ECLI:CZ:NS:2001:3.TVO.63.2001.1
sp. zn. 3 Tvo 63/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. května 2001 stížnost obviněného J. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2001, č. j. 7 To 26/01-1089, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 104/2000, a podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze podal u tamního Krajského soudu obžalobu, jíž je obviněný J. V. stíhán pro trestné činy vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. (Kromě něj jsou touto obžalobou stíháni ještě další dva spoluobvinění.)
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8. 2. 2001, č. j. 5 T 104/2000-1037 rozhodl podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. o vrácení této věci státnímu zástupci k došetření. (Dalším výrokem rozhodl podle §192 tr. ř. o ponechání obviněného J. V. a dalšího spoluobviněného ve vazbě.)
Ke stížnosti státního zástupce však Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 3. 2001, č. j. 7 To 26/01-1079, toto usnesení podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a Krajskému soudu v Praze uložil znovu o věci jednat a rozhodnout.
V souvislosti s tímto řízením o stížnosti státního zástupce proti usnesení krajského soudu o vrácení věci k došetření došla Vrchnímu soudu v Praze žádost obviněného J. V. o propuštění z vazby. Vrchní soud v Praze rozhodl o této žádosti dalším usnesením ze dne 20. 3. 2001, č. j. 7 To 26/01-1089, tak, že ji podle §72 odst. 2 tr. ř. zamítl.
Obviněný J. V. podal proti tomuto usnesení v zákonné lhůtě odůvodněnou stížnost.
Z podnětu této stížnosti se Nejvyšší soud primárně zabýval otázkou její přípustnosti jako základní podmínky přezkumu usnesení podle §147 odst. 1 tr. ř., a učinil v uvedeném směru následující závěry.
Rozhodnutí podle §72 odst. 2 tr. ř. o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby je rozhodnutím (usnesením) o vazbě podle §74 tr. ř., proti kterému je podle §71 odst. 4 tr. ř. zásadně přípustná stížnost. Podle ustanovení §141 odst. 2 tr. ř. lze však stížností napadnout usnesení soudu (státního zástupce) jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhoduje ve věci v prvním stupni. Platný trestní řád neobsahuje žádnou výjimku z této zásady - pokud vrchní soud podle §71 odst. 3 tr. ř. rozhoduje o prodloužení lhůty trvání vazby nad dva roky, rozhoduje podle ustanovení, které je lex specialis ve vztahu k obecnému ustanovení o věcné soudní příslušnosti, a rozhoduje proto jako soud prvního stupně. Jde tedy o to, zda jiná rozhodnutí než ve věci samé, která učiní odvolací či stížnostní soud v rámci řízení o řádném opravném prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jsou rozhodnutími soudu prvního či druhého stupně (instance).
Podle přesvědčení Nejvyššího soudu všechna tato další rozhodnutí (např. o vazbě, o vyloučení soudců, o pořádkové pokutě, o přibrání znalce, atd.) nelze chápat zcela izolovaně, jakoby s rozhodnutím ve věci samé nesouvisela, ale jde vesměs o rozhodnutí která (hlavní) rozhodnutí ve věci samé připravují, event. uskutečňují jeho výkon. Významu rozhodnutí ve věci samé však nedosahují, i když na nich často závisí, zda k rozhodnutí ve věci samé vůbec dojde a zda toto rozhodnutí bude správné, popř. zda bude správně vykonáno. Odvolací či stížnostní soud tato rozhodnutí také nečiní v nějakém zvláštním řízení, nýbrž v řízení odvolacím, resp. v řízení o stížnosti proti meritornímu usnesení (často v tom samém zasedání, v němž rozhodne o podaném řádném opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci samé). Již z těchto důvodů je tedy zřejmé, že napadené usnesení, jímž rozhodl Vrchní soud v Praze podle §72 odst. 2 tr. ř. o zamítnutí žádosti obviněného J. V. o propuštění z vazby, je rozhodnutím soudu druhého stupně (instance), proti němuž podle §141 odst. 2 tr. ř. a contr. stížnost přípustná není. Tento závěr odpovídá i argumentu právní logiky a maiori ad minus, neboť pokud soud druhého stupně rozhoduje bez přípustnosti řádného opravného prostředku o nejvýznamnější otázce, tj. ve věci samé, rozhoduje tím spíše bez jeho přípustnosti o otázkách tohoto významu nedosahujících (např. o vazbě).
Uvedený závěr není v rozporu ani s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy o právu na spravedlivý proces, neboť český trestní proces je ovládán zásadou dvojinstančnosti řízení, takže soud druhého stupně rozhoduje jako konečná instance a jeho rozhodnutí jsou proto napadnutelná jen mimořádnými opravnými prostředky. Článek 5 odst. 4 cit. Úmluvy podle něhož „každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody\", je třeba vykládat tak, že tímto řízením se nemíní bezpodmínečně jen řízení o řádném opravném prostředku - i když většinou tomu tak je (§74 odst. 1 tr. ř.). Výjimku tvoří již vzpomenuté ustanovení §141 odst. 2 tr. ř. a rovněž případy, kdy o vazbě rozhoduje za podmínek §275 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud. Ovšem i ve všech těchto případech je přezkum důvodů existence vazby možný. Děje se tak především z úřední povinnosti, neboť zákon v §72 odst. 1 tr. ř. stanoví, že všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny v každém období trestního stíhání zkoumat, zda důvody vazby ještě trvají nebo zda se nezměnily. Pomine-li důvod vazby, musí být obviněný ihned propuštěn na svobodu. Dále se tak děje v řízení z podnětu obviněného (§72 odst. 2 tr. ř.), jenž má právo kdykoli žádat o propuštění na svobodu, přičemž o této žádosti musí být neodkladně rozhodnuto. Konečně se tak děje i v souvislosti s rozhodováním podle §71 tr. ř. o prodloužení lhůty trvání vazby. Přezkoumání důvodů vazby je tedy možné i za procesní situace, kdy zákon výjimečně neumožňuje přezkum na základě řádného opravného prostředku.
I když tedy Vrchní soud v Praze v poučení o opravném prostředku proti svému usnesení podle §72 odst. 2 tr. ř. o zamítnutí žádosti obviněného J. V. o propuštění z vazby nesprávně uvedl, že je proti němu přípustná stížnost, jde ve skutečnosti o usnesení soudu druhého stupně, proti němuž platný trestný řád v žádném případě stížnost nepřipouští. Pokud proto obviněný J. V. proti tomuto usnesení stížnost podal, rozhodl Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů tak, že ji bez meritorního přezkoumání věci (§147 odst. 1 tr. ř.) jako nepřípustnou podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustná stížnost.
V Brně dne 16. května 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Fastner