ECLI:CZ:NS:2001:3.TVO.120.2001.1
sp. zn. 3 Tvo 120/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. srpna 2001 stížnost obžalovaného Z. B., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2001, sp. zn. 2 Ntv 11/2001, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 14/2000, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost z a m í t á .
Odůvodnění:
Stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2001, sp. zn. 2 Ntv 11/2001 byla podle §71 odst. 3 tr. řádu prodloužena vazba obžalovaného Z. B. do 31. ledna 2002.
Proti tomuto usnesení podal obžalovaný včasnou stížnost. Z jejího obsahu je patrné, že nesouhlasí se závěry vrchního soudu o dalším trvání důvodů vazby podle §67 odst. 1 písm. c) tr. řádu. V této souvislosti poukazuje na skutečnost, že žalovaná trestná činnost nebyla prostředkem jeho obživy, neboť do svého zadržení řádně pracoval jako instruktor autoškoly. Ke způsobu získávání obživy a prostředků ve stížnosti podotýká, že nikdy neměl a nemá žádný zájem páchat trestnou činnost. Za protiprávní považuje i postup vrchního soudu podle §71 odst. 3 tr. řádu, neboť v jeho případě nejsou dány podmínky tohoto zákonného ustanovení. V závěru podané stížnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud stížnosti vyhověl, napadené usnesení zrušil a propustil jej z vazby na svobodu.
Na základě podané stížnosti obžalovaného přezkoumal Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §147 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení i správnost řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k následujícím závěrům.
Dne 23. 8. 2000 byla na obžalovaného Z. B. podána u Krajského soudu v Brně obžaloba, která jej vinila z rozsáhlé majetkové trestné činnosti. Krajský soud v Brně podanou obžalobu projednal v hlavním líčení a dne 26. 4. 2001 rozsudkem rozhodl tak, že jej uznal vinným v bodech 1 - 297 trestným činem neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona a v bodech 1/1 - 157/2, 159/1a - 237, 239/1a - 297 trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona. Za to jej odsoudil podle §250 odst. 4 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deset a půl roku, pro jehož výkon obžalovaného zařadil do věznice s ostrahou. Současně byl obžalovanému uložen i trest zákazu činnosti v trvání osmi roků. Uvedený rozsudek nenabyl právní moci, neboť jej obžalovaný napadl odvoláním a spis byl v současnosti předložen Vrchnímu soudu v Olomouci, jako soudu odvolacímu.
Z přiloženého trestního spisu vyplývá, že o vzetí do vazby obžalovaného Z. B. rozhodl podle §68 tr. řádu soudce Městského soudu v Brně usnesením ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 7 Nt 4286/99 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 1999, a to z důvodů uvedených v ustanovení §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu s tím, že vazební lhůta započala dne 15. 9. 1999. V průběhu řízení bylo o vazbě obžalovaného několikráte rozhodováno, naposledy usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 1 T 14/2000 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 3 To 41/2001, jímž byla stížnost obžalovaného zamítnuta. Důvody vazby byly u obžalovaného korigovány na stávající důvod podle §67 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Pokud jde o správnost výroku napadeného rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo, Nejvyšší soud především zjistil, že návrh předsedy senátu Vrchního soudu v Olomouci na prodloužení lhůty vazby byl jinému senátu téhož soudu předložen včas, při zachování lhůty uvedené v §71 odst. 6 tr. řádu. Postup vrchního soudu byl shledán správným, pokud se u obžalovaného Z. B. zabýval nejprve existencí důvodů vazby podle §67 odst. 1 písm. c) tr. řádu, které jsou předpokladem pro možnost prodloužení vazební lhůty. Vrchnímu soudu nelze vytknout, jestliže tyto důvody vazby u obžalovaného nadále shledává. Nejvyšší soud má za to, že u obžalovaného jsou dány skutečnosti, které odůvodňují obavu z pokračování trestné činnosti, jak je blíže rozvedeno v odůvodnění napadeného usnesení. Především je nutné uvést, že i když rozsudek soudu prvního stupně není dosud pravomocný, podezření ze spáchání závažné rozsáhlé úmyslné trestné činnosti tím není nijak vyvráceno. Trestná činnost měla spočívat v mnoha dílčích útocích páchaných v delším časovém období, trvajícím déle než dva roky a výše způsobené škody podvodným jednáním obžalovaného měla být vyšší než deset milionů korun. Z důkazů, obsažených ve spise (i když je obžalovaný zpochybňuje) je patrné, že obžalovaný byl veden při páchání trestné činnosti pohnutkou ziskuchtivosti. K námitkám obžalovaného Z. B. v podané stížnosti nelze přisvědčit též proto, že existence důvodů vazby není podmíněna důkazy potvrzujícími počínání obviněného způsobem předpokládaným v §67 odst. 1 písm. c) tr. řádu, ale lze je opírat o opodstatněné obavy z možnosti takového jednání, v jehož uskutečnění mu má právě vazba zabránit. Nejvyšší soud tím nijak nepředjímá rozhodnutí o vině a trestu, které musí učinit soud prvního stupně a soud odvolací bez ohledu na skutečnost, zda se obžalovaný nachází ve vazbě či nikoli. Proto účelem tohoto řízení o stížnosti proti rozhodnutí o prodloužení vazby není a ani nemůže být posouzení, zda obžalovaný trestný čin, pro který je stíhán, skutečně spáchal. K prodloužení vazby postačuje důvodné podezření z toho, že se trestného činu dopustil, což zatím - jak vyplývá z výše uvedeného - nebylo vyvráceno.
Nejvyšší soud nespatřuje pochybení napadeného usnesení ani v tom, jestliže vrchní soud dovodil a odůvodnil splnění podmínek pro prodloužení vazby vyplývajících z ustanovení §71 odst. 3 tr. řádu. Pokud trestní stíhání obžalovaného Z. B. nebylo skončeno v rámci vazební doby dvou let, stalo se tak z důvodů, které nemohou mít povahu neodůvodněných průtahů. Aniž by Nejvyšší soud předjímal celkové hodnocení správnosti dosavadního řízení ještě před jeho pravomocným skončením, pro účely rozhodnutí o prodloužení vazby lze konstatovat, že v postupu soudu prvního stupně ani v přípravném řízení se nevyskytly takové nedostatky, které by mohly mít negativní vliv na délku vazby. Nelze v této souvislosti přehlédnout, že jde o věc rozsáhlou, důkazně poměrně složitou a je i v zájmu obžalovaného, aby byla dostatečně objasněna ze všech hledisek potřebných pro spravedlivé rozhodnutí, včetně posouzení jeho obhajoby. Délka řízení před soudem byla ovlivněna nutností rozsáhlého dokazování a jeho doplňování a též nepřítomností některých svědků u hlavního líčení, které vzhledem k tomu muselo probíhat postupně v několika termínech, přičemž i rozhodnutí samé se vymyká běžnému rozsahu (545 stran). Z uvedeného je tedy zřejmé, že pro obtížnost věci nebylo možné trestní stíhání skončit ve lhůtě dvou let, proto bylo na místě její prodloužení.
S napadeným rozhodnutím se Nejvyšší soud ztotožnil i pokud jde o další podmínku, která předpokládá, že propuštěním obžalovaného na svobodu bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení. Vzhledem k okolnostem projednávané trestné činnosti, zejména způsobu, jakým měla být provedena, a následku, který tím měl vzniknout, je zřejmé, že další trvání vazby obžalovaného je nezbytné též ke splnění účelu trestního řízení podle §1 odst. 1 tr. řádu, protože to vyžaduje zájem na náležitém zjištění trestného činu, na potrestání jeho pachatele a na předcházení trestné činnosti. Dosažení tohoto účelu by nebylo možné za situace, kdy by obžalovaný mohl v trestné činnosti pokračovat.
Konečně napadenému rozhodnutí nelze nic vytknout, ani pokud jde o dobu, na kterou vrchní soud vazbu obžalovaného Z. B. prodloužil. Jak již bylo uvedeno, věc se nachází ve stadiu předložení spisu odvolacímu soudu k provedení odvolacího řízení. Jeho délka bude nepochybně ovlivněna především rozsahem spisového materiálu, který činí téměř 8 000 listů a 70 svazků příloh. Vrchní soud proto důvodně zohlednil potřebu dostatečného časového prostoru k přípravě a provedení odvolacího řízení. Doba do 31. 1. 2002 je skutečně jen nezbytně nutná a zcela přiměřená uvedenému požadavku.
Proto Nejvyšší soud stížnost obžalovaného Z. B. jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, když v napadeném rozhodnutí ani v řízení, které mu předcházelo, nebyly shledány žádné nedostatky.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 29. srpna 2001
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych