce (zastoupený advokátem) podal proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu včas dovolání. Jeho důvodnost spatřuje v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování a dále, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a jsou tedy dány dovolací důvody dle §241 odst. 3 písm. c) a d) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.\"). Pokud jde o přípustnost dovolání odkazuje dovolatel na ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Konkrétně namítá nesprávný právní výklad ustanovení zákona č. 42/1992 Sb. pokud jde o otázku, zda je možné, aby oprávněná osoba, která se stala členem transformovaného družstva v souladu se stanovami družstva, vložila část svého majetkového podílu do družstva jako základní členský vklad a zbytek dala do užívání do družstva na základě nájemní smlouvy. Dále namítá, že odvolací soud vycházel při svém rozhodování ze skutkového zjištění, že žalobce a jeho manželka jsou členy žalovaného. Toto zjištění je nesprávné, neboť žalobce i jeho manželka byli z družstva vyloučeni a jejich členství zaniklo ke dni 1.11.1999.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že oba soudy vycházely z úplně a správně zjištěného skutkového stavu a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 občanského soudního řádu.
Dovolání není přípustné.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (jenž byl v dané věci - jak se podává z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 7.9.2000 založeného ve spisu na čl. 66 - naplněn), může být dovolání ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné námitky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem) soudu, že tomu tak vskutku je.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy ji při svém rozhodování řeší rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13., ročník 1997, pod číslem 101).
Dovolatelem předestíranou problematiku týkající se právního režimu transformačního podílu oprávněných osob, které se staly účastníky právnické osoby podle transformačního projektu, Nejvyšší soud již řešil ve svém rozhodnutí ze dne 20.4.1999, sp. zn. 29 Cdo 2166/99
(publikovaném v časopisu Soudní judikatura pod číslem 114/99), které je dokonce součástí spisu a napadené rozhodnutí je s ním (oproti mínění dovolatele) v souladu. Pokud jde o další problematiku, pro kterou dovolatel navrhoval připuštění dovolání, tedy problematiku související s vnesením inventáře do družstva v roce 1960, tak ani zde nelze dovodit zásadní právní význam, neboť jde o otázku, která rozhodně není obecné povahy, a dále nebyla ani mezi stranami spornou a rozhodnutí soudů na jejím posouzení nespočívají.
Napadené rozhodnutí proto za zásadně významné po právní stránce mít nelze.
Dovolání pak není přípustné ani podle ustanovení §237, §238 a §239 odst. 1 o. s. ř. (jichž se dovolatel ani nedovolává).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, 224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalovanému, v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. června 2001
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v. r.
předsedkyně senátu