ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.1082.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 1082/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců A/ M. V. a B/ B. V., zastoupených advokátem, za vedlejší účasti B. V., proti žalovanému B. V., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 C 5/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 12. 12. 2000 č. j. 15 Co 796/2000-54, takto:
I. Dovolání žalovaného proti výrokům, jimiž nebylo vyhověno jeho žádosti o odročení jednání a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů,
se odmítá.
II. Dovolání žalovaného proti výroku, že rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že se určuje, že nemovitosti - dům č. p. 9 na stavební parcele č. 13, stavební parcela č. 13 a pozemek č. 92/1, vše v obci a katastrálním území Ř. - jsou ve společném jmění žalobců M. V. a B. V., se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.075,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na advokáta.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali vydání rozsudku, jímž by bylo určeno, že jsou vlastníky domu č. p. 9 na stavební parcele č. 13, stavební parcely č. 13 a pozemku č. 92/1, vše v obci a katastrálním území Ř., s odůvodněním, že dne 9. 10. 1998 uzavřeli jako prodávající za vedlejšího účastenství B. V. s žalovaným kupní a zástavní smlouvu (dále též jen „smlouva\"), kdy předmětem smlouvy byly shora uvedené nemovitosti. V článku VII. smlouvy byla ujednána odkládací podmínka, podle které smlouva nabývá účinnosti až marným uplynutím lhůt uvedených v dohodě o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále též „BSM\") V., podle níž se vedlejší účastnice zavázala uhradit žalovanému částku 1.050.000,- Kč tak, že částku 700.000,- Kč zaplatí do tří měsíců od podpisu dohody, částku 175.000,- Kč do 30. 9. 1999 (z této částky poukáže žalovanému pouze 155.000,- Kč a 20.000,- Kč poukáže manželům M. a B. V., a to na úhradu dluhu B. V. vůči nim) a částku 175.000,- Kč do 30. 9. 2000, přičemž dohoda o vypořádání BSM se stala nedílnou součástí citované kupní a zástavní smlouvy. V důsledku nepozornosti uhradila vedlejší účastnice dne 30. 9. 1999 žalovanému pouze částku 150.000,- Kč (dalších 5.000,- Kč opomenula zaplatit), takže žalovaný podal dne 6. 12. 1999 návrh na vklad kupní smlouvy ze dne 9. 10. 1998 u Katastrálního úřadu v T., který návrhu vyhověl. Žalobci se domnívají, že k marnému uplynutí lhůt ve smyslu ujednání nedošlo, neboť vedlejší účastnice závazek vůči žalovanému v podstatě splnila, kdy nedoplatek ve výši 5.000,- Kč vznikl pouhým omylem a nedopatřením. Naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva spatřovali žalobci ve skutečnosti, že jen rozsudečným výrokem soudu lze dosáhnout změny v zápise vlastnických vztahů v katastru nemovitostí.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 13. 7. 2000, č. j. 6 C 5/2000-26, návrh na určení, že žalobci M. V. a B. V. jsou vlastníky domu č. p. 9 na stavební parcele č. 13, stavební parcely č. 13 a pozemku č. 92/1, vše v obci a katastrálním území Ř., zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 9. 10. 1998 určitou a srozumitelnou kupní a zástavní smlouvu, kdy odkládací podmínku sjednanou v článku VII. smlouvy, podle níž tato smlouva nabude právní účinnosti až marným uplynutím lhůt uvedených v dohodě o vypořádání BSM, nepovažoval za neurčitou ani neplatnou, stejně jako dohodu o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví bývalých manželů, na kterou smlouva odkazuje a která je její nedílnou součástí. Stejně tak posoudil dohodu bývalých manželů V. o vypořádání společného jmění po rozvodu, pokud jde o jednotlivé peněžité závazky vedlejší účastnice vůči žalovanému. Dále okresní soud zjistil, že vedlejší účastnice uhradila žalovanému k datu 30. 9. 1999 pouze 150.000,- Kč namísto 155.000,- Kč. Závazek tedy řádně nesplnila a lhůtu ve smyslu smluvní formulace článku VII. kupní a zástavní smlouvy nechala marně uplynout. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci a vedlejší účastnice sice prokázali naléhavý právní zájem na tomto typu žaloby, nicméně současně konstatoval smluvní volnost účastníků a vedlejší účastnice, jak v souvislosti s kupní a zástavní smlouvou, tak v souvislosti s dohodou o vypořádání BSM a dovodil tak právo žalovaného předložit předmětnou kupní smlouvu ke vkladu do katastru nemovitostí po marném uplynutí kterékoli lhůty dohodnuté ohledně splatnosti vypořádacího podílu ze strany vedlejší účastnice. Uzavřel, že pokud žalobci svobodně a vážně přistoupili na variantu, že přijdou o vlastnictví nemovitostí, pokud jejich dcera nedodrží závazky vůči žalovanému, nejde o rozpor s dobrými mravy a žalovanému proto nic právně ani eticky nebránilo, aby postupoval v souladu se smluvním ujednáním.
K odvolání žalobců a vedlejší účastnice Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 12. 12. 2000, č. j. 15 Co 796/2000-54, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku změnil tak, že se určuje, že nemovitosti - dům č. p. 9 na stavební parcele č. 13, stavební parcela č. 13 a pozemek č. 92/1, vše v obci a katastrálním území Ř., jsou ve společném jmění žalobců M. V. a B. V., dále nevyhověl žádosti žalovaného o odročení jednání a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se nejprve zabýval procesní otázkou v souvislosti se žádostí žalovaného o odročení jednání a dospěl k závěru, že osobní účast žalovaného pro rozhodnutí odvolacího soudu nebyla nezbytná, neboť v daném sporu nebyly sporné otázky skutkové nýbrž právní a nebyly prováděny žádné další důkazy, přičemž žalovaný byl v řízení zastoupen advokátem s procesní plnou mocí, který byl o nařízeném jednání před odvolacím soudem včas a řádně vyrozuměn a bez omluvy se k němu nedostavil. Pokud jde o rozhodnutí ve věci samé, vycházel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však zcela s jeho závěry právními a na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil jak neplatnost dohody o vypořádání BSM V., tak neplatnost kupní a zástavní smlouvy ze dne 9. 10. 1998, a to v souvislosti s použitou formulací v článku VII. dohody podle kterého „nebude-li vypořádací částka 1.050.000,- Kč uhrazena v dohodnutých třech splátkách, dohoda se od počátku ruší a je neplatná\". V důsledku nezaplacení druhé splátky vedlejší účastnicí ve stanoveném termínu v plné výši, stala se dohoda o vypořádání BSM podle cit. znění čl. VII. od počátku neplatnou. Vzhledem k tomu nemohla nastat nejen účinnost článku VII. kupní a zástavní smlouvy, ale ani účinnost uvedené smlouvy jako celku, protože v podstatných náležitostech, jako je stanovení kupní ceny, podmínky nabytí účinnosti atd., odkazuje na neplatnou a tedy neexistující dohodu o vypořádání BSM. Z uvedených důvodů proto podle odvolacího soudu zde nebylo možno uvažovat jenom o částečné neplatnosti kupní a zástavní smlouvy ve smyslu ustanovení §41 obč. zák. Žalovaný tedy nemohl za dané situace nabýt vlastnické právo k nemovitostem a zápis v katastru nemovitostí tak neodpovídá právnímu stavu.
Proti všem výrokům cit. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel\") dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (správně má být §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ve znění platném do 1. 1. 2001) a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (správně §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. ve výše uvedeném znění). Navíc namítl nesprávný postup odvolacího soudu, kterým mu měla být odňata možnost jednat před soudem ve smyslu §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. ve znění platném do 1. 1. 2001, aniž by toto ustanovení výslovně citoval. V souvislosti s výtkou, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaný poukazuje na existenci dvou dohod o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů, kdy obě jsou ze dne 9. 10. 1998 a obě byly také vyhotoveny advokátem. Obsah těchto dohod je údajně naprosto odlišný a je otázkou, která z nich je platná a pokud jsou platné obě, pak mají zásadní vliv na posouzení této věci. Žalovaný má především za to, že postupoval plně v souladu s ustanovením článku VII. kupní a zástavní smlouvy ze dne 9. 10. 1998, když předmětnou smlouvu předložil ke vkladu práva do katastru nemovitostí, za situace, kdy mu vedlejší účastnice uhradila ke dni 30. 9. 1999 pouze 150.000,- Kč namísto 155.000,- Kč. Vadu řízení, spočívající v odnětí možnosti jednat před soudem spatřuje v tom, že odvolací soud nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání dne 12. 12. 2000, jehož se nemohl zúčastnit z důvodu pracovní neschopnosti. Tím mu mělo být znemožněno předložit nový důkaz - další dohodu o vypořádání BSM, nesporně platnou, která má výrazný právní význam pro tuto právní věc. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu byla věc vrácena k dalšímu řízení.
Žalobci v písemném vyjádření označili dovolání žalovaného za zjevně bezdůvodné a rozsudek krajského soudu považují v celém rozsahu za správný. K jednotlivým námitkám pak uvedli, že tvrzení žalovaného o tom, že mu bylo krajským soudem znemožněno, aby se řádně hájil a jednal v odvolacím řízení, je ryze účelové a navíc nepravdivé. V tomto směru odkázali na příslušnou část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Pokud jde o namítanou existenci dvou verzí dohody o vypořádání BSM, uvedli s poukazem na ust. §241a odst. 4 o.s.ř., že je tato skutečnost pro dovolací řízení bezpředmětná a připomněli, že žalovaný na základě první verze uvedené dohody, jejíž platnost nyní zpochybňuje, dosáhl ve svůj prospěch změny zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí. Navrhli dovolání podle §243b odst. 2 o.s.ř. zamítnout a zavázat žalovaného uhradit žalobcům náklady dovolacího řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud ČR, který je podle §10a o.s.ř. dovolacím soudem, z ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V dalším textu použitá zkratka „o.s.ř.\" tedy znamená občanský soudní řád ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř. a opírá se o zákonný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Po přezkoumání věci dospěl však Nejvyšší soud k závěru, že dovolání zčásti není přípustné a zčásti není důvodné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Z pohledu tohoto ustanovení je nutno rozlišovat jednotlivé výroky napadeného rozhodnutí. Výrok ad I., že žádosti odpůrce o odročení jednání se nevyhovuje, nelze považovat za rozsudečný výrok a jako takový tam nemá žádné opodstatnění, protože toto rozhodnutí bylo učiněno v počátku jednání odvolacího soudu a týkalo se průběhu řízení a ve své podstatě nebylo rozhodnutím odvolacího soudu, jak je pojímáno v ustanoveních §236, §237, §238, §238a či §239 o.s.ř., v nichž je upravena přípustnost dovolání, neboť mu nepředcházelo žádné rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání do tohoto výroku muselo být proto podle §243b odst. 4 o.s.ř. jako nepřípustné odmítnuto. Obdobně je tomu u výroku ad III., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Ze znění §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. jednoznačně vyplývá, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Netýká se to tudíž vedlejších výroků rozsudku, např. o náhradě nákladů řízení, předběžné vykonatelnosti atd. Tyto výroky mají povahu usnesení soudu; ustanovení §238a odst. 1 písm. a), část věty za středníkem, o.s.ř., pak brání tomu, aby takové dovolání bylo přípustné (srovnej též rozhodnutí č. 9/1994 S. soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu ad II., jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Z ustanovení §242 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán rozsahem dovolání a uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení dovolatelem. Obligatorně se zabývá pouze vadami vyjmenovanými v ust. §237 odst. 1 o.s.ř. a jinými vadami řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.).
Dovolatel výslovně uplatňuje dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., neboť se domnívá, že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost řádně se hájit a jednat před Krajským soudem v Českých Budějovicích - pobočka Tábor tím, že odvolací soud nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání.
Přípustnost dovolání z hlediska cit. ustanovení však není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího je postiženo některou z vad taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž přípustnost nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. O takovou situaci se jedná, jestliže soud postupoval v řízení tak, že znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. Uvedený dovolací důvod je dán především tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.
Jestliže je účastník v řízení zastoupen advokátem s plnou procesní mocí (§25 o.s.ř.), jako tomu je v projednávaném případě, jeho procesní práva a povinnosti vykonává v řízení jeho zástupce [ten je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník (§28 odst. 2 věta druhá o.s.ř.)]. O nařízeném jednání stačí vyrozumět zástupce účastníka, není-li přítomnosti účastníka u jednání třeba. Povinnost předvolat zastoupeného účastníka k jednání je dána jen tehdy, je-li třeba, aby byl vyslechnut nebo má-li účastník něco osobně vykonat (§49 odst. 1 o.s.ř.). Není-li přítomnosti účastníka u jednání třeba, je věcí jeho zástupce, aby ho o nařízeném jednání informoval, a je pak na účastníkovi, zda se jednání zúčastní či nikoliv. Vzhledem k tomu, že jeho práva a povinnosti v řízení přísluší konat jeho zástupci, nemůže být účastník v případě své neúčasti u jednání na svých procesních právech zkrácen.
Podle ustanovení §101 odst. 2 o.s. ř., jež platí i pro odvolací řízení (§211 o.s.ř.), soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. Nedostaví-li se řádně obeslaný účastník k jednání ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka; přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům.
Důležitým důvodem, který má na mysli ust. §101 odst. 2 o.s.ř., je zpravidla takový důvod, který právnímu zástupci účastníka objektivně brání účastnit se jednání. O odnětí možnosti jednat před soudem jde v případě zastoupeného účastníka pouze tehdy, jestliže účastník v důsledku nesprávného postupu soudu nemůže realizovat svá procesní práva prostřednictvím svého zástupce. O takovou situaci se však v dané věci nejedná.
Jak vyplývá z obsahu spisu, odvolací jednání bylo nařízeno na 12. 12. 2000 v 9,00 hod. a byli k němu obesláni právní zástupci účastníků a vedlejší účastnice. Dne 11. 12. 2000 zaslal žalovaný odvolacímu soudu faxovou zprávu, v níž požádal o odročení jednání, neboť je od 8. 12. 2000 v pracovní neschopnosti a jednání se chce osobně účastnit. Odvolací soud procesním usnesením, vydaným na počátku odvolacího jednání dne 12. 12. 2000 žádosti žalovaného nevyhověl, jednal v nepřítomnosti žalovaného i jeho právního zástupce, který se k jednání bez omluvy nedostavil, a ve věci rozhodl.
Postup odvolacího soudu nebyl tudíž v rozporu s ust. §101 odst. 2 o.s.ř., neboť osobní účast žalovaného nebyla nezbytná a právní zástupce se bez omluvy nedostavil. Okolnost, že se žalovaný chtěl odvolacího jednání osobně zúčastnit, nebyla v dané věci důvodem k odročení jednání, k němuž může dojít pouze z důležitých důvodů, které musí být sděleny (§119 odst. 1 o.s.ř.). Při odvolacím jednání byl přednesen obsah odvolání žalobců a vedlejší účastnice a byl vyhlášen rozsudek, aniž bylo prováděno dokazování. Pokud snad procesní práva, k nimž je dovolatel podle občanského soudního řádu oprávněn, nebyla při tomto jednání prostřednictvím jeho zástupce uplatněna, nedošlo k tomu v důsledku nesprávného postupu soudu.
Dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. nebyl proto shledán. Dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozhodnutí odvolacího soudu trpělo některou z jiných vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §120 odst. 1, věty první, o.s.ř., účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle §120 odst. 3, věty druhé, o.s.ř., neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Právní úprava tzv. důkazní povinnosti ukládá účastníku, aby k doložení svých tvrzení (povinnost tvrzení podle §79 odst. 1 a §101 odst. 1 o.s.ř.) označil důkazy (povinnost důkazní podle §120 odst. 1, odst. 3 o.s.ř.). Nesplnění této povinnosti stíhá účastníka nepříznivým následkem v podobě neúspěchu ve sporu. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud při rozhodování o nároku žalobců a vedlejší účastnice na určení vlastnického práva k nemovitosti postupoval plně v souladu s tím, co bylo předloženo jako důkaz; vycházel tedy z tzv. první verze dohody o vypořádání BSM a platnost kupní smlouvy i dohody o vypořádání BSM posuzoval podle jejich obsahu v souladu s ustanoveními §36 a §41 o. z., přičemž se nedostal do žádných interpretačních potíží. V tomto směru se dovolatel odkazuje na vyčerpávající a přesvědčivé odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Věta první ust. §243a odst. 2 o.s.ř., podle které dokazování provádí dovolací soud jen k prokázání důvodů dovolání, vylučuje možnost, aby v dovolání mohly být uplatněny nové skutečnosti nebo důkazy. Pokud tedy dovolatel ve svém dovolání uvádí tzv. druhou verzi dohody o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů V., která je podle jeho názoru dohodou bezesporu platnou, a která má zásadní právní význam pro posouzení věci, jedná se o nový důkaz, který nelze v dovolacím řízení uplatnit.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného, pokud směřovalo proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, není důvodné a že tento rozsudek je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud ČR je proto podle ust. §243b odst. 1 o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, věty první, o.s.ř., ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1, věty první a §151 odst. 1 o.s.ř., když žalovaný neměl se svým dovoláním úspěch a žalobcům vznikly náklady spojené s jejich právním zastoupením v dovolacím řízení (vyjádření k dovolání). Jde o odměnu advokáta v rozsahu jednoho úkonu právní služby podle §5 písm.b), §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. a paušální náhradu hotových výdajů advokáta ve výši 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění.
Proti tomuto rozsudku není podle o.s.ř. přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2001
JUDr. Juraj M a l i k , v. r.
předseda senátu