ECLI:CZ:NS:2001:3.TZ.292.2000.1
sp. zn. 3 Tz 292/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 10. ledna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Eduarda Teschlera a soudců JUDr. Jindřicha Fastnera a Mgr. Josefa Hendrycha stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného M. H., proti usnesení vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. ČVS:OVHK-628/20-2000, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. za podmínek §272 tr. ř. takto:
Pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. ČVS:OVHK-628/20-2000, a v řízení, jež mu předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §172 odst. 1 písm. a) a §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve prospěch obviněného M. H.
Toto usnesení se zrušuje .
Zrušují se též další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vyšetřovateli Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Hradci Králové, se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Vyšetřovatelka Police České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Hradci Králové (dále dle §12 odst. 1 tr. ř. jen vyšetřovatel) zahájila dne 13. 4. 2000 sdělením obvinění podle §160 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání obviněného M. H. pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Předmětného trestného činu se měl obviněný dopustit jednáním spočívajícím v tom, že "dne 29. 8. 1997 uzavřel se společností KR leasing, a. s., D. 16, P. smlouvu o finančním pronájmu s následnou koupí najaté věci (leasingu) na výpočetní techniku (sestávající se z následujících komponentů: tiskárna HP LaserJet GP, monitor ADI MicroScan 17"5G TCO color, PC PowerFlex EXPERT PRO 150, FaxModem Supra FM 336 externí) dle zálohové faktury ze dne 15. 8. 1997 v pořizovací ceně 411.873,20 Kč na dobu 36 měsíců s měsíčními splátkami uvedenými v platebním kalendáři, který je přílohou leasingové smlouvy, avšak splátky platil do 5. 1. 1998 a v rozporu se všeobecnými podmínkami leasingové smlouvy, ve kterých se zavázal, že jako nájemce je povinen zabránit vzniku práv třetích osob k předmětu leasingu, zejména jej nesmí dále pronajmout nebo k němu zřídit zástavní právo nebo věcné břemeno, v lednu roku 1998 přenechal předmět pronájmu blíže nezjištěné osobě v Hradci Králové, čímž společnosti KR leasing, a. s., způsobil škodu ve výši nejméně 200.000,- Kč."
Usnesením ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. ČVS:OVHK-628/20-2000, vyšetřovatel toto trestní stíhání podle §172 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastavil, když po vyhodnocení opatřených důkazů dospěl k závěru, že je nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vedlo. Usnesení bylo doručeno obviněnému a jeho obhájci dne 12. 6. 2000, přičemž právní moci nabylo dnem 16. 6. 2000 /§140 odst. 1 písm. b), aa) tr. ř./.
Dne 4. 12. 2000 proti němu podal ministr spravedlnosti České republiky podle §266 odst. 1 tr. ř. u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud), ve lhůtě uvedené v §272 tr. ř., stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného M. H.
V tomto svém mimořádném opravném prostředku stěžovatel především namítl, že vyšetřovatel při zjišťování skutkového stavu věci důsledně nepostupoval podle ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., když v rámci vyšetřování vyslechl pouze obviněného a svědka K. D. a opatřil listinné důkazy. Ve svém rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vycházel pouze z tvrzení obviněného, které dostatečně neprověřil. Jednalo se především o tu část obhajoby obviněného, v níž uváděl, že předmět leasingu mu byl odcizen nebo alespoň omylem odnesen neznámými osobami z podnětu jeho tehdejšího věřitele, jehož znal pod jménem K. V uvedené souvislosti poukázal stěžovatel na to, že obviněný ani svědek K. D. neuvedli, jakým zařízením byly vybaveny kanceláře obviněného v Hradci Králové, zejména zda se zde skutečně nacházel další majetek obviněného v hodnotě 300.000 až 360.000,- Kč, jímž byl obviněný schopen a ochoten dluh K. uhradit. Nebylo rovněž prověřeno podnikání firmy L., s. r. o, ačkoliv právě v souvislosti s ním se obviněný měl dostat do finančních obtíží. Stěžovatel dále namítl, že důkazní řízení bylo neúplné i v tom, že ve věci nebyli vyslechnuti zástupci poškozené organizace, ačkoliv sám obviněný uváděl, že se s nimi pokoušel dohodnout a též je informoval, že předmět leasingu již nemá. Další vady vyšetřování spočívaly dle stěžovatele v tom, že v průběhu řízení nebyla respektována práva poškozeného dle §43 odst. 1, 2 tr. ř. a nebyla mu dána možnost k jejich uplatnění v souladu s ustanovením §46 tr. ř. Náležitá pozornost nebyla věnována ani otázkám výše způsobené škody.
Dle názoru stěžovatele se vyšetřovatel dostatečně nevypořádal ani s otázkou úmyslného zavinění obviněného M. H. Na toto zavinění přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu dle §4 písm. b) tr. zák. lze přitom usuzovat ze skutečnosti, že obviněný ponechal výběr věcí k uhrazení dluhu na svém věřiteli, přičemž vzhledem k okolnostem, za nichž dluh nezaplatil i vzhledem ke vzájemné dohodě si musel být vědom, že z jeho kanceláře budou odneseny nejhodnotnější předměty, především elektronika jsoucí předmětem leasingu.
S ohledem na shora konstatované důvody vyslovil stěžovatel přesvědčení, že ke spáchání skutku došlo a vyšetřovatel tedy nesprávně zastavil trestní stíhání obviněného podle §172 odst. 1 písm. a) tr. ř., když chybně dovodil, že se skutek nestal. Za dosavadního stavu dokazování však dle stěžovatele nelze vyhodnotit, zda jednání obviněného bylo trestným činem či nikoliv. Proto v petitu stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením vyšetřovatele byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 5, 6 a §172 odst. 1 písm. a) tr. ř. ve vztahu k §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., a to ve prospěch obviněného M. H. Dále navrhl, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil, včetně všech rozhodnutí na něj obsahově navazujících a poté podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal vyšetřovateli Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud na podkladě stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo a shledal, že zákon byl porušen.
Obviněný M. H. byl vyšetřovatelem stíhán pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Jak vyplývá z popisu skutku uvedeného ve sdělení obvinění, měla trestná činnost obviněného spočívat v podstatě v tom, že v rozporu s podmínkami leasingové smlouvy uzavřené s KR leasing, a. s., P., přenechal předmět pronájmu (výpočetní techniku v pořizovací ceně 411.873,20 Kč, specifikovanou pod bodem 7/ předmětné smlouvy) blíže nezjištěné osobě. Tím měl způsobit výše uvedené společnosti škodu ve výši "nejméně 200.000,- Kč".
Trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. se dopustí pachatel, jenž si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou (§89 odst. 11 tr. zák.). Pro potřebu posuzovaného případu je k tomu třeba dále uvést, že pokud byla na podkladě smlouvy o tzv. finančním pronájmu (leasingu) pachateli svěřena do nájmu určitá věc, má tato věc ve smyslu ustanovení §248 tr. zák. povahu "cizí věci", třebaže se po skončení nájmu počítá s tím, že se nájemce stane jejím vlastníkem. To znamená, že dokud najatá věc nepřejde do vlastnictví nájemce, je nutno její neoprávněné převedení na jinou osobu posuzovat jako přisvojení věci, neboť s ní pachatel jedná jako s vlastní věcí. Trestný čin zpronevěry je v takovém případě dokonán výše uvedeným převodem věci, a nikoliv již uzavřením smlouvy o tzv. finančním pronájmu (leasingu), na jejímž podkladě byla pachateli věc svěřena. Jestliže by však bylo prokázáno, že pachatel měl od počátku úmysl věc uvedenou smlouvou vylákat a poté jejím neoprávněným převodem získat pro sebe nebo jiného majetkový prospěch, nejednalo by se o trestný čin zpronevěry, ale o trestný čin podvodu podle §250 tr. zák.
Skutečnosti uvedené v obou předcházejících odstavcích umožňují vymezit rámec, jaké skutkové okolnosti (významné z hlediska hmotného práva) bylo zapotřebí učinit předmětem dokazování, aby bylo možno v projednávané věci správně rozhodnout. Při jejich objasňování byl vyšetřovatel povinen postupovat podle zásad obsažených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jež stanoví orgánům činným v trestním řízení povinnost postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran musí objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného, přičemž důkazy mají hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Z důvodů, jež budou rozvedeny níže, je zřejmé, že se ve věci obviněného M. H. vyšetřovatel uvedenými zásadami neřídil.
Z výpovědi obviněného M. H. mj. vyplývá, že v měsíci říjnu nebo listopadu 1997 si od muže, se kterým se seznámil prostřednictvím finanční inzerce a jehož znal pouze pod příjmením "K.", vypůjčil částku 300.000,- Kč, přičemž této osobě podepsal směnku na částku 350.000,- nebo 360.000,- Kč splatnou do konce roku 1997. Vypůjčené peníze investoval v souvislosti s činností firmy L. s. r. o., jejímž byl jednatelem. O tuto investici však přišel a dostal se do finančních potíží. Se svým věřitelem K. se posléze dohodl na vyrovnání spočívajícím v tom, že mu přenechá vybavení své kanceláře, kde se měla nacházet kancelářská technika a nábytek, jež byly majetkem obviněného. K vyrovnání dluhu mělo dle obviněného dojít tak, že v lednu či únoru 1998 navštívili jeho kancelář 4 neznámí muži, jež se jeho spolupracovníkovi K. D. prokázali směnkou a poté odvezli veškerou výpočetní a kancelářskou techniku, která byla dílem ve vlastnictví obviněného a jednak šlo o věci tvořící předmět výše uvedeného leasingu. Celá událost proběhla v nepřítomnosti obviněného, který tak nemohl odvezení věcí (provedené nad rámec jeho dohody s K.) ovlivnit. Obviněný dále vypověděl, že v květnu 1999 informoval zástupce společnosti R., nástupnické firmy KR leasingu, a. s., že "již nevlastní předmět leasingu" (č. l. 10). Jednání měli být přítomni Ing. L. S. a právní zástupce uvedené firmy JUDr. I. E.
Podle výpovědi svědka K. D. se přibližně v únoru 1998, v době nepřítomnosti obviněného dostavili do jeho kanceláře 3 nebo 4 muži, kteří mu ukázali nějakou směnku a uvedli, že podle předcházející domluvy s obviněným odvezou z kanceláře určité věci, jež mají být použity k úhradě jeho dluhu. Svědek, který nebyl o věci nijak informován, se neúspěšně pokoušel zajistit přítomnost obviněného, přičemž výše uvedení muži, aniž by vyčkali jeho příchodu posléze odvezli z kanceláře výpočetní techniku. Když svědek s obviněným následujícího dne hovořil, obviněný mu sdělil, že podle dohody měl být odvezen nábytek a nikoliv inkriminované předměty. O obsahu této údajné dohody ani o tom, že obviněný má v kanceláři věci, jež jsou předmětem finančního leasingu svědkovi nebylo nic známo.
Další svědci již ve věci vyslechnuti nebyli. Vyšetřovatel rovněž opatřil listinné důkazy týkající se smlouvy o finančním pronájmu mezi obviněným a KR leasing, a. s., a některé listinné důkazy týkající se podnikatelských aktivit obviněného. Zjistil též existenci muže jménem "E. K.", přičemž tento bývalý podnikatel z Hradce Králové zemřel dne 27. 6. 1998 (č. l. 56).
S přihlédnutím k rozsahu a výsledkům dosavadního dokazování se lze ztotožnit s námitkami, které ve stížnosti pro porušení zákona uplatnil ministr spravedlnosti. Jde především o to, že nebyla opatřena celá řada dostupných důkazů, kterými bylo možno objektivizovat či případně vyvrátit obhajobu obviněného, tzn., že ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. nebyly objasněny některé okolnosti, jež mohly svědčit jak ve prospěch tak eventuálně i v neprospěch obviněného. Ve věci dosud nebyli vyslechnuti svědci Ing. L. S. a JUDr. I. E., s nimiž měl obviněný v květnu 1999 jednat a informovat je o skutečnosti, že již nemá v dispozici předmět leasingu. Nebylo tak zjištěno, jakým způsobem obviněný tyto zástupce informoval o důvodech neplacení leasingových splátek a zejména, z jakých důvodů již "nevlastní" předmět nájmu. K těmto okolnostem nebyl vyslechnut ani svědek Ing. M. P. Ve spisu je obsažen pouze protokol o podání vysvětlení sepsaný s tímto svědkem podle §12 zák. č. 283/1991 Sb. o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů. Tato výpověď však není důkazním prostředkem a z hlediska trestního řádu nemůže mít (jako důkaz) žádné procesní účinky. Pokud jde o svědka E. K., zemřelého v r. 1998, měla být obviněnému dána možnost, aby se jej pokusil (podle fotografie) alespoň identifikovat. Jestliže by uvedl, že tuto osobu poznává jako svého bývalého věřitele, bylo by nezbytné rovněž ověřit, zda E. K. se zabýval poskytováním krátkodobých půjček, když obviněný ve své výpovědi uvedl, že kontaktu s "K." předcházela nabídka v inzertních novinách.
Ve stížnosti pro porušení zákona je důvodně poukazováno i na to, že vyšetřovatel k obhajobě obviněného neověřil, jaká kancelářská technika a nábytek byly ve vlastnictví obviněného a zda vůbec bylo reálné, aby hodnota těchto předmětů dosáhla výše způsobilé uspokojit pohledávku ve výši 350.000,- Kč. Ačkoliv vyšetřovatel zjistil, že v obchodním rejstříku je zapsána firma L. s. r. o., jejímž jednatelem byl obviněný M. H., nezabýval se blíže hospodařením této firmy se zaměřením na to, zda v inkriminovanou dobu vůbec došlo k investicím a následné ztrátě, jak se o tom ve své výpovědi zmiňuje obviněný. Přitom právě uvedené okolnosti měly být příčinou pozdější dohody o poskytnutí vyrovnání věcmi z vybavení kanceláře obviněného.
Neobjasněna zůstala i výše způsobené škody, jež byla v záznamu o sdělení obvinění neurčitě uvedena jako "nejméně 200.000,- Kč", i když cena předmětu nájmu (leasingu) měla podle smlouvy činit částku více než dvojnásobnou.
V průběhu řízení navíc došlo i k procesnímu pochybení spočívajícímu v porušení práv poškozeného (tj. firmy KR leasing, a. s., resp. nyní firmy R., a. s.,) dle §43 odst. 1, 2 tr. ř., jemuž tak nebyla především dána možnost již v přípravném řízení uplatnit nárok na náhradu škody a činit návrhy na doplnění dokazování. Vyšetřovatel tedy postupoval v rozporu s ustanovením §46 tr. ř. dle něhož orgány činné v trestním řízení jsou povinny poškozeného o jeho právech poučit a poskytnout mu plnou možnost k jejich uplatnění.
S ohledem na všechny konstatované nedostatky v objasnění věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. a) tr. ř. se jeví jako přinejmenším předčasné, neboť není opřeno o postup odpovídající ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Za tohoto stavu proto shledal stížnost pro porušení zákona plně důvodnou a podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. ČVS:OVHK-628/20-2000, a v řízení jež mu předcházelo, byl porušen zákon ve shora citovaném rozsahu, a to ve prospěch obviněného M. H.,. Z těchto důvodů pak Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. (za splnění podmínek §272 tr. ř.) napadené usnesení zrušil a zrušil též všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle §270 odst. 1 tr. ř. vyšetřovateli Policie ČR, OÚV v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy se bude vyšetřovatel muset věcí znovu zabývat a před svým novým rozhodnutím objasnit všechny okolnosti, na něž poukazuje v předmětném případě Nejvyšší soud. K tomu je nezbytné, aby dokazování ve věci nejprve doplnil ve všech shora naznačených směrech. Závěrem je zapotřebí připomenout, že aplikace ustanovení §172 odst. 1 písm. a) tr. ř. předpokládá, že je nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede. Jestliže o existenci skutku jsou dány pochybnosti vyplývající z toho, že v provedených důkazech jsou rozpory, které není možno rozptýlit ani prováděním dalších důkazů, přičemž zjištění, které z odporujících si důkazů jsou pravdivé, závisí jen na jejich zhodnocení, nelze trestní stíhání z tohoto důvodu zastavit (srov. přiměřeně např. R 13/82). V takovém případě by vyšetřovatel musel postupovat v souladu s ustanovením §166 odst. 3 tr. ř. a předložit spis státnímu zástupci s návrhem na podání obžaloby. Právním názorem Nejvyššího soudu je vyšetřovatel vázán a je též povinen provést všechny procesní úkony, v důsledku jejichž dosavadního nevykonání je předmětná věc zatížena výše popisovanými vadami (§270 odst. 4 tr. ř. ).
Poučení: Proti rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 7 tr. ř.).
V Brně dne 10. ledna 2001
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler