ECLI:CZ:NS:2001:3.TZ.267.2001.1
sp. zn. 3 Tz 267/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Eduarda Teschlera a soudců Mgr. Josefa Hendrycha a JUDr. Blanky Roušalové stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného R. P. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 2001, sp. zn. 3 To 837/2000, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 25/2000, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 2001, sp. zn. 3 To 837/2000, a v řízení, které mu předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních §254 odst. 1, §259 odst. 3 tr. ř. a v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného R. P.
Tento rozsudek a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 8. 2000, sp. zn. 5 T 25/2000, se zrušují . Současně se zrušují též další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Českých Budějovicích se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný R. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 8. 2000, sp. zn. 5 T 25/2000, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. Uvedených trestných činů se měl dopustit skutkem spočívajícím v tom, že „ dne 8. 6. 1998 v 15.00 hod. v Autopůjčovně – J. T., Č. B., uzavřel půjčovní smlouvu č. 1209-1201, na základě které si zapůjčil osobní automobil tov. zn. Škoda Felicia - combi, na dobu do 16. 6. 1998* do 15.00 hod., avšak v uvedený den ani později vozidlo nevrátil, neboť jej krátce po převzetí a v rozporu s podmínkami smlouvy bez souhlasu vlastníka vyvezl na Ukrajinu, kde vozidlo přenechal do užívání jiné osobě, čímž vlastníkovi automobilu J. T., způsobil škodu ve výši nejméně 193 000 Kč, přičemž dne 9. 10. 1998 na dotaz orgánů Policie ČR - referátu cizinecké policie na hraničním přechodu M. u J. uvedl, že vozidlo bylo odcizeno v Čečenské republice a dále si ve svém cestovním pasu č. X do razítka z hraničního přechodu V. N. ze dne 16. 8. 1998 sám doplnil státní poznávací značku a toto razítko po výslechu na obvodní oddělení Policie ČR Vimperk ze dne 23. 7. 1999 v pasu přeškrtl.“
Podle §248 odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců. Soud současně rozhodl i o náhradě škody, a to tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost uhradit poškozenému J. T. škodu v částce 193 800 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal tohoto poškozeného se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Na základě odvolání, které proti předmětnému rozsudku podali obviněný a státní zástupce, rozhodoval ve věci jako soud druhého stupně Krajský soud v Českých Budějovicích.
Rozsudkem výše uvedeného odvolacího soudu ze dne 9. 4. 2001, sp. zn. 3 To 837/2000, byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud sám ve věci rozsudkem rozhodl tak, že na podkladě stejného skutkového stavu uznal obviněného R. P. vinným pouze trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněnému pak nově uložil trest odnětí svobody ve výměře jednoho roku, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. obviněnému dále uložil povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil poškozenému způsobenou škodu. O náhradě škody pak rozhodl shodně s výroky rozsudku soudu prvního stupně.
Pozn.: *) správně do 15. 6. 1998
Trestní stíhání obviněného bylo tedy pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu (9. 4. 2001).
Dne 3. 10. 2001 napadl ministr spravedlnosti České republiky shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích stížností pro porušení zákona podanou podle §266 odst. 1 tr. ř. u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) ve prospěch obviněného R. P.
Stěžovatel v tomto svém mimořádném opravném prostředku především namítl, že důkazy, jež byly ve věci provedeny, neumožňovaly učinit závěr, že v případě obviněného byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Podle názoru stěžovatele bylo spolehlivě prokázáno pouze to, že obviněný v rozporu s ujednáním s půjčovnou přejel na území státu, kam to bylo půjčovní smlouvou výslovně zakázáno, a že tam vozidlo svěřil jiné osobě, ačkoliv ani to smlouva nedovolovala. Překročení pravidel půjčovní smlouvy, kterého se obviněný dopustil, samo o sobě podle stěžovatele nezakládá trestní odpovědnost, neboť jde toliko o občanskoprávní vztah, jehož porušení lze sankcionovat podle předpisů občanského práva.
V této souvislosti stěžovatel zdůraznil, že u trestného činu zpronevěry vyžaduje zákonodárce vznik škody jako následku úmyslného jednání pachatele. V dané věci je podle stěžovatele nepochybné, že škodní následek sice nastal, avšak na úmysl obviněného z provedených důkazů usuzovat nelze. Naznačenou důkazní nouzi se proto soud pokusil překlenout úvahu o tom, že obviněný byl informován, že „řada aut, které se na Ukrajině nacházejí, byla odcizena v ČR nebo SR“, že přenechal vozidlo Ř. „v oblasti, o níž bylo všeobecně známo, že zde probíhají různé boje a rozhodně zde není bezpečno ani pro majetek, ani pro lidi“, takže musel být nejméně srozuměn s tím, že zapůjčené vozidlo se již do ČR nevrátí“. Podle přesvědčení stěžovatele taková úvaha ovšem nemůže postačovat pro závěr o existenci úmyslu obviněného a pravděpodobně by mohla obstát jen jako odůvodnění nedbalostního jednání. Trestný čin dle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. však nedbalostním trestným činem není.
Stěžovatel současně poukázal i na nedostatky v objasnění věci, jež spatřuje v tom, že nebyl proveden důkaz výslechem svědka M. M., který měl být přítomen událostem ústícím ve ztrátu vozidla a ani se o jeho provedení nepokusil. Vzhledem k obhajobě obviněného, že se stal spolu s dalšími osobami předmětem vyděračského útoku ze strany cizích státních příslušníků na cizím území, v důsledku kterého přišel o zapůjčené vozidlo, byl podle stěžovatele takový postup na místě.
S ohledem na výše uvedené důvody Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací podle přesvědčení stěžovatele řádně nesplnil svoji přezkumnou povinnost vyplývající z ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., neboť vytýkané vady nezjistil a nenapravil. Navíc sám ve věci za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl, ačkoliv nebyly dány podmínky pro to, aby mohl obviněného znovu uznat vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Poněvadž v řízení, které rozhodnutí odvolacího soudu předcházelo, nebylo provedeno dokazování v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu věci, bylo toto řízení zatíženo vadami spočívajícími v nedodržení zásad vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
V petitu stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 2001, sp. zn. 3 To 837/2000, a v řízení, jež jeho vydání předcházelo, byl porušen zákon ve shora konstatovaném rozsahu, a to v neprospěch obviněného R. P. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. tento rozsudek zrušil a zrušil též rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 8. 2000, sp. zn. 5 T 25/2000, včetně dalších rozhodnutí na ně obsahově navazujících, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud z podnětu stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo a shledal, že ve vytýkaném směru zákon porušen byl.
K posuzovanému případu je nejprve zapotřebí (v obecné rovině) uvést, že trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou (srov. §89 odst. 11 tr. zák.). Objektem trestného činu zpronevěry je vlastnictví věci a předmětem útoku cizí věc svěřená pachateli, tj. taková věc, jež mu byla odevzdána s tím, aby s ní určitým způsobem nakládal (disponoval). Za přisvojení si cizí věci se pak považuje takové jednání pachatele, jímž dojde ke zmaření základního účelu svěření a pachatel současně sobě nebo jinému obstará z věci trvalý prospěch. Poněvadž trestný čin zpronevěry je trestným činem úmyslným, musí zavinění pachatele ve formě přímého či nepřímého úmyslu (§4 písm. a,/ b/ tr. zák.) zahrnovat všechny znaky tzv. objektivní stránky trestného činu, tzn. jednání, následek a příčinnou souvislost mezi nimi.
V projednávané věci obviněného R. P. z rozsudků soudů prvního i druhého stupně vyplývá, že obviněný byl uznán vinným shora uvedeným trestným činem zpronevěry na tom skutkovém základě, že v Autopůjčovně J. T. – Č. B. si na základě půjčovní smlouvy ze dne 8. 6. 1998 zapůjčil osobní automobil tov. zn. Škoda Felicia, který ve stanovené lhůtě ani později nevrátil, neboť jej krátce po převzetí a v rozporu s podmínkami smlouvy bez souhlasu vlastníka vyvezl na Ukrajinu, kde vozidlo přenechal do užívání jiné osobě, čímž majiteli vozidla způsobil škodu ve výši nejméně 193 000 Kč.
Obviněný však od počátku trestního stíhání popíral, že by jednal v úmyslu přisvojit si svěřené vozidlo, ať již ve prospěch svůj či jiné osoby. Podle jeho výpovědí cestoval s vypůjčeným vozidlem po Ukrajině a později v Čečensku ve společnosti své matky V. Ř. a nevlastního otce V. Ř., jemuž inkriminovaný automobil několikrát svěřil k (jízdám na nákupy apod.). Ten mu jej měl vždy řádně předat nazpět s výjimkou posledního případu, kdy „odejel a vrátil se bez auta“. Uvedená událost měla nastat za situace, kdy všichni měli být ohrožováni blíže nespecifikovanými osobami a chystali se k urychlenému odjezdu. Na dotaz obviněného na osud zapůjčeného automobilu měl V. Ř. reagovat tak, že mu sdělil, aby se o vozidlo nestaral a byl rád, že je naživu (č. l. 67). Tato výpověď obviněného nebyla verifikována a na druhé straně ani vyvrácena žádným z důkazů, neboť matka obviněného (V. Ř.) i jeho nevlastní otec (V. Ř.) využili svého práva odepřít výpověď. M. M. a příslušníci jeho rodiny, u nichž se v rozhodnou dobu měl obviněný se svými příbuznými (údajně) zdržovat, nebyli vyslechnuti a orgány činnými v trestním řízení nebyl navíc učiněn ani pokus o zjištění jejich totožnosti.
V podmínkách smlouvy o nájmu dopravního prostředku, kterou obviněný R. P. uzavřel dne 8. 6. 1998 s Autopůjčovnou – J. T., Č. B. na dobu od 8. 6. do 15. 6. 1998, bylo mj. stanoveno, že vozidlo smí řídit pouze osoba uvedená v této smlouvě a vozidlo nesmí být dále zapůjčeno jiné osobě (bod 10), a že bez písemného souhlasu pronajímatele nesmí nájemce vyjet do zemí východní Evropy (bod 13) kromě Slovenska (zejména do Polska, Ukrajiny, Rumunska, Maďarska, Ruska).
V posuzovaném případě bylo oběma soudy správně zjištěno, že obviněný uvedené smluvní podmínky porušil. Tato okolnost ve spojení s tím, že obviněný „přenechal vozidlo V. Ř. v oblasti o níž bylo v té době všeobecně známo, že zde probíhají různé boje a rozhodně zde není bezpečno ani pro majetek ani pro lidi“ (č. l. 4/115 napadeného rozsudku) vedla odvolací soud k závěru, že obviněný za daných skutkových okolností musel být přinejmenším srozuměn, že jím zapůjčené vozidlo se již do České republiky nevrátí. Tomu podle názoru odvolacího soudu mělo nasvědčovat i následné jednání obviněného, který poškozeného J. T. neinformoval o tom, že vozidlo nevrátí včas ani že bylo odcizeno. Na základě konstatovaných skutečností byl pak učiněn závěr o zavinění obviněného ve formě eventuálního (nepřímého) úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák.
O správnosti výše uvedených závěrů lze však mít důvodné pochybnosti. Především ne každá dispozice s věcí proti příkazu svěřitele může být bez dalšího považována za její přisvojení ve smyslu §248 tr. zák., a to ani v případech, není-li dodržena lhůta k vrácení svěřené věci. Jak již bylo zmiňováno výše, musí být zjištěno takové úmyslné jednání pachatele, jež vede ke zmaření základního účelu svěření. Tím byl v posuzovaném případě pronájem osobního automobilu. Z uvedeného důvodu nelze dospět k závěru, že již porušováním podmínek půjčovní smlouvy k faktickému zmaření tohoto pronájmu (účelu svěření) došlo. Uvedený stav proto nemohl nastat ani zapůjčením vozidla jiné osobě, nýbrž teprve tehdy, kdy bylo zřejmé, že pronajaté vozidlo nebude svěřiteli vráceno. V předmětné věci se tak stalo za okolností, které však nebyly dosud provedenými důkazy blíže objasněny.
Obviněný R. P. přitom popíral, že by vozidlo V. Ř. předal s vědomím, že ten mu vozidlo již nevrátí. V tomto směru nebyla jeho obhajoba žádným z důkazů vyvrácena. Této skutečnosti si byl zřejmě vědom i odvolací soud, když zavinění obviněného alespoň ve formě eventuálního úmyslu dovozoval ze zjištěných skutkových okolností, tj, že k předání vozidla jiné osobě došlo jednak v rozporu s uzavřenou smlouvou a jednak v oblasti vysoce rizikové pro bezpečnost lidí i majetku. Ovšem i za stavu, že obviněný svěřil zapůjčené vozidlo neoprávněné osobě a mohl i počítat s nebezpečím, jež tomuto svěřenému vozidlu v inkriminované oblasti hrozilo, nelze na základě dosavadního skutkového stavu věci, jak byl zjištěn v napadeném rozsudku dospět ke spolehlivému závěru, že jednání obviněného zahrnovalo též úmysl vztahující se ke všem znakům objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, tj. že byl přinejmenším srozuměn s tím, že k vrácení svěřené věci nedojde, a že v důsledku toho bude z této věci obstarán ke škodě svěřitele trvalý prospěch jiné osobě. Na nepřímý úmysl (§4 písm. b/ tr. zák.) nelze usuzovat (jak to učinil odvolací soud) ani z následného jednání obviněného, tj. že včas neseznámil poškozeného J. T. s pravým stavem věci, neboť toto jednání lze logicky vysvětlit i jeho obavou (když si musel být vědom, že hrubým způsobem porušil půjčovní podmínky) z následných potíží s autopůjčovnou (náhrada škody) a z toho vyplývající snahou o zakrytí některých skutečností .
Z výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem vysloveným ministrem spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, že skutek uvedený v rozsudcích soudu prvního i druhého stupně nelze pro nedostatek subjektivní stránky (úmyslného zavinění) právně kvalifikovat jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Podle §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány. Z ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. pak vyplývá, že odvolací soud může ve věci sám rozhodnout, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn.
Vzhledem ke skutečnostem, jež byly podrobně rozvedeny v předcházejících odstavcích, je zřejmé, že Krajský soud v Českých Budějovicích shora citovaná ustanovení zákona důsledně nerespektoval. Jinak by v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zjistil, že v řízení před soudem prvního stupně nebyly dodrženy zásady vyjádřené v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť ke zjištění skutkového stavu věci nebyly opatřeny některé důležité důkazy. Při tzv. „důkazní nouzi“ týkající se zejména objektivizování obhajoby obviněného, bylo na místě provést důkaz výslechem svědka M. M., popř. též příslušníků jeho rodiny, u nichž se měl obviněný v inkriminovanou dobu zdržovat v době, kdy ještě disponoval zapůjčeným osobním automobilem. S ohledem na obsah výpovědí obviněného se lze důvodně domnívat, že uvedené osoby by se mohly vyjádřit k tomu, za jakých okolností zanechal obviněný předmětný automobil mimo území republiky. Poněvadž dosud nebyl učiněn ani pokus o ztotožnění těchto osob, nelze ani dospět k závěru, že by takové dokazování bylo neproveditelné. Odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně zrušil, avšak toliko z důvodu, že rozsudkem bylo porušeno ustanovení trestního zákona (§258 odst. 1 písm. d/ tr. ř.), a nikoliv z důvodu vad rozsudku spočívajících v neúplnosti skutkových zjištění a nedostatečně provedeném dokazování (§258 odst. 1 písm. b/, c/ tr. ř.).
Jestliže odvolací soud následně podle §259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci rozhodl vlastním rozsudkem, učinil tak na základě nesprávně resp. neúplně zjištěného skutkového stavu z rozsudku soudu prvního stupně, jenž ovšem neumožňoval kvalifikovat jednání obviněného jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Nejvyšší soud proto shledal stížnost pro porušení zákona důvodnou a podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 2001, sp. zn. 3 To 837/2000, a v řízení, které mu předcházelo, byl v neprospěch obviněného R. P. porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §259 odst. 3 a §2 odst. 5, 6 tr. ř. Z tohoto důvodu podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 8. 2000, sp. zn. 5 T 25/2000, zrušil. Současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §270 odst. 1 tr. ř. pak přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Trestní věc obviněného R. P. se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, který se bude muset ve všech shora naznačených směrech věcí znovu zabývat. Jak již bylo uvedeno jde především o to, že Okresní soud v Českých Budějovicích cestou mezinárodní právní pomoci ověří, zda vůbec existuje osoba jménem M. M. (opakovaně zmiňovaná ve výpovědích obviněného). V kladném případě by bylo zapotřebí provést jeho výslech (dožádanými orgány), popř. i členů jeho rodiny k okolnostem, jež obviněný uvádí na svoji obhajobu, zejména pokud jde o údajné ohrožení obviněného a jeho společníků v místě jejich tehdejšího pobytu a k otázce, zda je jim známo z jakého důvodu se obviněný nevrátil do České republiky osobním automobilem, s nímž na Ukrajinu, resp. do Čečenska přijel.
Jestliže shora uvedený postup nepovede k žádnému výsledku, tzn. že budou zjištěny důvody, pro které nebude možno dokazování doplnit, bude soud muset znovu postupem podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. před svým rozhodnutím zjišťovat skutkový stav věci. Dospěje-li přesto ke stejným skutkovým závěrům, jak již učinil v rozsudku ze dne 7. 8. 2000, nelze z již konstatovaných důvodů posoudit předmětný skutek (jak byl uveden ve výrokové části rozsudku) jako trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. Tímto právním názorem Nejvyššího soudu jsou ve smyslu ustanovení §270 odst. 4 tr. ř. oba soudy vázány. Z ustanovení §270 odst. 4 tr. ř. též vyplývá, že Okresní soud v Českých Budějovicích bude povinen provést úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Závěrem je třeba připomenout, že právním posouzením skutku v obžalobě není soud vázán (§220 odst. 3 tr. .). Není tedy vyloučeno, aby podle okolností byl předmětný skutek posouzen popř. i jako jiný trestný čin. Z dosud opatřených důkazů totiž vyplývá, že obviněný R. P. svěřený osobní automobil používal i po uplynutí půjčovní doby, tj. i po 15. 6. 1998. Jestliže by pro takové užívání svěřené věci již nebyl právní důvod, mohlo by jít o užívání neoprávněné. Tato okolnost by pak nebyla bez významu pokud jde o možnou právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. Rozdíl mezi tímto trestným činem a trestným činem zpronevěry podle §248 tr. zák. spočívá především v tom, že úmysl pachatele zde směřuje jen k přechodnému (neoprávněnému) užívání svěřené věci (tzv. krádež užitku), tzn. že jde o dočasnou dispozici, jež může trvat i relativně krátkou dobu. Poněvadž v posuzovaném případě došlo ke svěření vozidla na základě smlouvy, musel by soud nejprve vyřešit předběžnou otázku (§9 odst. 1 tr. ř.), zda uplynutím půjčovní doby (dnem 15. 6. 1998) skončil též smluvní vztah mezi obviněným a svěřitelem (pronajímatelem).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 7 tr. ř.).
V Brně dne 18. prosince 2001
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler