ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.1292.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 1292/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobkyně L. Š., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. Ž., o určení výživného pro zletilé dítě a návrhu na vydání předběžného opatření, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 11 C 1073/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. února 2001, č. j. 26 Co 643/2000-55 (26 Co 644/2000, 26 Nc 63/2000), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 15. 8. 2000, č. j. 11 C 1073/2000-34, zamítl návrh žalobkyně, aby žalovanému byla stanovena povinnost přispívat na její výživu částkou 4.500,- Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 9. 1999, zavázal ji zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení a řízení o vydání předběžného opatření zastavil.
Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení, zavázal žalobkyni nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení a dále usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. 9. 2000, č. j. 11 C 1073/2000-41, proti němuž podané odvolání současně projednal, změnil tak, že z něj vypustil výrok o nákladech řízení, jinak jej potvrdil.
Žalobkyně podala proti všem výrokům uvedeného rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost odvozuje od ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění platném od 1. 1. 2001, argumentujíc, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, když současně vytkla soudům obou stupňů chybné hodnocení důkazů a nesprávné právní závěry. Proto požaduje, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud ČR, který je podle §10a o. s. ř. dovolacím soudem, z ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V dalším textu použitá zkratka „o.s.ř.\" tedy znamená občanský soudní řád ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř. a opírá se i o zákonné dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., byť jak bylo výše uvedeno, dovolatelka nebrala v úvahu cit. ustanovení dvanácté hlavy zák. č. 30/2000 Sb. Po přezkoumání věci dospěl pak Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení §237, §238 a §239 o. s. ř. Podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné není, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl rozsudkem ve věci samé měnícím, nýbrž potvrzujícím a nejde ani o situaci předjímanou ustanovením §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (rozsudek ze dne 15. 8. 2000 je prvním rozsudkem soudu prvního stupně ve věci). Ostatně i v případě, že by šlo o měnící rozsudek, platila by zde vylučovací klauzule uvedená v odst. 2 písm. b) §238 o.s.ř., tj. že dovolání není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení. V té souvislosti Nejvyšší soud odmítá mylný názor dovolatelky, že by „zamítnutí nároku na výživné dítěte se rovnalo zbavení rodičovské zodpovědnosti\". Zde se dovolatelka odkazuje na letitou judikaturu publikovanou Nejvyšším soudem.
Podmínky stanovené v §239 o.s.ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (srov. §239 odst. 1 o.s.ř.) a žalobkyně návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodala (srov. §239 odst. 2 o.s.ř.).
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o.s.ř. Ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Žádnou z těchto vypočtených vad však dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu se taková vada nepodává.
Vzhledem k tomu, že dovolání ve věci není přípustné, nemohl se Nejvyšší soud zabývat dovolatelkou uváděnými důvody, proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §146 odst. 2, věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o.s.ř., když dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, žalovanému však žádné prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není podle o.s.ř. přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2001
JUDr. Juraj M a l i k , v. r.
předseda senátu