ECLI:CZ:NS:2001:3.TVO.83.2001.1
sp. zn. 3 Tvo 83/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. července 2001 stížnosti obžalovaných J. H., Mgr. M. J., P. K. a Mgr. S. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. 3 Ntv 6/2001, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 47 T 4/99, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnosti z a m í t a j í .
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci bylo ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 47 T 4/99 rozhodnuto podle §71 odst. 3 tr. ř. o prodloužení lhůty trvání vazby obžalovaných J. H., Mgr. M. J., P. K. a Mgr. S. M. do 22. 10. 2001.
Proti tomuto usnesení podali všichni obžalovaní ve lhůtě uvedené v ustanovení §143 odst. 1 tr. ř. stížnost.
Obžalovaný J. H. ve své stížnosti poukázal na okolnosti projednávaného případu a s tím související procesní činnost soudu I. stupně, jenž dle obžalovaného předmětnou věc řádně neobjasnil a tím zapříčinil průtahy, v důsledku nichž pak došlo i k prodloužení vazby podle §71 odst. 3 tr. ř. Obžalovaný dále namítl, že důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. jsou v jeho případě dovozovány účelově, neboť se nikdy neskrýval, nebylo po něm pátráno a nemá žádný důvod opouštět své trvalé bydliště. Navrhl proto, aby z podnětu jeho stížnosti bylo napadené usnesení zrušeno a dále rozhodnuto tak, že se propouští z vazby na svobodu.
Obžalovaný Mgr. M. J. vyslovil v podané stížnosti přesvědčení, že důvody pro prodloužení vazby podle §71 odst. 3 tr. ř. nejsou v předmětné věci dány. Dle jeho názoru nedošlo k prodlužování řízení pro složitost věci, nýbrž v důsledku průtahů zaviněných Krajským soudem v Ostravě, zejména v souvislosti s nedostatky v prováděném dokazování. Uvedená okolnost by ovšem neměla být přičítána k tíži obžalovaných. V petitu své stížnosti proto obžalovaný navrhl, aby stížnostní soud napadené usnesení zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že se obžalovaný propouští z vazby na svobodu, neboť nebyly splněny podmínky pro její prodloužení podle §71 odst. 3 tr. ř.
Rovněž obžalovaný P. K. ve své stížnosti namítl, že k prodloužení lhůty trvání vazby podle §71 odst. 3 tr. ř. nebyly splněny podmínky stanovené zákonem. V dané souvislosti poukázal především na to, že Vrchní soud v Olomouci nesprávně vyhodnotil okolnosti týkající se jeho osoby, pokud dospěl k závěru, že by jeho propuštěním došlo ke ztížení účelu trestního řízení. Obžalovaný dále poukázal na to, že samotná argumentace rozsahem spisu nemůže být bez dalšího podkladem pro závěr o obtížnosti věci, pro kterou nemohlo být trestní stíhání skončeno ve lhůtě dvou let. V daném případě mělo být přihlíženo ke skutečnosti, že délku řízení v předmětné věci ovlivnila též okolnost, že soud prvního stupně neakceptoval řadu námitek uplatněných obhajobou, jež byly shledány zčásti oprávněnými teprve v odvolacím řízení před soudem druhého stupně. Uplatnění práva obžalovaného na obhajobu však nesmí být vykládáno v jeho neprospěch při dovozování podmínek pro prodloužení vazby nad její zákonnou lhůtu (§71 odst. 3 tr. ř.). Za tohoto stavu obžalovaný navrhl, aby jeho stížnosti bylo vyhověno a napadené usnesení podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušeno.
Obžalovaný Mgr. S. M. svoji včas podanou stížnost k dnešnímu dni neodůvodnil.
Z podnětu stížností obžalovaných přezkoumal Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení tomuto usnesení předcházející, a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Obžalovaní J. H., Mgr. M. J., P. K. a Mgr. S. M. jsou (spolu s dalšími osobami) stíháni na podkladě obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 6. 12. 1999, sp. zn. 1 KZv 29/99, pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zák. (bod 2 obžaloby) a obžalovaný Mgr. S. M. též pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák. (bod 1 obžaloby).
Krajský soud v Ostravě, kde je věc vedena pod sp. zn. 47 T 4/99, konal hlavní líčení od 21. 3. 2000, přičemž ve věci rozhodl rozsudkem dne 12. 5. 2000. V rámci tohoto odsuzujícího rozsudku byly obžalovaným Mgr. M. J. a Mgr. S. M podle §187 odst. 4 tr. zák. uloženy tresty odnětí svobody v trvání 13 let a obžalovaným J. H. a P. K. v trvání 12 let. Předmětný rozsudek byl z podnětu odvolání státního zástupce a obžalovaných usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2001, sp. zn. 3 To 177/2000, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), d), odst. 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušen ohledně všech shora uvedených obžalovaných (a též ohledně dalších spoluobžalovaných), přičemž podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Řízení se nyní nachází ve stadiu, kdy soud prvního stupně bude povinen odstranit zjištěné vady a dokazování doplnit v intencích rozhodnutí odvolacího soudu.
Obžalovaní J. H., Mgr. M. J., P. K. a Mgr. S. M. byli vzati do vazby podle §68 tr. ř. usnesením soudce Okresního soudu v Ostravě s účinností od 22. 6. 1999, z důvodů uvedených v ustanovení §67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. V průběhu dalšího řízení byly důvody této vazby omezeny a v současné době obžalovaní vykonávají vazbu na základě důvodu §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dvouletá lhůta trvání vazby (§71 odst. 3 věta první tr. ř.) u všech obžalovaných uplynula dnem 22. 6. 2001. Návrh na její prodloužení podal za podmínek §71 odst. 5 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §71 odst. 6 tr. ř. předseda senátu Krajského soudu v Ostravě. Tento návrh odůvodnil trváním vazebních důvodů u všech obžalovaných a současným stavem řízení, v němž z objektivních příčin nebylo možno trestní stíhání obžalovaných skončit v zákonné dvouleté vazební lhůtě.
Nejvyšší soud považuje napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci za věcně správné, pokud dovodil, že důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. u obžalovaných J. H., Mgr. M. J., P. K. a Mgr. S. M. dosud trvají. Okolnosti, jimiž je k osobám obviněných argumentováno v napadeném usnesení, nelze hodnotit izolovaně, ale je třeba je posuzovat ve vztahu k velmi závažné trestné činnosti, pro kterou je vedeno trestní stíhání. Ohrožení obžalovaných vysokým trestem v daném případě přitom nevyplývá jen ze samotné trestní sazby stanovené zákonem, ale má již povahu konkrétní skutečnosti, jíž je samotný vývoj řízení, v jehož rámci byl vynesen rozsudek, kterým byly obžalovaným uloženy mnohaleté tresty odnětí svobody. I když byl tento rozsudek později v odvolacím řízení zrušen, nestalo se tak jen z podnětu odvolání obžalovaných, ale též z podnětu odvolání státního zástupce podaného v jejich neprospěch. Vrchní soud v Olomouci v napadeném usnesení navíc zdůraznil, že se zatím nepodařilo objasnit osud částky 3, 5 mil. Kč, jež měla pocházet z trestné činnosti, takže nelze ani vyloučit podezření, že by obžalovaní měli na svobodě možnost s těmito finančními prostředky disponovat. Proto podle názoru Nejvyššího soudu není ani za současného stavu řízení zeslabena reálná obava, že by se obžalovaní v případě propuštění na svobodu mohli stát pro soud nedosažitelnými tím, že by uprchli anebo se skrývali, aby se tak vyhnuli trestnímu stíhání i hrozícím trestům, tj. chovali se způsobem předpokládaným v ustanovení §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Ačkoliv v řízení o vazbě (která je zajišťovacím institutem) nelze posuzovat a předjímat meritorní otázku viny (srov. §2 odst. 2 tr. ř.), je na základě obsahu spisu možno dovodit, že vazba obžalovaných je odůvodněna též skutkovými okolnostmi (§68 věta druhá tr. ř.).
Nejvyšší soud se s napadeným usnesením ztotožnil rovněž v tom, že u obžalovaných jsou splněny podmínky pro prodloužení vazby podle §71 odst. 3 tr. ř. Především je třeba uvést, že Nejvyšší soud nezjistil, že by v posuzované trestní věci docházelo k nečinnosti a průtahům zaviněným orgány trestního řízení, a to ani v přípravném řízení, ani v řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud v Ostravě ve věci poprvé meritorně rozhodl cca půl roku od podání obžaloby. O skutečnosti, že nešlo o věc jednoduchou, ale důkazně i právně velmi náročnou, vymykající se rámci obdobných trestních věcí projednávaných krajskými soudy, svědčí nejen rozsudek soudu prvního stupně, jež obsahuje 177 stran, a jehož vypracování si vyžádalo delší dobu, ale i rozsah rozhodnutí odvolacího soudu (41 stran). Nebylo též možno přehlédnout skutečnost, že věc byla krajským soudem předložena k rozhodnutí odvolacímu soudu dne 2. 11. 2000, přičemž některá z podrobně vypracovaných odvolání byla Vrchnímu soudu v Olomouci doručena teprve počátkem roku 2001. Věc byla v mezidobí navíc opakovaně předkládána vrchnímu soudu k rozhodnutí o opravných prostředcích proti rozhodnutím krajského soudu o vazbě obžalovaných. Pokud obžalovaní v průběhu řízení důsledně využívali všechna svá obhajovací práva, nepochybně nemůže jít o okolnost, kterou by jim bylo možno přičítat k tíži; na straně druhé však i tato okolnost ovlivnila délku řízení v dané trestní věci.
S přihlédnutím ke všem výše uvedeným důvodům dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pokud se nepodařilo trestní stíhání obžalovaných skončit ve lhůtě stanovené v §71 odst. 3 věta první tr. ř., stalo se tak zejména pro obtížnost věci i z důvodů, jež je ve smyslu ustanovení §71 odst. 3 tr. ř. považovat za závažné. Při stávajících důvodech vazby u obžalovaných současně hrozí, že v případě jejich propuštění na svobodu by bylo podstatně ztíženo či dokonce zmařeno dosažení účelu trestního řízení, který podle §1 odst. 1 tr. ř. spočívá především v tom, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Doba, na kterou Vrchní soud v Olomouci prodloužil trvání vazby obžalovaných, tj. do 22. 10. 2001, se jeví jako nezbytně nutná, jak vzhledem k povaze projednávané věci a rozsahu, v němž bude nutno řízení před soudem prvního stupně doplnit, tak i ke stadiu, v němž se trestní stíhání obžalovaných nyní nachází.
Za tohoto stavu shledal Nejvyšší soud výrok napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci věcně správným a současně nezjistil, že by řízení předcházející tomuto usnesení bylo zatíženo procesními vadami. Proto stížnosti obžalovaných J. H., Mgr. M. J., P. K. a Mgr. S. M. podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 3. července 2001
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler