ECLI:CZ:NS:2001:3.TZ.256.2001.1
sp. zn. 3 Tz 256/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. listopadu 2001 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného Ing. L. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2001, sp. zn. 61 To 82/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 44/98, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 podal pod sp. zn. 2 Zt 1341/97 u tamního obvodního soudu obžalobu na obviněné Ing. L. K. a Ing. J. V. pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Tohoto trestného činu se podle obžaloby měli obvinění dopustit ve spolupachatelství (§9 odst. 2 tr. zák.) jednáním spočívajícím v tom, že „přesně nezjištěného dne v květnu 1996 v P. u VÚ, v rozporu s ust. §5 odst. 1, §20 odst. 1, 3, §38 odst. 1 zák. č. 92/49 Sb. ve znění pozdějších předpisů, v kanceláři velitele pplk. Ing. K. projednal s brancem M. Č. výkon vojenské základní služby tak, že pod příslibem sponzorského daru brancem na sportovní činnost útvaru ve výši 30.000,- Kč rozhodl, že vojenskou službu fakticky nevykoná, ale její výkon se mu poznamená do vojenských evidenčních dokladů tak, jako by tuto vykonal; proto dne 6. 6. 1996 ve svém denním rozkazu č. Y uvedl, že branec Č. řádně a včas k výkonu vojenské základní služby nastoupil, ač tomu tak nebylo, a dále pplk. Ing. V. již samostatně, ale v souladu s rozhodnutím velitele a v rozporu s ust. §5 odst. 1, §20 odst. 1, 3, §38 odst. 1 zák. č. 92/49 Sb., realizaci tohoto s brancem Č. projednal, v den nástupu branců dne 5. 6. 1996 převzal od něj povolávací rozkaz vydaný ObVS P. a odeslal jej domů, dále v kopiích DR č. X, určených pro interní potřebu útvaru, změnil obsah příloh, ve kterých byl uveřejněn jmenný seznam branců, tak, že v základní evidenci u jednotky neprocházel, proto vojenskou přísahu ani nevykonal, a padělal též různé záznamy o průběhu a později i ukončení vojenské služby ke dni 5. 11. 1996, ve kterých bylo uveřejněno, že branec Č. vojenskou službu vykonal, zpracoval na něj hodnocení z průběhu vojenské služby, a na základě kterých mu bylo také do vojenské knížky vyznačeno příslušné sdělení pro O. v. s. P., že vojenskou službu v délce 5 měsíců vykonal.“
Trestní stíhání obviněného Ing. J. V. bylo pravomocně skončeno (19. 7.2000) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 4. 2000, č. j. 3 T 44/98-397, jímž byl uznán vinným shora uvedeným trestním činem a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Poněvadž citovaný rozsudek byl v části týkající se obviněného Ing. L. K. k odvolání státního zástupce v odvolacím řízení zrušen, bylo v dalším řízení pokračováno jen ohledně tohoto obviněného. Obvodní soud pro Prahu 6 následně rozhodl rozsudkem ze dne 29. 11. 2000, č. j. 3 T 44/98-426 tak, že obviněného Ing. L. K. podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele, jehož se měl dopustit výše popsaným skutkem.
Rovněž posledně uvedený rozsudek napadl odvoláním státní zástupce. Městský soud v Praze toto odvolání projednal ve veřejném zasedání a dne 19. 3. 2001 usnesením z téhož dne, sp. zn. 61 To 82/2001 rozhodl podle §256 tr. ř. o jeho zamítnutí, neboť jej neshledal důvodným.
Ministr spravedlnosti České republiky podal proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze dne 18. 9. 2001 (tj. ve lhůtě uvedené v ustanovení §272 odst. 1 tr. ř.) u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) v neprospěch obviněného Ing. L. K. stížnost pro porušení zákona.
V tomto svém mimořádném opravném prostředku poukázal na obsah dokazování, jež bylo v posuzované věci provedeno a namítl, že soud I. stupně se nevypořádal se všemi důležitými okolnostmi případu a nedospěl k logickým skutkovým závěrům. Ve výše uvedené souvislosti stěžovatel především zdůraznil, že soud I. stupně se při hodnocení výpovědi obviněného Ing. L. K. vůbec nevypořádal s tím, že obviněný o rozhodných skutečnostech pro posouzení věci (kontakt a jednání se svědkem Č., pokyn obviněnému Ing. V., pokyn svědkyni B.) vypovídal diametrálně odlišně, kdy původně všechny tyto kontakty a pokyny rezolutně popřel a teprve později je připustil. Při hodnocení výpovědi obv. Ing. V. pak uvěřil jeho výpovědi zcela, pokud vypovídal k vlastní trestné činnosti, či k jednání svědkyně B. Neuvěřil však té části výpovědi, která se týkala jednání obviněného Ing. K. Pokud to nebyl obviněný Ing. K., který dal obv. Ing. V. pokyny k zařízení administrativního výkonu vojenské služby, není zřejmé, kde potom nalézací soud shledal motiv následného jednání obv. Ing. V., když z žádného z provedených důkazů, a to ani z výpovědí svědka Č., nevyplynulo, že by obv. Ing. V. měl obdržet nějakou výhodu, či by jinak byl na tomto případu zainteresován. Pokud nalézací soud neuvěřil tvrzení obv. Ing. V. jen s odůvodněním, že mezi ním a obviněným Ing. K. nebyly dobré vztahy a nelze proto předpokládat, že by obviněný Ing. K. něco takového po obviněném Ing. V. mohl požadovat, jedná se podle stěžovatele o pouhou úvahu, ke které lze najít ovšem logické vysvětlení právě ve výpovědi obviněného Ing. V. Ten totiž sám zmínil nedobré vztahy mezi ním a obviněným Ing. K., a proto zpočátku váhal nad vydaným příkazem, když následně se rozhodl příkaz vyplnit právě z důvodu, že se domníval, že by splnění daného úkolu mohlo jejich vztahy urovnat.
Stěžovatel dále dovodil, že logicky je také vysvětleno obviněným Ing. V., proč se musel v každém případě obviněný Ing. K. s uvedenou žádostí obrátit právě na něj a do případu ho zasvětit. Bez jeho účasti by totiž administrativní výkon náhradní vojenské služby svědka Č. nebyl možný, neboť z pozice svého funkčního zařazení by musel tuto skutečnost odhalit.
Podle přesvědčení stěžovatele by názor odvolacího soudu, že učiněná skutková zjištění soudu I. stupně a z nich vyplývající právní závěry nelze v posuzovaném případě měnit, bylo možno považovat za správný, pokud by soud I. stupně provedené důkazy hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Z důvodů, jež byly rozvedeny výše, však v souladu s citovaným ustanovením zákona postupováno nebylo a odvolací soud tak nesplnil svoji přezkumnou povinnost vyplývající z ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., když vytýkané vady nezjistil a důvodně podané odvolání státního zástupce podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
V petitu stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2001, sp. zn. 61 To 82/2001, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř. a v řízení mu předcházející rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 3 T 44/98, v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., ve vztahu k §158 odst. 1 písm. c) tr. zák., ve prospěch obviněného Ing. L. K. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení i citovaný rozsudek soudu I. stupně zrušil, včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících a poté postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud z podnětu stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Z ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. vyplývá, že orgány činné v trestním řízení (§12 odst. 1 tr. ř.) musí postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Přitom jsou povinny i bez návrhu stran objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Podle zásady volného hodnocení důkazů vyjádřené v §2 odst. 6 tr. ř. tyto orgány hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. K tomu je zapotřebí uvést, že zásada volného hodnocení důkazů neznamená libovůli nebo absolutní volnost při hodnocení věrohodnosti a pravdivosti důkazů, neboť vnitřní přesvědčení orgánu činného v trestním řízení musí být podmíněno formálně logickým úsudkem. To znamená, že je nezbytné, aby učiněné závěry vycházely z pečlivého rozboru každého jednotlivého důkazu a z něho vyplývající okolnosti. Poněvadž tyto okolnosti tvoří součást celku, nelze je posuzovat izolovaně, ale v jejich souvislosti s ostatními. Takový postup pak zajistí všestranné poznání a prozkoumání všech stránek případu ve všech jeho vzájemných souvislostech a následný správný závěr orgánu činného v trestním řízení o věci.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl v posuzovaném případě rozsudkem ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 3 T 44/98, za stavu, kdy předcházející rozsudky ze dne 22. 2. 1999 a 4. 4. 2000, jimiž obviněného Ing. L. K. podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby z trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., byly Městským soudem v Praze v odvolacím řízení zrušeny. Soud I. stupně v průběhu řízení doplnil dokazování v souladu s pokyny odvolacího soudu a v intencích jeho zrušujících rozhodnutí se věcí opakované zabýval. Lze konstatovat, že rozsah provedeného dokazování před posledním rozhodnutím soudu I. stupně již odpovídal kritériím vyplývajícím z ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.
Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 (ze dne 29. 11. 2001), jež plně odpovídá ustanovení §125 tr. ř. je zřejmé, že se soud podrobně zabýval hodnocením všech ve věci provedených důkazů a je zde též podrobně rozvedeno, na základě jakých úvah dospěl k učiněným skutkovým a právním závěrům. V rozsudku je poukazováno především na to, že obviněný Ing. L. K. od počátku trestního stíhání popíral, že by se dopustil jednání uvedeného v obžalobě, a že žádným z provedených důkazů nebyla vyvrácena jeho obhajoba v tom směru, že v případě M. Č. nepřekročil své pravomoci. Soud rovněž přesvědčivě vysvětlil, proč neuvěřil části výpovědi spoluobviněného Ing. J. V., týkající se údajných pokynů obviněného Ing. K. ohledně faktického nevykonání vojenské služby brancem M. Č. V této souvislosti vzal v úvahu, že provedenými výpověďmi svědků i listinnými důkazy byl z inkriminované trestné činnosti usvědčen právě obviněný Ing. J. V., jež byl též pro předmětný trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. pravomocně odsouzen. Podle přesvědčení soudu byl obviněný Ing. J. V. při své obhajobě o podílu obviněného Ing. L. K. na trestném činu motivován snahou o zastření skutečného stavu věci, s cílem zmenšit svůj vlastní podíl a vylepšit si tak svoji pozici, když si byl navíc vědom, že proti němu paralelně probíhá další trestní stíhání pro obdobný delikt, který měl předcházet nyní posuzované trestné činnosti. Uvedené okolnosti vedly soud k tomu, že z uvedené části výpovědi obviněného Ing. V. (týkající se obviněného Ing. K.) nevycházel.
Jestliže je ve stížnosti pro porušení zákona mj. namítáno, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 obsahuje logické rozpory, když soud při hodnocení výpovědi obviněného Ing. V. jeho výpovědi uvěřil zcela, pokud vypovídal k vlastní trestné činnosti, a neuvěřil jí ve vztahu k obviněnému Ing. K., je třeba poznamenat, že se tak stalo za zcela odlišných okolností. V prvém případě byla totiž výpověď obviněného Ing. V. verifikována řadou dalších usvědčujících důkazů, kdežto ve druhém případě zde stály vedle sebe protichůdné výpovědi obviněných. Jak již bylo uvedeno, obhajoba obviněného Ing. K. nebyla žádným z provedených důkazů vyvrácena, a to ani výpovědí svědka M. Č. Podle jeho svědecké výpovědi jej obviněný Ing. K. přijal po předcházející telefonické domluvě, kdy mu svědek jako podnikatel nabídl sponzorský dar pro fotbalový oddíl. Podle svědka se na následné schůzce jednalo především o této otázce včetně uzavření oficiální sponzorské smlouvy. O tom, že svědek měl i jinou motivaci se obviněný Ing. K. dozvěděl až v závěru rozhovoru, kdy jej svědek požádal, zda by nebylo možné, aby svou budoucí vojenskou službu vykonal za „poněkud příznivějších podmínek“ (č. l. 74). Z výpovědi svědka M. Č. tedy v žádném směru nevyplývá, že by se s obviněným dohodl na něčem konkrétním tedy ani na tom, co v budoucnu zajišťoval obviněný Ing. V., tj. že M. Č. vojenskou základní službu nevykoná vůbec, resp. vykoná ji pouze „administrativně“. Obviněný Ing. K. podle své výpovědi věděl od M. Č., že je vyučený prodavač a proto mu hodlal vyjít vstříc do té míry, že by bylo provedeno jeho zařazení do funkce prodavače v kantýně či pradlaře, jež byly volné a z hlediska zatížení méně náročné. Poněvadž rozhodnutí o tom bylo plně v jeho kompetenci, instruoval v uvedeném smyslu svého podřízeného Ing. V., který se dále věcí M. Č. zabýval již jen sám, tzn., že překročil-li rámec udělených pokynů, jednal z vlastní iniciativy.
Všechny shora uvedené okolnosti vzal Obvodní soud pro Prahu 6 správně v úvahu, když hodnotil provedené důkazy v jejich vzájemných souvislostech. Přitom ve svých závěrech přihlédl i k tomu, že podle svědeckých výpovědí nebyly mezi obviněnými Ing. V. a Ing. K. dobré vztahy. Z toho pak dovodil, že lze stěží předpokládat, že by obviněný za daného stavu jednal způsobem zcela odporujícím elementární logice, když by jako iniciátor získal pro svou údajnou trestnou činnost osobu, jež jej případným oznámením celé věci příslušným orgánům mohla bezprostředně ohrozit. K tomu je zapotřebí dodat, že nebyla doložena ani žádná silnější motivace dosud bezúhonného obviněného k tomu, aby za dané situace postoupil tak vysoké riziko. Případné pochybnosti, jež se jinak v rámci dostatečně provedeného dokazování nepodařilo rozptýlit, bylo nutno podle zásady „in dubio pro reo“ nutno hodnotit ve prospěch obviněného a nikoliv k jeho tíži.
Obvodnímu soudu pro Prahu 6 proto nelze vytknout, že by se při zjišťování skutkového stavu věci neřídil zásadami vyjádřenými v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Podle §226 písm. c) tr. ř. soud zprostí obžalovaného obžaloby, nebylo-li prokázáno, že skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, spáchal obžalovaný. Uvedený zprošťující důvod předpokládá, že skutek uvedený v obžalobě se stal, má znaky trestného činu, avšak nepodařilo se i přes úplné a řádně provedené dokazování (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) spolehlivě potvrdit, že pachatelem předmětného trestného činu je právě obžalovaný. Jedná se tedy o případy, kdy obžalovaný buď nemohl být usvědčen výsledky dokazování, nebo kdy provedené důkazy svědčí o tom, že trestný čin spáchala jiná osoba. Pokud soud v posuzované věci dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by se obviněný Ing. L. K. dopustil jednání, které mu bylo obžalobou kladeno za vinu, musel v souladu s takto zjištěným skutkovým stavem rozhodnout, že se obviněný Ing. L. K. podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby z trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. ř. zprošťuje.
Městský soud v Praze jako soud odvolací z podnětu odvolání státního zástupce přezkoumal v souladu s ustanovením §254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozsudku soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, přičemž důvodně konstatoval, že Obvodní soud pro Prahu 6 provedl v dané věci všechny potřebné důkazy, které podle §2 odst. 6 tr. ř. důsledně vyhodnotil. Odvolací soud současně poukázal na to, že skutková zjištění soudu I. stupně vycházející z řádného postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., bylo nutno respektovat, když sám nebyl oprávněn udělovat mu závazné pokyny, jakým způsobem má hodnotit provedené důkazy. Tento právní názor vyslovený odvolacím soudem vychází z platné judikatury k ustanovení §258 tr. ř. Za stavu, kdy soud I. stupně postupoval při hodnocení důkazů v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná a úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu shora uvedeného ustanovení (srov. např. roz. č. 53/1992 Sb. rozh. tr.). Se zřetelem na shora uvedený skutkový a právní stav věci rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 3. 2001, sp. zn. 61 To 82/2001, tak, že odvolání státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
S přihlédnutím ke skutečnostem, jež byly podrobně rozvedeny v předcházejících odstavcích, neshledal Nejvyšší soud v napadeném usnesení Městského soudu v Praze ani v jemu předcházejícím řízení vady vytýkané stížností pro porušení zákona. Argumenty uplatněné v tomto mimořádném opravném prostředku ve své podstatě představují jiný pohled na hodnocení důkazů provedených Obvodním soudem pro Prahu 6, jež jsou zde dávány do jiných logických souvislostí, umožňujících konstrukci o vině obviněného. Podstatou zjištění soudu v posuzované věci ovšem bylo, že žádný z provedených důkazů obhajobu obviněného Ing. L. K. spolehlivě nevyvrací a současně ani neverifikuje tu část výpovědi obviněného Ing. J. V., jež má obviněného Ing. K. „usvědčovat“ z inkriminované trestné činnosti. Obvodní soud ve svém rozsudku rovněž přesvědčivě vyložil, proč a na základě jakých důvodů uvěřil výpovědi obviněného Ing. J. V. pouze v části týkající se jeho vlastního podílu na trestné činnosti. Závěry obvodního soudu přitom neodporují ani již zmiňované zásadě „in dubio pro reo“. K rozhodnutí zprošťujícím výrokem podle §226 písm. c) tr. ř. přitom nemusí být prokázáno, že se obviněný inkriminovaného skutku nedopustil. Jak již bylo uvedeno, ke zproštění obžaloby z důvodu ustanovení §226 písm. c) tr. ř. je nutno přistoupit v případech, kdy v průběhu trestního řízení bylo zjištěno, že se žalovaný skutek stal, avšak nelze prokázat, že jej spáchal právě obviněný (obžalovaný). Při posuzování těchto otázek nedošlo v řízení před soudem I. stupně a následně ani před odvolacím soudem k žádnému pochybení.
Za stavu, kdy Nejvyšší soud zjistil, že napadeným rozhodnutím, Městského soudu v Praze, jakož i v řízení mu předcházejícím, nebyl porušen zákon ve vytýkaném ani v jiném směru, bylo podle §268 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto tak, že se stížnost pro porušení zákona zamítá.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 7 tr. ř.)
V Brně dne 22. listopadu 2001
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler