ECLI:CZ:NS:2001:3.TVO.178.2001.1
sp. zn. 3 Tvo 178/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 11. prosince 2001 v neveřejném zasedání stížnost obviněného V. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2001, sp. zn. 5 Ntv 5/2001, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 10/2001, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obviněného V. K. zamítá.
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. listopadu 2001, sp. zn. 5 Ntv 5/2001, byla podle §71 odst. 3 tr. řádu prodloužena vazba obviněného V. K. do 8. února 2002.
V zákonné lhůtě proti tomuto usnesení podal stížnost obviněný V. K. V jejím písemném vyhotovení nesouhlasí s prodloužením vazby nad dva roky a domnívá se, že v jeho případě nejsou dány zákonné podmínky k tomuto postupu. Vrchnímu soudu v Olomouci vytýká, že nevzal v úvahu jeho rodinné poměry, nabídnutý písemný slib a rovněž to, že se trestnímu stíhání nijak nevyhýbal a byl k dosažení orgány policie. V závěru stížnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil, přijal již v minulosti nabídnutý písemný slib a propustil jej z vazby na svobodu.
Z podnětu podané stížnosti přezkoumal Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §147 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení, i správnost řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná a vyhovět ji nelze.
Obviněný V. K. byl vzat do vazby usnesením soudce Městského soudu v Brně ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. 7 Nt 4570/99 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2000, sp. zn. 9 To 1102/99, a to z důvodů uvedených v ustanovení §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu. V průběhu přípravného řízení byla vazba obviněného opakovaně prodlužována, v řízení před soudem bylo rozhodováno o žádostech obviněného o propuštění z vazby na svobodu, naposledy usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2001, sp. zn. 46 T 10/2001, jímž byla jeho žádost zamítnuta a současně nebyl přijat písemný slib obviněného jako náhrada vazby.
Z předloženého spisového materiálu vyplývá, že obviněný V. K. byl na podkladě obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 2 KZv 152/99 spolu s dalšími šesti osobami postaven před soud pro rozsáhlou trestnou činnost majetkové povahy. V jeho jednání je podle obžaloby spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, kterého se měl dopustit devíti pokračujícími útoky a trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 tr. zákona ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, spáchaného dvěma útoky, přičemž zejména trestným činem podvodu měl způsobit škodu v celkové výši přesahující 31 milionů korun. V předmětné věci krajský soud po podání obžaloby dne 19. 7. 2001 nařídil hlavní líčení na den 8. 10. 2001, které muselo být odročeno na dny 2. a 5. 11. 2001 a 14. 11. 2001. Ani v tomto termínu se nepodařilo ve věci byť nepravomocně rozhodnout a hlavní líčení muselo být znovu odročováno na den 30. 11. 2001 a posléze na 16. 1. 2002. V souvislosti s nutností odročení hlavního líčení a s ohledem na dobu vazby obviněného navrhl předseda senátu soudu prvního stupně její prodloužení nad 2 roky, a to o tři měsíce. Tomuto návrhu bylo vyhověno usnesením, proti němuž směřuje projednávaná stížnost obviněného V. K.
Pokud jde o správnost výroku napadeného rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo, Nejvyšší soud především zjistil, že návrh předsedy senátu krajského soudu na prodloužení lhůty byl vrchnímu soudu předložen včas, při zachování lhůty uvedené v ustanovení §71 odst. 6 tr. řádu. S postupem tohoto soudu lze rovněž souhlasit, pokud se u obviněného V. K. nejdříve zabýval existencí důvodů podle §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu, které jsou předpokladem pro možnost dalšího prodloužení vazební lhůty. Vrchnímu soudu v Olomouci nelze vytknout, jestliže důvody vazby u obviněného i nadále shledává. Nejvyšší soud má zato, že u obviněného V. K. jsou dány skutečnosti, které odůvodňují obavu z možnosti útěku nebo skrývání se a z vyhýbání se trestnímu stíhání. Protože vrchní soud v napadeném rozhodnutí uvádí z jakých okolností obavy v uvedených směrech dovozuje, pokládá i Nejvyšší soud závěr o existenci důvodů vazby u obviněného V. K. za správný, dostatečně odůvodněný a nepovažuje za nutné na něm cokoli měnit. Nejvyšší soud znovu zdůrazňuje, že podezření ze spáchání velmi závažných úmyslných trestných činů i v současném stadiu řízení nadále trvá, a v případě, že obviněný bude soudem prvního stupně uznán vinným shodně se žalobním návrhem, hrozí mu vysoký trest odnětí svobody, což činí obavu z případného útěku nebo skrývání se dostatečně reálnou. Navíc oproti tvrzení obviněného je ve spise zadokumentováno (záznamy Policie ČR), že se před svým zadržením nezdržoval v místě trvalého bydliště a bydlel delší dobu v Hodoníně v bytě, který byl označen cizím jménem, přičemž motivací mělo být to, že ve svém trvalém bydlišti byl opakovaně hledán svými věřiteli. Námitkám obviněného V. K. v podané stížnosti nelze přisvědčit též proto, že existence důvodů vazby není podmíněna důkazy potvrzujícími počínání obviněného způsobem předpokládaným v §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu, ale lze je opírat o opodstatněné obavy z možnosti takového jednání, v jehož uskutečnění mu má právě vazba zabránit. Nejvyšší soud tím nijak nepředjímá rozhodnutí o vině a trestu, které musí učinit soud prvního stupně, popř. soud odvolací bez ohledu na skutečnost, zda se obviněný nachází ve vazbě či nikoli. Proto účelem tohoto řízení o stížnosti proti prodloužení vazby není posouzení, zda obviněný trestný čin, pro který je stíhán, skutečně spáchal. K prodloužení vazby postačuje důvodné podezření z toho, že se trestného činu dopustil, což zatím - jak vyplývá z výše uvedeného - nebylo vyvráceno.
Nejvyšší soud nespatřuje pochybení napadeného rozhodnutí ani v tom, jestliže vrchní soud dovodil a odůvodnil splnění podmínek pro prodloužení vazby vyplývajících z ustanovení §71 odst. 3 tr. řádu. Pokud trestní stíhání obviněného V. K. nebylo skončeno v rámci vazební doby dvou let, stalo se tak z důvodů, které nemohou mít povahu neodůvodněných průtahů. Aniž by Nejvyšší soud předjímal celkové hodnocení správnosti dosavadního řízení ještě před jeho pravomocným skončením, pro účely rozhodnutí o prodloužení vazby obviněného lze konstatovat, že v postupu soudu prvního stupně ani v přípravném řízení se nevyskytly takové nedostatky, které by mohly mít negativní vliv na délku vazby. Nelze v této souvislosti přehlédnout, že jde o věc důkazně poměrně složitou, a co do počtu obžalovaných a jimi spáchaných útoků věc poměrně rozsáhlou. Navíc délka řízení před soudem byla ovlivněna nutností provádění složitého dokazování a jeho doplňování. Snaha soudu prvního stupně o co nejrychlejší vyřízení této věci je dostatečně dokumentována nejen jejím odročováním na co nejkratší dobu, ale i postupem podle §23 tr. řádu postupným vylučováním spoluobžalovaných ze společného projednávání věci. Z uvedeného je tedy patrné, že pro obtížnost věci nebylo možné trestní stíhání obviněného skončit v dosud stanovené lhůtě, proto bylo namístě její prodloužení nad 2 roky.
S napadeným usnesením se lze ztotožnit, i pokud jde o další podmínku, která předpokládá, že propuštěním obviněného na svobodu bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení. Vzhledem k okolnostem projednávané trestné činnosti, zejména způsobu provedení, a následku, který tím měl vzniknout, je zřejmé, že další trvání vazby obviněného je nezbytné též ke splnění účelu trestního řízení podle §1 odst. 1 tr. řádu, protože to vyžaduje zájem na náležitém zjištění trestného činu, na potrestání jeho pachatele a na předcházení trestné činnosti. Dosažení tohoto účelu by nebylo možné bez přítomnosti obviněného. Z tohoto pohledu považuje Nejvyšší soud za správné rozhodnutí soudů obou stupňů, pokud nepřijaly nabízený písemný slib obviněného.
Napadenému rozhodnutí nelze nic vytknout, ani pokud jde o dobu, na kterou vrchní soud vazbu obviněného V. K. prodloužil. Bylo zde důvodně zohledněno, že charakter a složitost této věci vyžadují, aby soud prvního stupně, který o podané obžalobě rozhoduje, měl dostatečný časový prostor k dokončení dokazování, zejména k doplnění dokazování znaleckým posudkem, rozhodnutí ve věci a zpracování písemného vyhotovení rozhodnutí, jeho rozeslání stranám, popř. k předložení věci k odvolacímu řízení. Doba do 8. 2. 2002 je skutečně nezbytně nutná a zcela přiměřená uvedeným požadavkům.
Proto Nejvyšší soud stížnost obviněného V. K. jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, když v napadeném rozhodnutí ani v řízení, které mu předcházelo, nebyly shledány žádné nedostatky.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 11. prosince 2001
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h