ECLI:CZ:NS:2001:3.TZ.293.2000.1
sp. zn. 3 Tz 293/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 25. ledna 2001 v senátě složeném z předsedy Mgr. Josefa Hendrycha a soudců JUDr. Jindřicha Fastnera a JUDr. Eduarda Teschlera stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněné H. D., a J. D., proti usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 1 Zt 1231/2000, a podle §268 odst. 2 tr. řádu, §269 odst. 2 tr. řádu a §270 odst. 1 tr. řádu za splnění podmínek §272 tr. řádu rozhodl takto:
Pravomocným usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 1 Zt 1231/2000 byl porušen zákon v ustanovení §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu a řízení, které mu předcházelo v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu ve prospěch obviněných H. D. a J. D.
Citované usnesení se zrušuje. Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Státní zástupkyni Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednala a rozhodla.
Odůvodnění:
Obviněné H. D. bylo dne 6. 6. 2000 vyšetřovatelem sděleno obvinění pro skutek spočívající v tom, že dne 29. 5. 2000 jako asistentka nuceného správce D. S. Z. v sídle této záložny chybně vyplnila hromadný příkaz k úhradě a částku 714. 088,- Kč namísto účtu UDDZ poukázala na svůj sporožirový účet, ze kterého finanční hotovost ve dnech 2. 6. a 5. 6. 2000 vybrala a poté užila pro vlastní potřebu, čímž způsobila škodu D. S. Z. se sídlem v P., S. 13, čímž měla spáchat trestný čin zpronevěry dle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona. Dne 7. 6. 2000 pak bylo na základě pokynu dozorující státní zástupkyně sděleno obvinění i J. D. pro skutek spočívající v tom, že ve dnech 2. 6. a 5. 6. 2000 přesvědčil obviněnou H. D., aby si hotovost, kterou neoprávněně poukázala na jejich společný sporožirový účet a vybrala, ponechala pro svoji potřebu a nevracela ji oprávněnému - D. S. Z. Obviněné finanční hotovost odebral a uschoval ji na neznámém místě, a tímto jednáním se měl dopustit trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona ve formě účastenství dle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona.
Usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 1 Zt 1231/2000 bylo trestní stíhání obou obviněných pro shora uvedené skutky podle §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastaveno. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 1. 8. 2000.
Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti dne 5. 12. 2000 stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněných H. D. a J. D. Vytýká v ní především skutečnost, že státní zástupkyně při svém rozhodování nevzala v úvahu všechny okolnosti případu, které ze spisu vyplývaly tak, jak ji to ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu. V této souvislosti poukazuje na to, že počínaje dnem 4. 10. 1999 byla poškozené záložně rozhodnutím Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami o zavedení nucené správy, č. j. 307/I/99 z téhož dne zavedena nucená správa a v rámci nucené správy správce nucené správy na základě §28d odst. 3 zák. č. 87/1995 Sb. s předchozím souhlasem Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami pozastavil nakládání s vklady, čímž zakázal mimo jiné provádět výběry uložených vkladů. Obviněná o tomto rozhodnutí věděla a musela proto vědět, že výběr vkladu jakýmkoliv způsobem je protiprávní. Názor státní zástupkyně, uvedený v napadeném usnesení, že za této situace měli oba obvinění na finanční hotovost nárok, nemá oporu ve skutkových zjištěních. O tom, že oba obvinění si byli vědomi protiprávnosti svého jednání, svědčí podle názoru ministra spravedlnosti i ta skutečnost, že druhý obviněný ukryl celou hotovost na neznámém místě. Oba obvinění tak svým jednáním poškodili nejen poškozeného, ale i ostatní členy poškozeného, kteří mají u poškozené záložny své vklady, neboť zkrátili možnost uspokojení ostatních vkladatelů. S ohledem na tyto okolnosti, které měla při svém rozhodování státní zástupkyně vzít v úvahu a za situace, kdy došla k závěru, že obhajoba obviněné, pokud jde o vyplnění příkazu k výplatě, je účelová a neodpovídá skutečné situaci, napadené rozhodnutí odporuje zákonu.
S ohledem na výše konstatované důvody proto ministr spravedlnosti v petitu stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 1 Zt 1231/2000, byl porušen zákon ve prospěch H. D. a J. D. v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu ve vztahu k ustanovení §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu, podle §269 odst. 2 tr. řádu, aby napadené usnesení zrušil a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo a shledal, že zákon porušen byl.
Podle §2 odst. 5 tr. řádu orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu. Podle §2 odst. 6 tr. řádu pak orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu vyšetřovatel zastaví trestní stíhání, není-li skutek trestným činem a není důvod k postoupení věci.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že státní zástupkyně nepostupovala důsledně v souladu s uvedenými ustanoveními zákona. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, státní zástupkyně považovala dosud shromážděné důkazy ve spise, tedy výpovědi obviněných H. D. a J. D., svědka V. K., listinné důkazy, jako protokoly o provedených domovních prohlídkách s fotodokumentací, fotokopie platebního příkazu vyplněného obviněnou, listinné důkazy, týkající se nucené správy D. S. Z., jakož i osobní materiály obviněných za úplné a dostačující k náležitému objasnění věci a neměla pochybnosti o tom, že se obě jednání, popsaná ve výroku usnesení vyšetřovatele skutečně stala a spáchaly je osoby tam uvedené.
V souladu s podanou stížností pro porušení zákona však nelze akceptovat závěry, které z dosud opatřených důkazů státní zástupkyně vyvodila. Sice správně posoudila, že jednání obviněných nemůže vykazovat zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zákona u obviněné D. a u obviněného D. ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k tomuto činu, jak se domníval vyšetřovatel. Také správně vedla své úvahy, že v projednávaném případě by mohlo jít o trestný čin podvodu podle §250 tr. zákona. S argumentací státní zástupkyně, že v jednání obviněných nelze spatřovat ani tento trestný čin nelze souhlasit, neboť nebyly řádně vyhodnoceny všechny okolnosti případu, které ze spisu vyplývají.
Podle názoru státní zástupkyně nejsou jednání obviněných trestným činem podvodu z toho důvodu, že pro toho, kdo se obohatí, musí být majetkové zvýhodnění neoprávněné. O podvod proto nepůjde v případě, kdy někdo vyláká majetkové plnění na něž měl nárok. V projednávaném případě nejde o trestný čin podvodu, protože obvinění měli uloženy své peníze, které jim nebyly vyplaceny, u D. S. Z., ve které obviněná D. pracovala. Uložená částka byla téměř ve stejné výši jako částka, která byla předmětem útoku a obvinění, ještě před zavedením opatření, které zakazovalo výplaty vkladů, požádali o výplatu vkladu dne 19. 8. 1999. Peníze jim však nebyly vydány z důvodu nefunkčnosti počítače a nebyly vydány ani do zavedení uvedeného opatření. Podle názoru státní zástupkyně byli obvinění důvodně přesvědčeni, že měli na své peníze nárok, a nelze proto dovodit, že by měli v úmyslu se obohatit ke škodě cizího majetku. Navíc jednání obviněných nedosahuje zákonem požadované intenzity stupně společenské nebezpečnosti ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 tr. zákona a tudíž není naplněn ani materiální znak trestného činu. Postup obviněné proto podle přesvědčení státní zástupkyně nezakládá trestní odpovědnost, může jít pouze o odpovědnost vyplývající z pracovněprávních, popř. občanskoprávních vztahů.
Tyto v napadeném usnesení zdůrazňované okolnosti, svědčící ve prospěch obviněných, je však třeba konfrontovat se skutečnostmi vedoucími k závěru, že nejde v případě obou obviněných o beztrestné jednání, ale trestný čin. Z dosud opatřených důkazů totiž také vyplývá, že vzhledem ke špatné ekonomické situaci D. S. Z., kdy došlo k tomu, že záložna neměla prostředky na vyplacení všech vkladů svým členům, byla poškozené záložně rozhodnutím Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami zavedena nucená správa a v rámci nucené správy příslušný správce pozastavil s předchozím souhlasem Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami nakládání s vklady. To znamená, že na podkladě svého zákonného zmocnění zakázal mimo jiné provádět výběry ze všech uložených vkladů, ať splatných nebo dosud nesplatných. Smyslem tohoto opatření je poměrné uspokojení pohledávek všech členů záložny, odvozené od skutečné výše prostředků záložny. Za této situace je nepochybné, že vyplacením jakéhokoliv vkladu se zmenšuje majetková podstata záložny a snižuje se tím možnost uspokojení ostatních vkladatelů. Obviněná D., jako asistentka správce nucené správy si byla vědoma této skutečnosti, jakož i toho, že výběr vkladu jakýmkoliv způsobem je protiprávní. Pokud tedy obviněná podvodným způsobem (i státní zástupkyně považovala její obhajobu v případě vyplnění příkazu k výplatě za účelovou) vybrala v rozporu s režimem nucené správy ze záložny částku v přibližné výši svého původního vkladu, nepochybně zkrátila možnost podílového uspokojení ostatních vkladatelů. Podle názoru Nejvyššího soudu proto nemůže jít pouze o porušení pracovněprávního či občanskoprávního vztahu, ale jde o odpovědnost trestní. O skutečnosti, že oba obvinění si byli vědomi protiprávnosti svého jednání lze usuzovat i z faktu, že obviněný D. vybranou hotovost ukryl na neznámém místě a znemožnil tak její zajištění orgány činnými v trestním řízení.
Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud shledal podanou stížnost pro porušení zákona jako důvodnou a podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 1 Zt 1231/2000 byl porušen zákon ve prospěch obviněných H. D. a J. D. v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 a §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu. Protože stížnost pro porušení zákona byla podána a bylo o ní rozhodnuto ve lhůtě stanovené v §272 tr. řádu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle §269 odst. 2 tr. řádu zrušil, přičemž zrušil i všechna další rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §270 odst. 1 tr. řádu pak státní zástupkyni Obvodního státního zastupitelství přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednala a rozhodla.
V rámci nového projednání věci bude úkolem státní zástupkyně vypořádat se v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu se všemi okolnostmi případu, jak vyplývají ze spisu a na něž je výše poukazováno, popřípadě opatřit důkazy další k posouzení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněných. V případě obviněného J. D. je nutno zvážit právní kvalifikaci jeho jednání ve smyslu ustanovení §251 tr. zákona. V novém řízení o této věci se bude státní zástupkyně řídit právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem (§270 odst. 4 tr. řádu.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2001
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych