ECLI:CZ:NS:2001:3.TVO.141.2001.1
sp. zn. 3 Tvo 141/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. října 2001 stížnost obžalovaného M. T., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. října 2001, sp. zn. 4 Ntv 17/2001, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost z a m í t á .
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci z 2. 10. 2001, sp. zn. 4 Ntv 17/2001 v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 20/2000 byla podle §71 odst. 3 tr. ř. prodloužena vazba obžalovaných M. T. a R. K. do 15. 12. 2001. Podle §72 odst. 1 tr. ř. byly u obžalovaného M. T. omezeny důvody vazby na důvody podle §67 písm. c) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obžalovaný M. T. ve lhůtě uvedené v §143 odst. 1 tr. ř. stížnost. Vytkl v ní především postup Vrchního soudu v Olomouci, který podle názoru obžalovaného vycházel ve svém rozhodování pouze z návrhu předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně na prodloužení vazby, aniž by se zabýval výsledky dokazování v předmětné trestní věci. Své obvinění považoval totiž od samého počátku za vykonstruované a vedené nezájmem Krajského soudu v Brně prověřit jeho obhajobu, což nakonec vyústilo v odsuzující rozsudek. Současně obžalovaný ve svém podání uvedl konkrétní osoby, které by mu pomohly po propuštění z vazby zajistit řádný způsob obživy a bydlení. Navrhl proto, aby napadené usnesení bylo zrušeno a rozhodnuto o jeho propuštění z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle §147 odst. 1, 2 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, v části týkající se obžalovaného M. T., a shledal, že stížnost není důvodná.
Obžalovaný M. T. je společně s dalšími pěti obžalovanými na podkladě obžaloby podané Krajským státním zástupcem v Brně u tamního soudu dne 7. 9. 2000 stíhán pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jehož se měl dopustit dílem ve spolupachatelství, dílem samostatně. Krajský soud v Brně konal ve věci hlavní líčení od 13. 2. 2001 a dne 6. 9. 2001 vyhlásil rozsudek, jímž uznal obžalovaného vinným tímto trestným činem a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků. Věc se nyní nachází ve stadiu, kdy po vyhotovení rozsudku a jeho doručení stranám bude předložena soudu II. stupně ke konání odvolacího řízení.
Do vazby byl obžalovaný vzat usnesením soudce Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 1999, sp. zn. 7 Nt 4384/99 z důvodů §67 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. ř. s účinností od 14. 10. 1999. Zákonná dvouletá lhůta trvání vazby ve smyslu §71 odst. 3 tr. ř. tedy u obžalovaného uplynula dnem 14. 10. 2001. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně podala za podmínek §71 odst. 5 tr. ř. ve lhůtě uvedené v §71 odst. 6 tr. ř. návrh na prodloužení vazby obžalovaného M. T., u něhož nadále spatřovala důvody vazby ve smyslu §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. Poukázala ve svém návrhu na skutečnost, že obžalovaný udržuje styky s cizími státními příslušníky především z Ukrajiny, čímž hrozí možnost jeho vycestování do ciziny v úmyslu vyhnout se trestnímu stíhání, event. výkonu trestu, který mu byl již uložen v jiné trestní věci. Vzhledem k tomu, že posuzované trestné činnosti se měl obžalovaný dopustit krátce po svém propuštění z vazby v jiné trestní věci, navíc se v obou případech jedná o majetkovou trestnou činnost, dospěla předsedkyně senátu k závěru, že u něho hrozí reálná obava z pokračování v tomto druhu trestné činnosti za účelem opatřování si prostředků k obživě. Navrhla prodloužení vazby u obžalovaného do 31. 12. 2001 za účelem vypracování písemného vyhotovení rozsudku vyhlášeného dne 6. 9. 2001 s tím, že odůvodnění rozsudku bude obsáhlé a složité, a dále bude třeba jej doručit všem oprávněným osobám.
Podle zjištění Nejvyššího soudu u obžalovaného M. T. trvají důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. c) tr. ř. i v současném stadiu trestního řízení. Je možné zcela souhlasit s názorem Vrchního soudu v Olomouci, který vyjádřil v odůvodnění napadeného usnesení. Obžalovaný byl propuštěn z vazby ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 5/98 dne 30. 4. 1999. V této trestní věci byl obžalovaný stíhán pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, odst. 3 tr. zák. ve znění zák. č. 290/1993 Sb. a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Z uvedeného je zcela zřejmé, že posuzované trestné činnosti se měl obžalovaný dopustit prakticky ihned po svém propuštění z vazby a jedná se rovněž o majetkovou trestnou činnost, resp. totožný trestný čin. Zcela v souladu se zákonem tedy Vrchní soud v Olomouci ponechal obžalovaného ve vazbě z důvodu §67 odst. 1 písm. c) tr. ř. Pokud jde o čestné prohlášení obžalovaného o jeho úmyslu zapojit se po propuštění z vazby do běžného života jako normální pracující občan, jež učinil ve své stížnosti, nepovažuje jej Nejvyšší soud za dostatečné k tomu, aby jí mohlo být vyhověno. Jak vyplývá z obsahu spisu, jednotlivých důkazů provedených v hlavním líčení, obžalovaný není osobou, která by skýtala záruku dodržení svého předsevzetí žít řádným životem. Pochybnosti vzbuzují i samotné rozpory ve výpovědích obžalovaného při hlavním líčení ve vztahu k jeho finančním zdrojům a důvodech, proč neplnil své majetkové závazky, které jsou předmětem trestního stíhání v této věci. Vrchní soud v Olomouci tedy nepochybil, pokud napadeným usnesením omezil důvody trvání vazby u obžalovaného M. T. ve smyslu ustanovení §67 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Za věcně správný považuje Nejvyšší soud rovněž závěr Vrchního soudu v Olomouci ohledně splnění zákonných podmínek pro prodloužení vazby obžalovaného nad dva roky podle §71 odst. 3 tr. ř. V odůvodnění napadeného usnesení byly zřetelně uvedeny skutečnosti, jež vrchní soud k rozhodnutí o prodloužení vazby vedly a Nejvyšší soud se s nimi zcela ztotožnil. V řízení, jež předcházelo napadenému usnesení, nedošlo ze strany orgánů činných v trestním řízení k neodůvodněným průtahům, zejména Krajského soudu v Brně. K odročování hlavního líčení docházelo především z důvodu nutnosti výslechů svědků, jejichž výpovědi byly nutné k zajištění řádného objasnění věci a k prověření obhajoby obžalovaných. S ohledem na charakter trestné činnosti, jíž se měl obžalovaný dopustit mimo jiné i s dalšími obžalovanými, lze uzavřít, že dokazování ve věci muselo být prováděno k jednotlivým útokům a zejména k zjištění osobní účasti každého z obžalovaných na nich.
Propuštěním obžalovaného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 tr. ř., a to především ve vztahu k té části účelu trestního řízení, která spočívá v tom, že řízení musí působit k předcházení a zamezování trestné činnosti.
Doba, na kterou Vrchní soud v Olomouci prodloužil trvání vazby obžalovaného, tj. do 15. 12. 2001, se jeví jako nezbytně nutná, a to jak vzhledem k povaze projednávané věci, tak ke stadiu, v němž se trestní stíhání obžalovaného nyní nachází. S přihlédnutím k zásadě vyjádřené v §71 odst. 1 tr. ř. je ovšem nezbytně nutné postupovat v této věci s největším urychlením.
K námitkám obžalovaného uplatněných v jeho stížnosti, týkajících se otázky posouzení jeho viny v předmětné věci, nemohl Nejvyšší soud v rámci řízení o stížnosti proti usnesení o prodloužení vazby přihlížet. Účelem řízení o prodloužení vazby není řešit meritorní otázku, tj. vinu obžalovaného. Postačí, že je tu důvodné podezření z toho, že obžalovaný se trestné činnosti, jež mu je kladena za vinu, dopustil (§68 věta druhá tr. ř.).
Ze všech těchto důvodů proto Nejvyšší soud stížnost obžalovaného M. T. podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 17. října 2001
Předseda senátu: JUDr. Eduard Teschler
Vypracovala: JUDr. Blanka Roušalová