ECLI:CZ:NS:2001:3.TZ.132.2001.1
sp. zn. 3 Tz 132/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 22. srpna 2001 stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného P. P., proti pravomocnému usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, sp. zn. 1 Zt 568/2000 ze dne 21. 11. 2000, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. řádu se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Napadeným usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ve spojení s usnesením státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 3. 1. 2001, sp. zn. KZt 1974/2000 bylo podle §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastaveno trestní stíhání obviněného P. P. pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, jehož se měl dopustit tím, že poté, co přestal být jednatelem společnosti T 2000, s. r. o. se sídlem v P., kdy tato funkce zanikla dnem 11. 2. 1997, měl vrátit firemní vozidlo zn. Mercedes - Benz E 290 TD, který byl předmětem leasingové smlouvy, tento automobil nevrátil, dále jej užíval a dne 7. 4. 1997 ho převedl v sídle pronajímatele - společnosti M. B. L. B., s. r. o. P., smlouvou o převodu práv a povinností na nového vlastníka, společnost R + W, s. r. o. se sídlem v P., bez finančního vyrovnání, čímž měl způsobit společnosti T 2000, s. r. o. škodu minimálně ve výši 259.000,-Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal ministr spravedlnosti v zákonné lhůtě stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného P. P. V jejím písemném vyhotovení namítá, že napadené rozhodnutí je vzhledem k dosud opatřeným důkazům předčasné. Po jejich zhodnocení má ministr spravedlnosti za to, že ve věci nebyly splněny zákonné podmínky pro meritorní rozhodnutí, neboť dokazování zůstalo neúplné. Obviněný se ve své výpovědi vyjádřil k tomu, že za užívání automobilu bylo nutné zaplatit dopředu tři měsíční splátky, což však z dalších důkazů nevyplývá. Na rozdíl od této obviněným uváděné skutečnosti svědkyně Š. uvedla, že před podpisem smlouvy o převodu vozidla musela uhradit dluh za nezaplacené leasingové splátky ve výši 160.000,- Kč, což odpovídá asi čtyřem měsíčním splátkám. Z opatřených důkazů není rovněž zřejmé, zda společnost T 2000, s. r. o. byla skutečně schopna hradit leasing za užívání vozidla, přestože to bylo podstatnou okolností pro potřeby zjištění trestnosti obviněného. Vzhledem k tomu, že se někteří svědci ve svých výpovědích vyjadřovali k postupu účetní společnosti N., která měla jednat se svědkem Ch. o převodu vozidla, měla být tato svědkyně vyslechnuta kromě okolností okolo převodu vozidla též k finanční situaci společnosti a zejména k pokynům vlastníka a jednatele společnosti RSDr. R. N. k leasingové smlouvě a ke splácení jednotlivých splátek. Doplněním dokazování by mělo být také objasněno jakým způsobem se uvedené vozidlo dostalo do dispozice obviněného.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, sp. zn. 1 Zt 568/2000 ze dne 21. 11. 2000 byl ve prospěch obviněného P. P. porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 a §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu, podle §269 odst. 2 tr. řádu, aby napadené usnesení za použití §272 odst. 1 tr. řádu zrušil a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona podle §267 odst. 1 tr. řádu přezkoumal výrok napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k těmto závěrům.
Z přiloženého spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 v projednávané věci postupoval v souladu se zákonem, když učinil své rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněného P. P. na podkladě důkazů, potřebných pro náležité objasnění věci a po jejich řádném vyhodnocení. O jeho pečlivém postupu v tomto směru svědčí mimo jiné i skutečnost, že dvakrát zrušil usnesení vyšetřovatele o odložení věci a nařídil mu doplnění dokazování o další dostupné důkazy tak, aby bylo možno jednání obviněného P. P. po všech stránkách objektivně posoudit.
Trestného činu podvodu podle §250 tr. zákona se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že někoho uvede v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Z dikce uvedeného zákonného ustanovení vyplývá, že naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu předpokládá uvedení, nebo využití něčího omylu k obohacení sebe nebo někoho jiného a způsobení škody.
Z dosud opatřených důkazů vyplývá, že smluvní převod práv a povinností z leasingové nájemní smlouvy na osobní automobil Mercedes -Benz E 290 TD byl uskutečněn bezúplatně. Dále je patrné, že společnost, kterou obviněný v době převodu již neoprávněně zastupoval, měla finanční problémy a nic nezpochybňuje jeho výpověď v tomto směru, že se bezúplatným převodem vozidla snažil řešit nastalou špatnou finanční situaci společnosti, která neměla prostředky ani k úhradě měsíčních leasingových splátek. Věrohodnost výpovědi obžalovaného P. potvrdila svědkyně Š., zástupkyně společnosti R + W, s. r. o. Ta jednak uvedla, že její společnost jako nový nájemce uvedeného vozidla zaplatila ještě před uskutečněním převodu vozidla na účet Leasingové společnosti částku 160.000,- Kč, jako dlužnou částku na leasingových splátkách ke dni 7. 4. 1997, kterou firma T 2000 nezaplatila, a dále to, že obviněný žádné jiné finanční prostředky od ní, ani jí zastupované společnosti neobdržel.
Za správný považuje Nejvyšší soud i závěr státního zástupce, že i výše škody, která měla jednáním obviněného P. P. vzniknout ve výši 259.000,- Kč je více méně spekulativní, a to vzhledem k samotnému vyjádření příslušného znalce ke stanovení případného tzv. odstupného. Výše odstupného je jen věcí dohody původního a nového nájemce, přičemž se odstupné obvykle odvozuje z „nespotřebované zálohy na leasingové splátky“. Znalec nezná žádné pravidlo, podle kterého by bylo možné odstupné jednoznačně určit. Je také otázkou, zda takto stanovenou částku lze vůbec považovat za škodu.
Z uvedeného tedy vyplývá, že za daného důkazního stavu jednáním obviněného P. P. nemohlo dojít k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, ani jiného trestného činu. Postup státního zástupce, pokud trestní stíhání obviněného P. P. podle §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastavil, považuje Nejvyšší soud za zákonný.
Na tomto závěru nemohou nic změnit ani námitky uplatněné v rámci podané stížnosti pro porušení zákona, týkající se možného doplnění dokazování. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že od doby posuzovaného jednání obviněného P. P. uplynula doba více jak čtyři roky a je proto nereálné, že by výslechem navrhované svědkyně N. mohlo dojít k zásadní změně zjištěného skutkového stavu, který by byl podkladem pro jiné právní závěry, než učinil státní zástupce v napadeném usnesení.
Protože Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí i v řízení, které mu předcházelo neshledal pochybení, postupoval podle §268 odst. 1 tr. řádu a podanou stížnost pro porušení zákona zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 22. srpna 2001
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h