ECLI:CZ:NS:2001:3.TZ.207.2001.1
sp. zn. 3 Tz 207/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. října 2001 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch i v neprospěch obviněné J. R. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2001, sp. zn. 13 To 96/2001, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 173/2000, rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Okresní státní zástupce v Kolíně podal dne 2. 11. 2000 u tamního okresního soudu na obviněnou J. R. obžalobu pro trestný čin kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák. Tohoto trestného činu se obviněná měla dopustit jednáním spočívajícím v tom, že „jako podnikatelka v oboru hostinská činnost a ubytování v soukromí najímala od října 1997 pomocí inzerátů zveřejňovaných v K. novinách a K. presu za příslibu trvalého nebo vedlejšího pracovního poměru s vysokými výdělky děvčata a mladé ženy do své provozovny – nočního klubu „E. u H. v K. II, U. H., za účelem provozování prostituce a následně takto zaměstnala L. R. (od května 1998 do června 1998), K. V. (od května 1998 do srpna 1998), A. F. (od května 1998 do listopadu 1998), M. S. (od května 1998 do března 1999), A. K. (od května 1998 do prosince 1998), R. H. (od června 1998 do srpna 1998), D. V. (od července 1998 do září 1998) a další neztotožněné dívky, které v klubu pracovaly pod skutečným nebo smyšleným jménem, přičemž ústním příkazem stanovila podmínky provádění prostituce tak, že prostřednictvím svých pracovníků v klubu – barmanů V. P., M. M. a P. F. od zákazníků inkasovala za pohlavní styk s dívkou na pokoji 1 800, - Kč za půl hodiny, 2 500,- Kč za jednu hodinu a 3 200,- Kč za jednu hodinu na pokoji s vířivou vanou a následně oproti podpisu dívkám z těchto částek vyplácela odměnu 800,- Kč, 1 250,- Kč či 1 400,- Kč a zbylé částky si současně s příslušnou evidencí pravidelně přebírala z předem určeného místa v klubu, přičemž v období od 6. 11. 1997 do 24. 8. 1998 tímto způsobem získala částku nejméně 775 938,- Kč.“
Předmětná obžaloba byla v téže věci podána nově, neboť věc obviněné J. R. ohledně stejného skutku byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 1999, sp. zn. 13 To 530/99 podle §260 tr. ř. vrácena státnímu zástupci k došetření. Krajský soud takto rozhodl v odvolacím řízení, v němž podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil původní odsuzující rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 3. 11 1999, sp. zn. 3 T 36/99. Citované usnesení Krajského soudu v Praze bylo následně napadeno stížností pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ČR ve prospěch i v neprospěch obviněné J. R. Tu však Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. 4 Tz 108/2000, podle §268 odst. 1 tr. ř. zamítl.
Samosoudce Okresního soudu v Kolíně dospěl po přezkoumání nové obžaloby k závěru, že věc zůstala i nadále nedořešena, a proto usnesením ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 3 T 173/2000, rozhodl o jejím dalším vrácení státnímu zástupci k došetření.
Stížnost státního zástupce proti shora uvedenému usnesení Okresního soudu v Kolíně pak Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 3. 2001, sp. zn. 13 To 96/2001, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Dne 10. 8. 2001, tj. ve lhůtě uvedené v ustanovení §272 odst. 1 tr. ř., podal proti posledně citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Praze ministr spravedlnosti České republiky podle §266 odst. 1 tr. ř. u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) ve prospěch i v neprospěch obviněné J. R. stížnost pro porušení zákona.
Ve svém mimořádném opravném prostředku stěžovatel především namítl, že původně požadovaný spis, svazky č. 1., 2. a 3. označené sp. zn. „2 Ta 34/99“, včetně příloh, byl připojen k obžalobě ze dne 1. 11. 2000, doručené soudu dne 2. 11. 2000 a obžaloba z něj a zejména z jeho příloh také vychází, např. při vyčíslení hrubého zisku obviněné (viz odůvodnění obžaloby, str. 4, první odstavec a bod 4 návrhové části obžaloby). Okresní soud v Kolíně však dne 1. 3. 2001 předložil stížnost státního zástupce k projednání Krajskému soudu v Praze pouze se spisem sp. zn. 3 T 173/2000 bez příloh, jak je patrno z č. l. 132 trestního spisu a Krajský soud v Praze se zřejmě neseznámil ani s odůvodněním a návrhovou částí obžaloby, neboť jinak by toto nedopatření musel zjistit. Podle přesvědčení stěžovatele je současně zřejmé, že jediným použitelným důkazem k vyčíslení – ovšem pouze hrubého zisku obviněné z trestné činnosti, je pokladní kniha (která je přílohou spisu 2 T 34/99, který však Krajský soud v Praze z důvodů shora uvedených neměl k dispozici), z níž lze (prostým aritmetickým součtem položek „pronájem klubu“) dospět k částce, kterou dívky v období od 6. 11. 1997 do 24. 8. 1998 pro obviněnou provozováním prostituce vydělaly, a která je uvedena v obžalobě (775 938,- Kč). Vyslechnuté dívky (svědkyně R. a V.) uvedly, že nedokáží určit kolik si vydělaly, neznaly se navzájem, dostávaly provizi (od zákazníků neurčitého počtu) ve výši asi 50 % pronájmu za pokoj, s obviněnou R. nejednaly, znaly ji podle vidění atd. Podle stěžovatele je proto logické a věcně odůvodněné, že za tohoto stavu věci, kdy další a další opakování výslechů svědkyň by k ničemu nevedlo, natož k získání podkladů pro vypracování požadovaného znaleckého posudku z oboru ekonomiky, podal okresní státní zástupce v Kolíně obžalobu pouze pro základní skutkovou podstatu trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zákona.
Stěžovatel dále zdůraznil, že za stávající důkazní situace lze uzavřít, že obviněná z prostituce dívek kořistila, tj. získávala po delší dobu pravidelný hmotný prospěch. Součtem příjmů za „pronájem“ podle peněžního deníku lze dospět k závěru, že jen za období od 6. 11. 1997 do 24. 8. 1998 obviněná bezprostředně za pohlavní styky dívek získala částku 775 938,- Kč, která koresponduje s dalšími zjištěnými údaji týkajícími se průměrného denního počtu dívek a zákazníků v klubu, počtu pohlavních styků a cen za ně a konečně i s údaji samotné obviněné o hrubém měsíčním příjmu z provozování klubu. Celkový prospěch obviněné z trestné činnosti za celou dobu páchání ani její tzv. čistý prospěch (výtěžek) z trestné činnosti se nepodařilo objektivně zjistit, když nebyly zajištěny další účetní doklady, obviněná nezbavila mlčenlivosti svou daňovou poradkyni a odmítla se vyjadřovat k provozování a ekonomickým výsledkům svého dalšího obdobného klubu M. v P. Z těchto důvodů zastává stěžovatel názor, že jednání obviněné je právem kvalifikováno jako trestný čin kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zákona.
Ve výše uvedené souvislosti poukázal stěžovatel na obsah ustanovení §89 odst. 1 tr. ř., v němž je vymezen předmět a rozsah dokazování v trestním stíhání. Namítl, že pro jedině možnou právní kvalifikaci jednání obviněné J. R. jako trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák. byly nepochybně v přípravném řízení objasněny všechny základní skutečnosti důležité pro rozhodnutí o vině obviněné. To znamená, že dokazování bylo provedeno v rozsahu předpokládaném zákonem (§89 odst. 1 tr. ř.). Jestliže za tohoto stavu Krajský soud v Praze napadeným rozhodnutím zamítl důvodnou stížnost státního zástupce proti usnesení Okresního soudu v Kolíně o vrácení předmětné věci státnímu zástupci k došetření, pak podle stěžovatele porušil zákon v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a dále v ustanoveních §89 odst. 1 a §314c odst. 1 písm. c) tr. ř., a to ve prospěch i v neprospěch obviněné J. R.
V petitu stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Praze byl porušen zákon ve shora konstatovaném rozsahu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud toto usnesení podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil a poté postupoval v souladu s ustanovením §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud z podnětu stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Nejprve je zapotřebí uvést, že trestní stíhání obviněné J. R. je vedeno pro skutek, který byl v obžalobě státního zástupce kvalifikován jako trestný čin kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák. Podle citovaného ustanovení se tohoto trestného činu dopustí pachatel, který jiného zjedná, přiměje nebo svede k provozování prostituce, nebo kdo kořistí z prostituce provozované jiným
Podle zásady vyjádřené v ustanovení §220 odst. 3 tr. ř. není soud vázán právním posouzením skutku uvedeného v obžalobě. Uplatnění této zásady přichází v úvahu nejen ve stadiu hlavního líčení, ale s ohledem na ustanovení §190 tr. ř. též při předběžném projednání obžaloby (§185 odst. 1, §187 tr. ř.) nebo při řízení před samosoudcem (§314c odst. 2 tr. ř.). Z ustanovení §190 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že v případech, kdy má soud za to, že při správném použití zákona je nutno skutek, který je předmětem obžaloby, posoudit podle jiného ustanovení zákona, než podle kterého jej posuzovala obžaloba vrátí věc státnímu zástupci k došetření, je-li třeba vzhledem k odchylnému právnímu posouzení věc ještě blíže objasnit. To znamená, že teprve výsledky dalšího podrobnějšího šetření mohou v dané věci poskytnout dostatečně spolehlivý podklad pro vyřešení otázky správného použití zákona na žalovaný skutek a v důsledku toho i na pozdější správné meritorní rozhodnutí.
Za jiné ustanovení zákona, resp. odchylné právní posouzení se považuje buď změna právní kvalifikace skutku (tj. jeho možného posouzení jako jiného trestného činu) nebo může jít i o ustanovení podle téhož paragrafu použitého v obžalobě, avšak podle jiného odstavce (popř. písmena).
V posuzovaném případě obviněné J. R. je zřejmé, že předmětem došetření se měly stát okolnosti týkající se rozsahu trestné činnosti obviněné, a to zejména výše jejího (čistého) zisku z inkriminovaného jednání, když podle popisu skutku uvedeného v obžalobě měla v období od 6. 11. 1997 do 24. 8. 1998 trestnou činností získat „částku nejméně 775 938,- Kč.“
Trestného činu kuplířství podle §204 odst. 3 písm. a) tr. zák. se dopustí pachatel, který získá činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 tohoto ustanovení značný prospěch. Pod pojmem značný prospěch se přitom rozumí prospěch ve výši nejméně stonásobku nejnižší měsíční mzdy (stanovené nyní pro účely trestního zákona v nařízení vlády č. 464/1991 Sb. ve výši 2 000,- Kč), neboť tam, kde lze rozsah a obsah pojmu v konkrétním případě vyjádřit v penězích, je možno se řídit hledisky uvedenými v §89 odst. 11 tr. zák. Pro úplnost je nutno poznamenat, že podle §89 odst. 11 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002 bude značný prospěch představovat prospěch ve výši nejméně 500 000,- Kč (srov. ustanovení §16 odst. 1 tr. zák.).
Ačkoliv odůvodnění napadeného usnesení i odůvodnění usnesení soudu I. stupně postrádají bližší argumentaci týkající se podmínek ustanovení §190 odst. 1 tr. ř. a v souvislosti s tím nebyla věnována dostatečná pozornost ani znakům kvalifikované skutkové podstaty zmiňované v předcházejícím odstavci, na druhé straně ze str. 3 druhého odstavce napadeného usnesení jednoznačně vyplývá, že Krajský soud v Praze za zásadní nedostatek v objasnění věci považuje skutečnost, že orgány činné v přípravném řízení nevěnovaly dostatečnou pozornost otázkám hmotného prospěchu obviněné z prostituce provozované jinými osobami, přičemž dosud neopatřily všechny důkazy, jež by mohly přispět ke spolehlivému objasnění věci. Podle názoru krajského soudu nebylo možno tento nedostatek zhojit tím, že na obviněnou byla podána obžaloba pouze pro jednání vykazující znaky základní skutkové podstaty trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. 4 Tz 108/2000, kterým zamítl stížnost pro porušení zákona proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 1999, sp. zn. 13 To 530/99, jímž byla trestní věc obviněné J. R. poprvé vrácena státnímu zástupci k došetření, poněkud modifikoval pokyny krajského soudu a sám podrobně stanovil, v jakém nezbytném rozsahu musí být věc došetřena a jaké konkrétní důkazy je zapotřebí opatřit (viz str. 3, 4 tohoto usnesení). Ze spisu je ovšem patrno, (č. l. 73 – 120), že požadované procesní úkony byly provedeny pouze zčásti, přestože jejich provedení v rozsahu stanoveném Nejvyšším soudem bylo pro orgány činné v přípravném řízení závazné (§270 odst. 4 tr. ř. per analogiam, srov. též přiměřeně R 40/2000).
Doplnění dokazování ve směru naznačeném ve výše uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo přitom nezbytné k objasnění otázky prospěchu obviněné z předmětné trestné činnosti. V odůvodnění obžaloby Okresního státního zástupce v Kolíně ze dne 1. 11. 2000 se na jedné straně konstatuje, že na základě součtu příjmů za „pronájem“ podle peněžního deníku lze dospět k závěru, že obviněná za pohlavní styky dívek získala částku 775 938,- Kč, na druhé straně státní zástupce konstatuje, že čistý prospěch (výtěžek) z trestné činnosti se nepodařilo objektivně zjistit, když nebyly zajištěny další účetní doklady, obviněná nezbavila mlčenlivosti svou daňovou poradkyni a sama se k těmto otázkám nevyjádřila.
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 29. 5. 2000 zdůraznil, že při určení výše prospěchu obviněné bude nutno vycházet z tzv. čistého prospěchu (výtěžku) z trestné činnosti po odpočtu účelně vynaložených nákladů, přičemž nelze vyloučit, že pro objasnění této odborné otázky bude zapotřebí odborné vyjádření či znalecký posudek z oboru ekonomiky. K tomu je třeba dodat, že vyžádání posudku znalce z příslušného oboru (účetnictví, ekonomika), se bude jevit o to nezbytnější, oč méně skutečností k otázkám hmotného prospěchu obviněné by bylo zjištěno z první skupiny požadovaných důkazů (svědeckých výpovědí). Jedině znalec by totiž za takového stavu mohl odborně posoudit otázku hrubého a čistého zisku obviněné z inkriminované činnosti. V této souvislosti nemůže obstát ani tvrzení uplatněné ve stížnosti pro porušení zákona, že znalec by neměl dostatek podkladů pro své závěry s ohledem na namítanou neúplnost účetních dokladů. K tomu je třeba poznamenat, že tzv. nálezovou část znaleckého posudku by tvořil především trestní spis s přílohami. Jestliže tyto podklady postačily státnímu zástupci k tomu, aby sám (výpočtem) dovodil výši celkového prospěchu obviněné, nelze pochybovat o tom, že po ověření správnosti těchto závěrů znalcem, se předmětem odborného posouzení musí stát výše čistého zisku (prospěchu) obviněné, když jedině znalec může stanovit jaké položky lze zahrnout do nákladů vynaložených obviněnou vzhledem k charakteru a podmínkám provozované činnosti. Po jejich odečtení by pak byla stanovena výše čistého zisku, tj. prospěchu vyjádřeného v určité peněžní částce. Není-li k dispozici kompletní účetní dokumentace, nelze samozřejmě vyloučit, že znalec bude muset ve svých závěrech vycházet i z přibližně stanovené výše některých nákladů obviněné potřebných na provozování inkriminované činnosti. Z toho však nelze dovozovat, že důkaz posudkem znalce je v posuzovaném případě neproveditelný, resp. neúčelný, neboť z hlediska zjištění znaku „značný prospěch“ podle §204 odst. 3 písm. a) tr. zák. pro následné právní posouzení (orgány činnými v trestním řízení) postačí, bude-li možno stanovit alespoň minimální výši tohoto prospěchu.
S přihlédnutím ke všem skutečnostem podrobně rozvedeným shora dospěl Nejvyšší soud k závěru, že samosoudce Okresního soudu v Kolíně svým usnesením ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 3 T 173/2000, správně rozhodl, že se podle §314c odst. 1 písm. c) tr. ř. předmětná věc vrací státnímu zástupci k došetření, neboť s ohledem na možné použití ustanovení §204 odst. 3 písm. a) tr. zák. nebyly objasněny základní skutečnosti důležité pro rozhodnutí o vině obviněné J. R. (srov. již zmiňované ustanovení §190 odst. 1 tr. ř.). Za tohoto stavu Krajský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 13. 3. 2001, sp. zn. 13 To 96/2001, nedůvodnou stížnost státního zástupce podanou proti rozhodnutí soudu I. stupně, správně podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Za stavu kdy Nejvyšší soud zjistil, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze, jakož i v řízení mu předcházejícím, nebyl porušen zákon ve vytýkaném ani jiném směru, bylo podle §268 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto tak, že se stížnost pro porušení zákona zamítá.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 7 tr. ř.).
V Brně dne 17. října 2001
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler