ECLI:CZ:NS:2001:3.TZ.109.2001.1
sp. zn. 3 Tz 109/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2001 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. N., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2000, sp. zn. 10 To 404/2000, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 9/99, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á.
Odůvodnění:
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Rakovníku podal dne 6. 1. 1999 u tamního okresního soudu na obviněného J. N. obžalobu pro trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Na základě usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 11. 1. 1999, sp. zn. 2 T 1/99, byla předmětná trestní věc podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. postoupena Okresnímu soudu v Kladně, jako soudu věcně a místně příslušnému. U tohoto soudu byla věc dále vedena pod sp. zn. 3 T 9/99.
Samosoudce Okresního soudu v Kladně vydal dne 4. 2. 1999 trestní příkaz, č. j. 3 T 9/99-67, jímž obviněného uznal vinným oběma trestnými činy uvedenými v obžalobě a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 1 roku nepodmíněně, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. V důsledku odporu, který proti trestnímu příkazu podali obviněný i státní zástupce, byl předmětný trestní příkaz zrušen a samosoudce ve věci nařídil hlavní líčení (§314g odst. 2 věta první tr. ř.).
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 1. 6. 2000, č. j. 3 T 9/99-145, pak byl obviněný J. N. odsouzen pro trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. (bod 1 rozsudku) a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. (bod 2 rozsudku). Těchto trestných činů se podle výroku rozsudku dopustil jednáním spočívajícím v tom, že (ad 1) „dne 3. 9. 1998 v blíže nezjištěné době v odpoledních hodinách v restauraci Č. h. v obci T., okr. K., převzal 2.000,- Kč od J. Z., ač si byl vědom toho, že tato částka pochází z krádeže peněženky se stravenkami v hodnotě nejméně 11.000,- Kč, která byla J. Z. odcizena v restauraci H. h. v K., ke škodě G. M.,\" a (ad 2) „dne 15. 10. 1998 kolem 09.00 hodin v kanceláři Okresního státního zastupitelství v K., z kabelky zanechané na židli odcizil peněženku s částkou nejméně 3.000,- Kč, 8 kusů stravenek v hodnotě 312,- Kč, občanský průkaz a kartu k nákupu v obchodním domě Delvita, vše v hodnotě nejméně 3.492,- Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 160/93 odsouzen za spáchání trestného činu krádeže dle §247 odst. 1 písm. e) tr. zákona i k trestu zákazu pobytu, který vykonal dne 17. 10. 1999.\"
Podle §251 odst. 1 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák. byl obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. V rámci ukládání souhrnného trestu byl současně ve výroku o trestu zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 4 T 8/99, včetně rozhodnutí na tento zrušený výrok obsahově navazujících. Poškozená G. M. byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občansko-právních (§229 odst. 1 tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku podal obviněný J. N. odvolání. Krajský soud v Praze, jenž jako soud druhého stupně ve věci konal odvolací řízení, neshledal odvolání obviněného důvodným a usnesením ze dne 12. 9. 2000, sp. zn. 10 To 404/2000, je podle §256 tr. ř. zamítl.
Ministr spravedlnosti České republiky napadl toto usnesení odvolacího soudu stížností pro porušení zákona (§266 odst. 1 tr. ř.), podanou u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) ve prospěch obviněného J. N.
Ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal na to, že obviněný v rámci odporu uplatněného proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Kladně, namítl i skutečnost, že tento soud je vůči němu zaujatý, protože jednou z poškozených je pracovnice okresního státního zastupitelství (v K.), což mělo soudu bránit v objektivním a spravedlivém rozhodování. Podle stěžovatele mělo být podání obviněného posouzeno podle obsahu (§59 odst. 1 tr. ř.) nejen jako odpor proti trestnímu příkazu, ale též jako námitka vyloučení soudců Okresního soudu v Kladně ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. S ohledem na tuto skutečnost bylo proto zapotřebí nejprve rozhodnout v souladu s ustanovením §31 odst. 1 tr. ř. o namítaném vyloučení soudců a nadřízeným soudem též o případné stížnosti obviněného (§31 odst. 2, 3 tr. ř.). Žádné takové rozhodnutí však v předmětném řízení vydáno nebylo a otázka případné podjatosti soudců Okresního soudu zůstala nevyřešena, přičemž soud prvního stupně přesto konal ve věci hlavní líčení a posléze rozsudkem rozhodl.
Podle přesvědčení stěžovatele nesplnil Krajský soud v Praze svoji přezkumnou povinnost podle §254 odst. 1 tr. ř., když shora uvedenou závažnou vadu řízení nezjistil a nevyvodil z ní příslušné závěry. V důsledku toho pak důvodně podané odvolání obviněného podle §256 tr. ř. nesprávně jako nedůvodné zamítl.
Z výše uvedených důvodů ministr spravedlnosti v petitu stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř., a v řízení jemu předcházejícím též v ustanovení §31 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného J. N. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení i rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 3 T 9/99, zrušil, včetně dalších rozhodnutí na ně obsahově navazujících a poté, aby rozhodl výrokem podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud z podnětu stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Ustanovení §30 tr. ř. vymezuje důvody, s nimiž zákon spojuje vyloučení orgánů činných v trestním řízení. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, vyšetřovatel a policejní orgán, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Z podání obviněného J. N. (č. l. 72) vyplývá, že kromě odporu („odvolání\") proti trestnímu příkazu se domáhá, aby se Okresní soud v Kladně na projednávání věci nepodílel a „přenechal ji jinému soudu\". Svůj návrh opřel o skutečnost, že jedna z poškozených je pracovnice Okresního státního zastupitelství v K. Na základě konstatovaného důvodu a dále toho, že trest uložený mu trestním příkazem považoval za nepřiměřeně přísný, dospěl k přesvědčení, že Okresní soud v Kladně je proti němu zaujatý a nerozhodl objektivně a spravedlivě. V podstatě stejné námitky obviněný uplatnil i v odvolání, které podal proti rozsudku výše uvedeného soudu ze dne 1. 6. 2000 (č. l. 155).
Podle §59 odst. 1 tr. ř. se podání posuzuje vždy podle svého obsahu, i když je nesprávně označeno. V předmětném případě je ovšem zřejmé, že námitky uplatněné obviněným nesměřují vůči konkrétní osobě zákonného soudce (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Přitom námitky podjatosti lze vznášet jen proti těm soudcům, kteří se na projednávání a rozhodování věci skutečně podílejí (srov. B 3/81-7). To však obviněný ve svém podání neučinil a skutečnost, že poškozená je pracovnicí Okresního státního zastupitelství v Kladně považoval za významnou v tom smyslu, že je dán důvod, aby předmětnou věc projednal jiný okresní soud. Jeho podání je proto podle obsahu nutno považovat nikoliv za návrh na vyloučení soudce (soudců) z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. ř., ale za návrh na delegaci dané věci jinému soudu podle §25 tr. ř. Rozhodnutí o vyloučení podle §31 odst. 1 tr. ř. tedy nepřicházelo v úvahu.
Dále je třeba uvést, že delegace věci je průlomem do zásady o (místní) příslušnosti soudu, přičemž podle §25 tr. ř. může být z důležitých důvodů věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Žádat o delegaci mohou i strany (§12 odst. 6 tr. ř.), tzn., že návrh na postup podle §25 tr. ř. může podat i obviněný.
Krajský soud v Praze, který konal řízení o odvolání obviněného J. N. proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 1. 6. 2000, č. j. 3 T 9/99-145, byl podle §254 odst. 1 tr. ř. povinen přezkoumat zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti kterým mohl odvolatel podal odvolání, i správnost postupu řízení, které rozsudku předcházelo, přičemž jeho povinností bylo přihlížet i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány.
Z důvodů uvedených v předcházejících odstavcích nelze odvolacímu soudu vytknout, že přehlédl a neodstranil vadu vytýkanou ve stížnosti pro porušení zákona, jež měla spočívat v tom, že Okresní soud v Kladně nerozhodl podle §31 odst. 1 tr. ř. o vyloučení soudce (soudců) z důvodů uvedených v §30 tr. ř. Podání obviněného J. N. nebylo s ohledem na jeho obsah (§59 odst. 1 tr. ř.) námitkou podjatosti vůči zákonnému soudci, ale návrhem na odnětí a přikázání věci (§25 tr. ř.). Skutečnost, že až do stadia odvolacího řízení nebylo o tomto návrhu rozhodnuto, nemohla vést odvolací soud k závěru, že předmětné řízení je zatíženo vadami, když ve věci v prvním stupni rozhodoval soud, jehož věcná i místní příslušnost byla stanovena zákonem (§16, §18 odst. 1 tr. ř.).
Odvolací soud se vypořádal i s námitkami obviněného vztahujícím se k důvodům delegace, které obviněný opětovně uplatnil i v podaném odvolání. V uvedeném směru poukázal na to, že o podjatosti Okresního soudu v Kladně nesvědčí průběh řízení, který plně odpovídal zákonu, ani jeho výsledek, když obviněným namítaný nespravedlivý trest se odvolacímu soudu jevil spíše jako mírný.
Rozhodnutí Krajského soudu v Praze je zde věcně správně především potud, že neshledal důvody pro zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně pro vady řízení (§258 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a v důsledku toho následně nerozhodl, že věc podle §262 věta druhá tr. ř. projedná jiný soud téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodu. Pro takový postup nebyl dán zákonný důvod. Samotná okolnost, že jedna z poškozených byla administrativní pracovnicí státního zastupitelství nemohla být bez dalšího „důležitým důvodem\" pro odnětí věci příslušnému soudu podle §25 tr. ř. (§262 tr. ř.), když obviněný současně neuvedl žádné jiné konkrétní skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno dovodit přinejmenším pochybnosti o tom, že u Okresního soudu v Kladně nebude náležitě zajištěno nestranné a zákonné projednání věci. Takové skutečnosti nevyplývají ani z obsahu předmětného trestního spisu.
Odvolací soud rovněž správně zjistil, že rozsudek soudu prvního stupně ani jemu předcházející řízení netrpí žádnými jinými vadami. Okresní soud v Kladně provedl ve věci po formální stránce bezchybné dokazování a správně zjistil skutkový stav věci v rozsahu požadovaném zákonem (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). K pochybení nedošlo ani pokud jde o použitou právní kvalifikaci a výrok o trestu, který zcela odpovídá kritériím uvedeným v ustanovení §23 odst. 1 a §31 tr. zák. Za věcně správný je nutno považovat i výrok o odkázání poškozené G. M. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občansko-právních. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, když konečně ani námitky uplatněné ve stížnosti pro porušení zákona do výše uvedené oblasti nesměřují.
Pokud za daného stavu odvolací soud shledal, že odvolání obviněného J. N. není důvodné, správně rozhodl, že se toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítá.
Ze všech těchto důvodů proto Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 tr. ř. zamítl, neboť napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze ani v jemu předcházejícím řízení zákon porušen nebyl.
Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání podle §274 tr. ř. Tato forma rozhodnutí bez přítomnosti obviněného, jeho obhájce a ostatních procesních stran není v rozporu s ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, protože Nejvyšší soud v neveřejném zasedání neprováděl žádné důkazy a skutkové a právní závěry soudů obou stupňů sám nijak neměnil. V řízení o stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud obviněnému i obhájci doručil kopii stížnosti pro porušení zákona a dal jim tak možnost písemně se k věci vyjádřit.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 7 tr. ř.).
V Brně dne 27. června 2001
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler