ECLI:CZ:NS:2001:3.TVO.13.2001.1
sp. zn. 3 Tvo 13/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. ledna 2001 stížnost obžalovaného K. R., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. 7 Ntv 10/2000, ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci pod sp. zn. 28 T 34/99, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost z a m í t á.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. 7 Ntv 10/2000, bylo podle §71 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o prodloužení lhůty trvání vazby obžalovaného K. R. do 30. 4. 2001.
Proti tomuto usnesení podal obžalovaný ve lhůtě uvedené v ustanovení §143 odst. 1 tr. ř. stížnost. Namítl v ní, že se nedopustil trestného činu, pro který je stíhán. V této souvislosti poukázal na obsah dosavadního dokazování a vyslovil přesvědčení, že o shromážděné důkazy nelze opřít závěr o jeho vině ani závěr o tom, že byl důvodně vzat do vazby. Z obsahu a smyslu podané stížnosti lze dovodit, že se obžalovaný domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a propuštění z vazby na svobodu.
Z podnětu stížnosti obžalovaného přezkoumal Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení i správnost řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Obžalovaný K. R. je stíhán pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. Obžaloba byla podána u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, kde je věc vedena pod sp. zn. 28 T 34/99. Krajský soud ve věci poprvé rozhodl rozsudkem dne 2. 3. 2000, jímž obžalovaného uznal vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a uložil mu trest odnětí svobody v trvání patnácti roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Uvedený rozsudek byl v odvolacím řízení usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. 7 To 50/2000, zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud dne 30. 6. 2000 nařídil ve věci nové hlavní líčení a dále postupoval v souladu s pokyny odvolacího soudu, jenž stanovil, v jakých směrech musí být dosavadní dokazování doplněno. Pokud jde o úkony soudu I. stupně následující po rozhodnutí odvolacího soudu, ze spisu vyplývá, že hlavní líčení bylo nařízeno na 7. 9. 2000, poté odročeno na 16. 10. 2000 a dále na 4. 12. 2000, když v mezidobí byl vypracován posudek Kriminalistického ústavu Praha. Další termín konání hlavního líčení byl stanoven na 21. 12. 2000 a posléze na 6. 2. 2001. Dle spisu bylo hlavní líčení dne 4. 12. 2000 nutno odročit, poněvadž obžalovaný využil svého práva vypovědět plnou moc zvolené obhájkyni. Pro zdravotní indispozici obžalovaného bylo odročeno hlavní líčení konané dne 21. 12. 2000, a to na 6. 2. 2001.
Obžalovaný K. R. byl vzat do vazby usnesením soudce (soudkyně) Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 10. 1988, sp. zn. 18 Nt 1354/98, podle §68 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b) tr. ř. v tehdy účinném znění. Důvody vazby byly v průběhu řízení omezeny a obžalovaný v současné době vykonává vazbu na základě důvodu uvedeného v §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Tato vazba byla opakovaně prodlužována, naposledy usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2000, sp. zn. 7 Ntv 5/2000, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2000, sp. zn. 7 Tvo 107/2000, do 30. 12. 2000. Návrh na další prodloužení vazby obžalovaného podal za podmínek §71 odst. 5 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §71 odst. 6 tr. ř., Vrchnímu soudu v Praze předseda senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci. Předmětný návrh odůvodnil vývojem řízení a jeho současným stavem, jenž neumožňoval skončit trestní stíhání obžalovaného ani v prodloužené lhůtě trvání vazby.
Podle zjištění Nejvyššího soudu trvají u obžalovaného K. R. dosud důvody tzv. útěkové vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Poněvadž v mezidobí nedošlo ke změně skutečností, na základě nichž byl tento závěr učiněn, lze v tomto směru plně odkázat na odůvodnění již citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2000, sp. zn. 7 Tvo 107/2000.
S napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze se lze ztotožnit i v tom, že v posuzovaném případě jsou splněny podmínky pro prodloužení vazby podle §71 odst. 3 tr. ř. Jak již bylo konstatováno, krajský soud v rámci posledního prodloužení vazby doplňoval dokazování v souladu s pokyny odvolacího soudu, přičemž z objektivních důvodů musel hlavní líčení opakovaně odročovat. Ve dvou případech k tomu došlo i za okolností, jež zapřičinil sám obžalovaný. Jestliže se tedy nepodařilo trestní stíhání obžalovaného skončit ve lhůtě do 30. 12. 2000, nestalo se tak pro nečinnost soudu a důsledku jím zaviněných průtahů v řízení, nýbrž z důvodů, jež je ve smyslu ustanovení §71 odst. 3 tr. ř. nutno považovat za závažné. Při stávajících důvodech vazby u obžalovaného současně hrozí, že v případě propuštění na svobodu by se mohl stát pro soud nedosažitelným, čímž by bylo podstatně ztíženo či dokonce zmařeno dosažení účelu trestního řízení, který podle §1 odst. 1 tr. ř. spočívá především v tom, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
Doba, na kterou Vrchní soud v Praze prodloužil trvání vazby obžalovaného K. R., tj. do 30. 4. 2001, se jeví jako nezbytně nutná, jak vzhledem k povaze projednávané věci, tak ke stadiu, v němž se trestní stíhání obžalovaného nyní nachází.
K námitkám obžalovaného, jež se týkají otázek hodnocení důkazů a viny, nemohl Nejvyšší soud přihlížet. Z ustanovení §147 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že při řízení o stížnosti je předmětem přezkumu výrok napadeného usnesení a jemu předcházející řízení. V řízení o prodloužení vazby tedy nelze řešit základní (meritorní) otázku, zda obžalovaný je či není vinen. Shromážděné důkazy tak mohly být posuzovány pouze z hlediska ustanovení §68 věta druhá tr. ř., přičemž na tomto základě je možno učinit závěr, že vazba je odůvodněna též skutkovými okolnostmi.
Za tohoto stavu proto Nejvyšší soud stížnosti obžalovaného K. R. nevyhověl a podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. ji jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 25. ledna 2001
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler