ECLI:CZ:NS:2001:3.TVO.179.2001.1
sp. zn. 3 Tvo 179/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. prosince 2001 stížnosti obžalovaných P. P. a R. R. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. listopadu 2001, sp. zn. 5 Ntv 4/2001, a rozhodl takto:
Podle §149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. se napadené usnesení zrušuje ve výroku, jímž byla prodloužena vazba obžalovaného R. R. K. do 27. 4. 2002 a znovu se rozhoduje tak, že podle §71 odst. 3 tr. ř. se vazba obžalovaného R. R. K. p r o d l u ž u j e do 31. 3. 2002.
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obžalovaného P. P. z a m í t á .
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 5 Ntv 4/2001 v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 17/2000 byla podle §71 odst. 3 tr. ř. prodloužena vazba obžalovaného P. P. do 13. 1. 2002 a obžalovaného R. R. K. do 27. 4. 2002.
Proti tomuto usnesení podali oba obžalovaní ve lhůtě uvedené v §143 odst. 1 tr. ř. stížnost. Obžalovaný P. P. odůvodnil svou stížnost prostřednictvím obhájkyně. Namítl, že Vrchní soud v Olomouci při rozhodování o prodloužení vazby nesprávně vycházel z právní kvalifikace trestné činnosti, jež je mu kladena za vinu, neboť vůbec nezohlednil novelu trestního zákona, jež nabude platnosti 1. ledna 2002. Podle nové právní úpravy pak přichází v úvahu i mírnější právní kvalifikace jeho trestné činnosti, resp. uložení mírnějšího trestu. Rovněž za nesprávné považuje úvahy tohoto soudu o způsobu jeho života před vzetím do vazby, který byl prakticky bezúhonný. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení.
Obžalovaný R. R. K. v podané stížnosti poukázal na nepravdivou argumentaci Vrchního soudu v Olomouci a nezákonně vedený proces u Krajského soudu v Brně. Do doby rozhodování Nejvyššího soudu blíže stížnost nezdůvodnil. Z obsahu jeho opravného prostředku je zřejmé, že se jím domáhá zrušení napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k následujícím závěrům.
V předmětné trestní věci bylo naposledy rozhodováno o prodloužení vazby obou obžalovaných usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 3 Ntv 9/2001 ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 5 Tvo 93/2001, přičemž vazba obžalovaných byla prodloužena do 30. 11. 2001. Nejvyšší soud proto mohl na podkladě stížností obžalovaných přezkoumávat jen řízení následující po citovaném předchozím pravomocném rozhodnutí o prodloužení vazby nad dva roky (r. č. 46/1998 Sb. rozh. tr.), a nikoli i řízení předcházející.
Oba obžalovaní jsou společně s dalšími osobami stíháni pro poměrně rozsáhlou majetkovou trestnou činnost, která převážně spočívala v podvodném jednání vůči leasingovým společnostem, s nimiž uzavírali smlouvy o pronájmu osobních motorových vozidel v úmyslu tyto neplnit, přičemž následně předmětná vozidla vyváželi mimo území republiky a měli tak způsobit celkovou škodu převyšující 5 milionů Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze 17. 9. 2001, sp. zn. 40 T 17/2000 byl obžalovaný P. P. uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a §250 odst. 1, 4 tr. zák., a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Obžalovaný R. R. K. byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, dále mu byl uložen i trest vyhoštění na dobu neurčitou. Oba pak byli pro výkon trestu zařazeni do věznice s ostrahou. Tento rozsudek dosud nenabyl právní moci. V současné době se věc nachází u Vrchního soudu v Olomouci, který bude rozhodovat o odvoláních obžalovaných proti citovanému rozsudku.
Obžalovaný P. P. byl vzat do vazby usnesením Městského soudu v Brně z 15. 1. 1999, sp. zn. 7 Nt 3543/99 z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. s účinností od 13. 1. 1999. V současné době jsou u obžalovaného spatřovány důvody vazby podle §67 písm. c) tr. ř. Obžalovaný R. R. K. byl vzat do vazby usnesením Městského soudu v Brně z 29. 4. 1999, sp. zn. 7 Nt 3856/99 s účinností od 28. 4. 1999 z důvodů §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř., které jsou u něho shledávány dosud. Naposledy byla vazba obžalovaných prodloužena výše citovaným usneseními Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu do 30. 11. 2001.
Z obsahu trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že návrh na prodloužení vazby Vrchnímu soudu v Olomouci byl podán předsedou senátu Krajského soudu v Brně, tedy osobou oprávněnou podle §71 odst. 5 tr. ř. Tento návrh podal předseda senátu dne 8. 11. 2001, byla tedy zachována zákonná patnáctidenní lhůta (§71 odst. 6 tr. ř.). Předmětný návrh odůvodnil vývojem trestního řízení, především obtížností dokazování, které bylo nutné provádět i v hlavním líčení, jakož i celkovým charakterem trestné činnosti a nutností prověřování obhajoby jednotlivých obžalovaných. To vše neumožňovalo skončit trestní stíhání obžalovaných ve lhůtě dvou let.
Podle zjištění Nejvyššího soudu trvají u obžalovaného P. P. i v současném stadiu trestního řízení důvody vazby ve smyslu §67 odst. 1 písm. c) tr. ř. O vazbě obžalovaného bylo až dosud opakovaně rozhodováno a v příslušných rozhodnutích soudů jsou podrobně vysvětleny okolnosti, které odůvodňují existenci obavy, že po propuštění na svobodu by obžalovaný pokračoval v trestné činnosti, pro níž je v dané věci stíhán. Jedná se o majetkovou trestnou činnost, jíž se měl dopouštět v době, kdy neměl legální příjem, resp. právě z důvodu opatření si finančních prostředků trestnou činností. V tomto směru se tedy Nejvyšší soud ztotožnil se závěry Vrchního soudu v Olomouci o trvání důvodů vazby podle §67 písm. c) tr. ř. u obžalovaného i v současném stadiu trestního řízení. Pokud jde o námitku možné změny právní kvalifikace z důvodu nabytí účinnosti zákona č. 265/2001 Sb., uplatněnou obžalovaným v projednávané stížnosti, nepovažuje ji Nejvyšší soud za relevantní v tom směru, že i podle nové právní úpravy je obžalovaný nadále ohrožen trestní sazbou od pěti do dvanácti let, neboť podle rozsudku soudu I. stupně výše škody, jíž měl žalovaný jednáním způsobit, převyšuje částku pěti milionů Kč, která je hranicí škody velkého rozsahu i podle nového znění §89 odst. 11 tr. zák., účinného od 1. 1. 2002.
Stejně tak u obžalovaného R. R. K. podle názoru Nejvyššího soudu nadále trvají důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. tak, jak je shledal v napadeném usnesení Vrchní soud v Olomouci. Do současné doby nenastaly u tohoto obžalovaného žádné změny, jež by nějakým způsobem modifikovaly okolnosti opakovaně citované v předchozích rozhodnutích o jeho vazbě, především pak v usnesení Nejvyššího soudu z 19. 7. 2001, sp. zn. 5 Tvo 93/2001. V tomto rozhodnutí byl rovněž obžalovanému podrobně vysvětlen obsah institutu vazby a rozhodování o jejím prodlužování. Ve stadiu po vyhlášení odsuzujícího rozsudku navíc hrozba vysokého trestu odnětí svobody nabyla reálné podoby, byť uložený rozsudek nenabyl právní moci. Nejvyšší soud se proto zcela ztotožnil se závěry vrchního soudu v napadeném usnesení a shledal u obžalovaného R. R. K. další trvání vazby za zákonné.
Napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci je možno považovat za správné i pokud jde o další prodloužení vazby obžalovaných podle §71 odst. 3 tr. ř. Z obsahu předloženého spisu Nejvyšší soud zjistil, že řízení po posledním prodloužení vazby v dané věci nebylo zatíženo nedůvodnými průtahy ze strany orgánů činných v trestním řízení. Hlavní líčení nařízené na 21. 8. 2001 muselo být odročeno z důvodu změny obhájce obžalovaného P. P., následně bylo konáno ve dnech 14. a 17. 9. 2001, kdy byl rovněž vyhlášen rozsudek. Jeho vypracování překročilo sice běžnou dobu, avšak odůvodnění rozsudku bylo velice náročné z důvodů četných námitek obžalovaných k jednotlivým útokům, jakož i návrhům na doplnění dokazování. Celou trestní věc je možné považovat za obtížnou, jak předpokládá ustanovení §71 odst. 3 tr. ř., a to jak s ohledem na rozsah spisu (více než 3000 listů), tak i charakter trestné činnosti a podíl jednotlivých obžalovaných na ní. Podle názoru Nejvyššího soudu jsou ve věci splněny zákonné podmínky, jež citované ustanovení předpokládá pro možnost prodloužení vazby nad dva roky.
Za správný a zcela v souladu se zákonem učiněný považuje Nejvyšší soud i závěr Vrchního soudu v Olomouci v konstatování, že propuštěním obžalovaných na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 tr. ř., a to především ve vztahu k té části účelu trestního řízení, která spočívá v tom, že řízení musí působit k předcházení a zamezování trestné činnosti.
Vrchní soud v Olomouci vyloučil ze společného řízení projednání odvolání obžalovaného P. P. a nařídil veřejné zasedání na 3. 1. 2002 v zájmu skončení věci před uplynutím zákonné tříleté lhůty trvání vazby, jež u tohoto obžalovaného končí 13. 1. 2002. Doba, na kterou Vrchní soud v Olomouci prodloužil trvání vazby u tohoto obžalovaného se jeví jako nezbytně nutná a rovněž není v rozporu s ustanovením §71 odst. 4, 6 tr. ř. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ve vztahu k čl. II bod 4 přechodných a závěrečných ustanovení citovaného zákona.
Nejvyšší soud proto s ohledem na shora uvedené skutečnosti rozhodl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a stížnost obžalovaného P. P. jako nedůvodnou zamítl.
Odvolání obžalovaného R. R. K. a dalších spoluobžalovaných bude u Vrchního soudu v Olomouci projednáno ve veřejném zasedání nařízeném na 23. -25. 1. 2002. V tomto případě však bylo nutné přihlédnout k výše citovaným ustanovením novely trestního řádu účinné od 1. 1. 2002. Vzhledem ke stejným zásadám při rozhodování o dalším trvání vazby vyplývajícím z čl. II bodu 4 přechodných a závěrečných ustanovení a §71 odst. 4, 6 tr. ř. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., nebylo možné akceptovat lhůtu, na kterou Vrchní soud v Olomouci prodloužil vazbu obžalovaného R. R. K., tj. do 27. 4. 2002.
Nejvyšší soud proto podle §149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci v části, týkající se obžalovaného R. R. K. a znovu sám rozhodl tak, že podle §71 odst. 3 tr. ř. prodloužil vazbu tohoto obžalovaného do 31. března 2002. S přihlédnutím k zásadě rychlosti vazebního řízení vyjádřené v §71 odst. 1 tr. ř. je ovšem nezbytně nutné postupovat v této věci s největším urychlením.
K námitkám obžalovaného R. R. K. uplatněným v jeho stížnosti, které se týkaly otázky posouzení jeho viny v předmětné věci, nemohl Nejvyšší soud v rámci řízení o stížnosti proti usnesení o prodloužení vazby přihlížet. Účelem řízení o prodloužení vazby není řešit meritorní otázku, tj. vinu obžalovaného. Postačí, že na základě shromážděných důkazů je možno učinit závěr, že vazba obžalovaného je odůvodněna též skutkovými okolnostmi (§68 věta druhá tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 19. prosince 2001
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracovala:
JUDr. Blanka Roušalová