ECLI:CZ:NS:2001:3.TVO.112.2001.1
sp. zn. 3 Tvo 112/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 22. srpna 2001 stížnosti obžalovaných M. B., J. K. a A. L., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 8. 2001, sp. zn. 2 Ntv 10/2001, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 18/2000 a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se z a m í t a j í stížnosti obžalovaných M. B., J. K. i A. L.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci byla podle §71 odst. 3 tr. řádu prodloužena vazba u všech výše uvedených obžalovaných do 31. 10. 2001.
Proti tomuto rozhodnutí podali včasnou stížnost obžalovaný B., K. a L.. Ve stížnostech poukazují především na průtahy v přípravném řízení, kdy se domnívají, že mělo být dříve ukončeno a dále na částečné průtahy i v řízení před soudem, na kterých nenesou vinu. Všichni obžalovaní jsou pak přesvědčeni, že v nich nejsou dány zákonné podmínky pro prodloužení trvání vazby a proto navrhli, aby Nejvyšší soud jejich stížnostem vyhověl, napadené usnesení zrušil a propustil je z vazby na svobodu. Z podnětu podaných stížností obžalovaných přezkoumal Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §147 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení i správnost řízení, jež mu předcházelo a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2001 byli obžalovaní M. M. a J. K. uznáni vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákona spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., A. L. stejným trestným činem podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zákona. Za to byli odsouzeni M. B. a J. K. podle §187 odst. 3 tr. zák. k trestům odnětí svobody, a to obžalovaný B. v trvání 8 a půl roku, obžalovaný K. v trvání 9-ti roků. K výkonu uloženého trestu odnětí svobody byl obžalovaný B. zařazen do věznice s ostrahou, obžalovaný K. do věznice se zvýšenou ostrahou. A. L. byl odsouzen podle §187 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5-ti roků se zařazením k jeho výkonu do věznice s ostrahou a současně mu bylo podle §72 odst. 2 písm. b) tr. zákona uloženo ambulantní ochranné psychiatrické léčení. Dále bylo podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu rozhodnuto o zabrání věci. Tento rozsudek nenabyl právní moci a byl předložen Vrchnímu soudu v Olomouci k odvolacímu řízení.
Obžalovaný M. B. byl vzat do vazby na podkladě usnesení soudce Městského soudu v Brně ze dne 5. 8. 1999, sp. zn. 7 Nt 4154/99-15 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 1999, sp. zn. 9 To 803/99 z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Vazba započala dne 3. 8. 1999 zadržením obžalovaného. Obžalovaný J. K. byl usnesením soudce Městského soudu v Brně ze stejného dne, týmž usnesením ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Brně vzat do vazby rovněž z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu, se zápočtem vazby od 3. 8. 1999. Konečně i obžalovaný A. L. byl podobně jako uvedení spoluobžalovaní vzat do vazby z důvodů §67 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu a i u něho vazba započala dnem 3. 8. 1999. V průběhu řízení byly důvody vazby u všech obžalovaných korigovány s tím, že u nich i nadále trvá důvod podle §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Dvouletá vazební lhůta tedy u všech skončila dne 3. 8. 2001.
Pokud jde o správnost výroku napadeného rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo, Nejvyšší soud především zjistil, že návrh předsedy senátu soudu prvního stupně na prodloužení lhůty vazby byl Vrchnímu soudu v Olomouci předložen včas, při zachování lhůty uvedené v §71 odst. 6 tr. řádu. S postupem tohoto soudu lze rovněž souhlasit, pokud se u všech obžalovaných zabýval nejdříve existencí důvodů vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu, které jsou předpokladem pro možnost prodloužení vazby nad 2 roky. Rovněž i Nejvyšší soud má zato, že u obžalovaných B., K. i L. jsou dány skutečnosti, které odůvodňují obavu z možnosti útěku nebo skrývání se. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obžalovaným byly již byť nepravomocně uloženy vysoké tresty odnětí svobody, podezření ze spáchání závažného úmyslného trestného činu, tak nebylo vyvráceno a obava z jejich případného útěku nebo skrývání se je dostatečně reálná. K námitkám obžalovaných je třeba uvést, že existence důvodů vazby není podmíněna důkazy potvrzujícími počínání obžalovaných způsobem předpokládaným v §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu, ale lze je opírat o opodstatněné obavy z možnosti takového jednání, v jehož uskutečnění jim má právě vazba zabránit.
Nejvyšší soud nespatřuje pochybení napadeného rozhodnutí ani v tom, jestli vrchní soud dovodil a odůvodnil splnění podmínek pro prodloužení vazby obžalovaných B., K. a L. vyplývajících z ustanovení §71 odst. 3 tr. řádu. Pokud jejich trestní stíhání nebylo skončeno v rámci vazební doby dvou let, stalo se tak podle zjištění Nejvyššího soudu z důvodů, které nemohou mít povahu neodůvodněných průtahů. Aniž by Nejvyšší soud předjímal celkové hodnocení správnosti dosavadního průběhu řízení ještě před jeho pravomocným skončením, pro účely rozhodnutí o prodloužení vazby lze konstatovat, že v postupu soudu prvního stupně ani v přípravném řízení se nevyskytly takové nedostatky, které by mohly mít negativní vliv na délku vazby. Nelze v této souvislosti přehlédnout, že jde o věc důkazně poměrně složitou a je i v zájmu obžalovaných, aby byla dostatečně objasněna ze všech hledisek potřebných pro spravedlivé rozhodnutí, včetně posouzení jejich obhajoby. Navíc délka řízení byla ovlivněna nepřítomností svědků v jednotlivých termínech hlavního líčení, které vzhledem k tomu muselo probíhat v několika dnech i složitostí dokazování a jeho doplnění. Z toho je zřejmé, že řízení nebylo možno ve stanovené době skončit z objektivních důvodů, které je třeba ve smyslu ustanovení §71 odst. 3 tr. řádu považovat za závazné.
S napadeným rozhodnutím se lze ztotožnit i pokud jde o další podmínku, která předpokládá, že propuštěním obžalovaných na svobodu bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení. Vzhledem k charakteru a okolnostem projednávané trestné činnosti, zejména způsobu, jakým měla být provedena, a následku, který měl vzniknout, je zřejmé, že další trvání vazby obviněných je nezbytné též ke splnění účelu trestního řízení podle §1 odst. 1 tr. řádu, protože to vyžaduje zájem na náležitém zjištění trestného řinu, na potrestání jeho pachatele a na předcházení trestné činnosti. Dosažení tohoto účelu by nebylo možné bez přítomnosti obžalovaných.
Napadené rozhodnutí považuje Nejvyšší soud za správné, i pokud jde o dobu, na kterou vrchní soud vazbu obžalovaných B., K. a L. prodloužil. Bylo zde důvodně zohledněno, že věc po tomto rozhodnutí bude vrácena vrchnímu soudu k přípravě a provedení odvolacího řízení. Doba do 31. 10. 2001 je skutečně nezbytně nutná a zcela přiměřená tomuto požadavku.
Proto Nejvyšší soud stížnosti obžalovaných M. B., J. K. a Al. L. jako nedůvodné podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, když v napadeném rozhodnutí ani v řízení, které mu předcházelo, nebyly shledány žádné nedostatky, které by vedly k jiným závěrům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 22. srpna 2001
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych