ECLI:CZ:NS:2001:3.TZ.264.2000.1
sp. zn. 3 Tz 264/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání, konaném dne 10. ledna 2001 v senátě složeném z předsedy Mgr. Josefa Hendrycha a soudců JUDr. Jindřicha Fastnera a JUDr. Eduarda Teschlera stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky v trestní věci obviněného R. R., nyní vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 192/2000, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 22. 6. 2000, č. j. 4 Zt 961/2000-10 a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. řádu za splnění podmínek §272 tr. řádu rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 22. 6. 2000, č. j. 4 Zt 961/2000-10 byl porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu a v řízení, jež mu předcházelo dále v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu a §80 odst. 1 tr. řádu v neprospěch i v prospěch obviněného.
Citované usnesení a usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Městského úřadu vyšetřování v Brně ze dne 12. 4. 2000, sp. zn. ČVS:MVBM-147/40-2000 se zrušují. Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí, na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Opatřením vyšetřovatele Policie České republiky, Městského úřadu vyšetřování Brno ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. ČVS:MVBM-147/40-2000 bylo R. R. sděleno obvinění pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona, který měl spáchat tím, že po uzavření leasingové smlouvy s CAC L., a. s., P., dne 19. 8. 1997, kdy předmětem leasingu byl vysokozdvižný vozík JUNGHEINDRICH-EMC 10-SWIFT, r. v. 1997 v ceně 185.440,- Kč, hradil předepsané leasingové splátky velice nepravidelně a od května roku 1999 již žádnou leasingovou splátku neuhradil a předmět leasingu dne 26. 8. 1999 prodal společnosti S., CO, a. s., M., za částku 185. 440,- Kč, ačkoliv věděl, že dle leasingových podmínek je předmět leasingu až do uhrazení poslední splátky majetkem leasingové společnosti, a že ho nemůže zcizit ve prospěch třetí osoby, přičemž svým jednáním způsobil společnosti CAC L., a. s., P., škodu v předběžné výši 145.000,- Kč.
Vysokozdvižný vozík, který obviněný kupujícímu předal, byl jednatelem a majitelem L. K. podle §78 odst. 1 tr. řádu vydán na výzvu orgánům policie dne 5. 4. 2000.
Usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Městského úřadu vyšetřování v Brně ze dne 12. 4. 2000, sp. zn. ČVS:MVBM-147/40-2000 byl předmětný vysokozdvižný vozík podle §80 odst. 1 tr. řádu vrácen jeho původnímu vlastníkovi, tj. společnosti CAC L., a. s., P.
Proti tomuto usnesení podala společnost S., CO, a. s, M. stížnost, která byla usnesením státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 22. 6. 2000, č. j. 4 Zt 961/2000-10 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná. Dne 22. 9. 2000 pak byla k Městskému soudu v Brně podána státní zástupkyní Městského státního zastupitelství v Brně obžaloba na R. R., která mu klade za vinu spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, kterého se měl dopustit tím, že dne 19. 8. 1997 v Brně uzavřel s pronajímatelem CAC L., a. s., P. leasingovou smlouvu kdy předmětem leasingu byl vysokozdvižný vozík JUNGHEIDRICH-EMC 10-SWIFT v prodejní hodnotě 185.440,- Kč, a uhradil akontaci ve výši 55.632,- Kč, přičemž tuto smlouvu uzavřel s úmyslem předmět leasingu neprodleně převést na společnost S., CO, a. s., M. na uhrazení svých pohledávek, a skutečně tak dne 26. 8. 1997 učinil a uvedené společnosti předmět leasingu prodal za částku 185.440,- Kč a takto jednal přesto, že byl seznámen s tím, že předmět leasingu je až do zaplacení poslední splátky majetkem pronajímatele, a svým jednáním společnosti CAC L., a. s., P., způsobil škodu ve výši 129. 808,- Kč. O podané obžalobě rozhodl dne 2. 10. 2000 samosoudce Městského soudu v Brně trestním příkazem sp. zn. 4 T 192/2000 tak, že obviněný R. R. byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona a odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zákona s přihlédnutím k §314e odst. 2 písm. a) tr. řádu k trestu odnětí svobody v trvání 10-ti měsíců, přičemž výkon uloženého trestu odnětí svobody byl obviněnému podle §58 odst. 1 písm. a), §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Dále bylo obviněnému podle §59 odst. 2 tr. zákona uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená společnost CAC L., a. s., P. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému usnesení Okresního státního zastupitelství v Brně ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. 4 Zt 961/2000-10, kterým byla zamítnuta stížnost společnosti S., CO, a. s., M. proti usnesení vyšetřovatele o vrácení věci, podal ministr spravedlnosti dne 8. 11. 2000 stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a), b) a §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu a v řízení mu předcházejícím usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Městského úřadu vyšetřování Brno ze dne 12. 4. 2000, sp. zn. ČVS: MVBM-147/40-2000, byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu ve vztahu k §80 odst. 1 tr. řádu ve prospěch společnosti CAC L., a. s., P. Ministr spravedlnosti poukázal na výpověď obviněného R. R., který doznal uzavření leasingové smlouvy na předmětný vysokozdvižný vozík se společností CAC L., a. s., P. (dne 19. 8. 1997), který používal pro své podnikání. Někdy v roce 1999 přestal být v podnikání úspěšný, neměl finanční prostředky na leasingové splátky ani na splácení dluhů z podnikání jednotlivým dodavatelům. Jedním z věřitelů byla i společnost S., CO, a. s., M., která ho opakovaně upomínala o úhradu dluhů. Proto se nakonec s touto společností dohodl, že jim na úhradu svého dluhu přenechá vysokozdvižný vozík, který měl v pronájmu od leasingové společnosti. Vozík prodal společnosti S., CO, a. s., M. na fakturu za částku 185.440,- Kč, přestože věděl, že vozík je až do zaplacení poslední splátky majetkem leasingové společnosti.
L. K., spolumajitel společnosti S., CO, a. s., M. potvrdil výpověď obviněného v tom směru, že vysokozdvižný vozík koupil od obviněného, resp., že obviněný jim ho nabídl jako úhradu svého dluhu. Svědek uvedl, že v době koupě vozíku mu nebylo známo, že obviněný není jeho majitelem a že tento vozík má v pronájmu od leasingové společnosti.
V dalším podaná stížnost pro porušení zákona vytýká vyšetřovateli, že obviněný Ručka nebyl v průběhu řízení vyslechnut k tomu, zda o skutečnosti, že není vlastníkem předmětného vozíku informoval kupující společnost S., CO, a. s., M. Výslechem obviněného i zástupce společnosti S., CO, a. s., M. měly být upřesněny všechny okolnosti převodu vozidla, a to i z časového hlediska, mj. i s ohledem na fakturu o převodu vozidla, samotné výpovědi obviněného ohledně doby prodeje vozíku, jakož i výpovědi svědka J. V., z níž vyplývá, že obviněný i v době, kdy předmětný vozík měl být již prodán, nadále, byť krátce, hradil leasingové splátky. V důsledku toho považuje ministr spravedlnosti rozhodnutí vyšetřovatele za předčasné.
Jak dále ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona uvádí, proti usnesení vyšetřovatele o vrácení věci podala společnost S., CO., a. s., M. stížnost s tím, že kupní smlouva mezi jejich společností a obviněným byla uzavřena ve smyslu ust. §409 a násl. obchodního zákoníku, kdy obviněný R. R. jako prodávající prodal společnosti S., CO, a. s., M., jako kupujícímu, předmětný vysokozdvižný vozík, převedl na tuto společnost vlastnické právo k věci a kupující zaplatil dohodnutou kupní cenu. Společnost v době uzavření smlouvy, tj. dne 26. 8. 1997 jednala v dobré víře a proto uplatňuje nabytí vlastnického práva dle ust. §446 obchodního zákoníku. Ze spisového materiálu vyplývá, že již v přípravném řízení bylo zřejmé, že na vydání věci uplatňovaly právo dva subjekty a to leasingová společnost CAC L., a. s., P. a společnost S., CO, a. s., M. Ač nebyly provedeny všechny důkazy nutné k jednoznačnému posouzení věci, z vyjádření obviněného i zástupce společnosti S., CO, a. s., M., která korespondují s listinnými materiály, obsaženými ve spise, lze dovodit, že v daném případě byla možná aplikace ust. §446 obchodního zákoníku.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že usnesením Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 4 Zt 961/2000 a v řízení mu předcházejícím byl porušen zákon v ustanovení citovaných výše, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu napadená rozhodnutí okresního státního zastupitelství i usnesení vyšetřovatele zrušil, včetně všech dalších rozhodnutí, na uvedená usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky na podkladě stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a zjistil, že zákon porušen byl a stížnost pro porušení zákona byla podána důvodně.
Podle §80 odst. 1 tr. řádu platí, že není-li věc, která byla podle §78 tr. řádu vydána nebo podle §79 tr. řádu odňata, k dalšímu řízení třeba, a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se věc tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních.
Z citované zákonné úpravy jsou patrny tři různé alternativy, jak je možné rozhodnout o věci vydané nebo odňaté podle §78 a §79 tr. řádu, pokud ji k dalšímu řízení není už třeba a nepřichází v úvahu její propadnutí nebo zabrání. Vzájemný vztah těchto alternativ je takový, že se postupně vylučují: Věc lze vrátit tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, jen jestliže na ni neuplatnil někdo jiný právo, o němž není pochyb, a není-li zde tedy ani situace, kdy o právu na věc vznikly takové pochybnosti, že není zřejmé, komu věc vrátit. Neuplatnil-li nikdo jiný právo na vydanou či odňatou věc, vrátí se zásadně tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Přitom věc lze vrátit tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, i tehdy, když není o jeho právu na věc pochyb, přestože na ni uplatnila právo jiná osoba. Podle druhé alternativy může být věc vydána jiné osobě, než která ji vydala nebo které byla odňata, pokud taková osoba uplatnila právo na věc, o tomto jejím právu není pochyb a nesvědčí-li takové právo tomu, kdo věc vydal nebo komu byla odňata. Uvedené podmínky jsou kumulativní a musí být splněny všechny zároveň. Třetí alternativa přichází v úvahu, když věc nelze vrátit tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, ale nelze ji vydat ani jiné osobě, která na ni uplatnila právo, protože jsou zde u obou osob pochybnosti o jejich právu na věc, které lze řešit jen tím, že se věc uloží do úschovy a osoby, které si na ni činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnily v řízení ve věcech občanskoprávních. Podle soudní praxe pochybnosti o právu k věci ve smyslu této alternativy jsou dány zpravidla tehdy, když právo uplatňuje další osoba, popř. více osob, odlišných od osoby, která věc vydala nebo jí byla odňata, přičemž z důkazů, shromážděných pro účely trestního stíhání nelze učinit spolehlivý závěr o tom, které z těchto osob má být věc vrácena, resp.pokud právo na věc ani jedné z těchto osob není nepochybné.
V projednávaném případě z předloženého spisového materiálu vyplývá, že společnost S., CO, a. s., M., která měla nabýt vlastnické právo k vysokozdvižnému vozíku na základě smlouvy uzavřené s obviněným Romanem Ručkou, vydala předmětný vysokozdvižný vozík podle §78 odst. 1 tr. řádu orgánům činným v trestním řízení. Dále se ze spisu podává, že tento vysokozdvižný vozík byl usnesením vyšetřovatele ze dne 12. 4. 2000, sp. zn. ČVS:MVBM 147/40-2000 podle §80 odst. 1 tr. řádu vrácen společnosti CAC L., a. s., P., která byla jeho vlastníkem před tím, než byl spáchán skutek, pro který byl obviněný R. R. obžalován (oproti sdělení obvinění byl skutek v obžalobě překvalifikován na trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona) a odsouzen.
Uvedenému usnesení vyšetřovatele je nutné nejprve vytknout nepřesnost spočívající v tom, že jím vyšetřovatel rozhodl o vrácení věci, ačkoli doličnou věc lze podle §80 odst. 1 tr. řádu vrátit jen osobě, která ji vydala nebo které byla odňata, což lze dovodit i ze samotného pojmu vrácení, jenž označuje postup, kterým se obnovuje původní stav. Jiné osobě - v posuzovaném případě společnosti CAC L., a. s., P. - bylo možné takovou věc vydat, nikoli vrátit (viz §80 odst. 1 věta druhá tr. řádu). Dalšího pochybení se vyšetřovatel při svém rozhodování dopustil v tom, že vycházel toliko ze zjištění, že vysokozdvižný vozík je předmětem leasingu dle leasingové smlouvy ze dne 19. 8. 1997, uzavřené mezi obviněným a společností CAC L., a .s., P., jež je vlastníkem předmětu leasingu až do zaplacení poslední leasingové splátky. Na straně druhé zcela pominul skutečnosti, vyplývající z výpovědi obviněného a svědka K., jakož i z faktury, dokladující koupi vysokozdvižného vozíku firmou S., CO, a. s., M., které jsou založeny ve spise. Obecně sice platí, že vlastnické právo nelze nabýt trestným činem či jiným protiprávním úkonem a nikdo nemůže nabýt vlastnického práva k určité věci od toho, kdo není vlastníkem této věci, resp. kdo není oprávněn převést vlastnictví k ní. Jednou z výjimek z těchto zásad je dispozitivní ustanovení §446 obchodního zákoníku (zák. č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), podle něhož může kupní smlouvou kupující nabýt vlastnické právo i od nevlastníka, ledaže by v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje. Ze shromážděných důkazů (zejména z výpovědi svědka K.) by sice bylo možno dovodit , že se kupní smlouva mezi obviněným a společností S., CO, a. s., M. řídila uvedeným ustanovením obchodního zákoníku, jak je poukazováno ve stížnosti pro porušení zákona. Vyšetřovatel však ke spolehlivému objasnění této skutečnosti v rámci vyšetřování nevyslechl obviněného a tak otázka, zda lze uvedený vztah podřadit režimu obchodního zákoníku podle jeho ustanovení §261 a §262 zůstala neobjasněna a případné pochybnosti, zda skutečně přešlo vlastnické právo k vysokozdvižnému vozíku na společnost S., CO, a. s., M., nebyly odstraněny. Za této situace bylo povinností vyšetřovatele postupovat podle §80 odst. 1 věta třetí tr. řádu tak, aby vysokozdvižný vozík byl uložen do úschovy a obě společnosti, které si na něj činily nárok, by musely být upozorněny, aby svůj nárok na jeho vydání uplatnily v občanskoprávním řízení. Pokud tedy vyšetřovatel za uvedené situace, aniž by věc blíže objasnil rozhodl o vrácení vysokozdvižného vozíku společnosti CAC L., a. s., P., porušil zákon v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu a §80 odst. 1 tr. řádu. Ač se projednávaná stížnost obviněného zdánlivě netýká, bylo vysloveno porušení zákona jak v jeho prospěch, tak i v jeho neprospěch, neboť jak již bylo uvedeno, dokazování zůstalo neúplné, přičemž je zřejmé, že pokud by byl vysokozdvižný vozík vrácen společnosti S., CO, a. s., M., byl by dluh obviněného u této společnosti umořen a obviněný by postupně splácel splátky leasingové společnosti. Tato skutečnost se pro obviněného jeví výhodnější a naopak.
Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně pak postupovala v rozporu s ustanovením §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, když stížnost společnosti S., CO, a. s., M. proti tomuto rozhodnutí vyšetřovatele jako nedůvodnou zamítla, přestože bylo její povinností podle §147 odst. 1 tr. řádu přezkoumat napadené usnesení vyšetřovatele v celém rozsahu, včetně řízení předcházejícího. Kdyby tak státní zástupkyně učinila, nemohla stížnost zamítnout a ponechat napadené usnesení beze změn, přestože z důvodů výše konstatovaných neodpovídalo zákonu.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným usnesením, jakož i v řízení, jež mu předcházelo, byl porušen zákon v citovaných ustanoveních. Protože stížnost pro porušení zákona byla podána do šesti měsíců po nabytí právní moci napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud o ní rozhodl do tří měsíců od jejího podání a ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona učinil příslušný návrh, Nejvyšší soud dále postupoval podle §269 odst. 2 tr. řádu a obě vadná rozhodnutí zrušil, přičemž ve věci bude nutno učinit rozhodnutí nové. Ačkoliv stížnost pro porušení zákona směřovala proti usnesení vydanému státním zástupcem v přípravném řízení a toto rozhodnutí i jemu předcházející usnesení vyšetřovatele bylo zrušeno, Nejvyšší soud podle §270 odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jak je výše uvedeno, ve věci byla mezitím podána u tohoto soudu obžaloba, o které již bylo také rozhodnuto. Orgánům činným v přípravném řízení proto nepřísluší rozhodovat o jakékoli otázce v této věci, neboť podáním obžaloby přechází věc na soud, který samostatně rozhoduje všechny otázky související s dalším řízením (srov. §181 odst. 2 tr. řádu).
V novém řízení tedy bude povinen Městský soud v Brně postupovat v souladu s právními názory vyjádřenými v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu (§270 odst. 4 tr. řádu) a sám, nezávisle na již zrušených rozhodnutích z přípravného řízení posoudí, jakým způsobem je třeba opětovně rozhodnout podle §80 odst. 1 tr. řádu ohledně předmětného vysokozdvižného vozíku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. ledna 2001
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych