ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.1382.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 1382/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v právní věci navrhovatele JUDr. M. J. proti odpůrkyni České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, o přeplatek na starobním důchodu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 30 Ca 77/2000, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3.dubna 2001, č.j. 2 Cao 292/2000-30, takto:
I.. Dovolání navrhovatele se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání navrhovatele potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2000, č.j. 30 Ca 77/2000-17, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 14. 4. 2000 č. 370 307 064, o uložení povinnosti navrhovateli vrátit přeplatek na starobním důchodu v částce 40.534,-Kč podle ustanovení §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud měl za to, že odvolání není důvodné; soud prvního stupně zjistil skutkový stav v dostatečném rozsahu a vyvodil z něj i správné právní závěry, s nimiž se ztotožnil. S poukazem na ustanovení §37 odst.1 písm. b) zákona č.155/1995 Sb. ve znění zákona č.116/2001 Sb. proto uvedl, že nenáleží navrhovateli výplata starobního důchodu, na který mu vznikl nárok (§29) v období dvou let po vzniku nároku na důchod, pokud poživatel starobního důchodu vykonává samostatnou výdělečnou činnost (v těch kalendářních měsících, ve kterých je povinen platit zálohy na pojistné z měsíčního vyměřovacího základu, který je vyšší než dvojnásobek částky životního minima ke dni 1. ledna příslušného kalendářního roku). Z toho je pak zřejmé, že zákon přesným způsobem stanoví postup zjišťování měsíčního vyměřovacího základu a jiný postup neumožňuje. Postup České správy sociálního zabezpečení proto odpovídá přesnému znění zákona.
Podaným dovoláním dovolatel navrhoval rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) a odst. 3 o.s.ř. Byl toho názoru, že odvolací soud přijal nesprávný právní závěr, když v odůvodnění svého rozhodnutí poukazuje na skutečnost, že současná právní úprava nevystihuje skutečné příjmy OSVČ v tom kterém období, a poukázal na odlišnou úpravu pro zaměstnance v pracovním poměru. Uváděl, že pro posouzení důchodcova nároku na souběh výdělku s důchodem (samozřejmě v každém jednotlivém měsíci sledovaného období ), musí mít rozhodující význam skutečný výdělek, kterého důchodce OSVČ docílil, a z něho se zjišťuje výše měsíčního vyměřovacího základu, proto úvaha o výši zálohy tu nemůže mít místa. Jde tu o extenzívní výklad, který by znamenal zcela odlišné vymezení podmínek pro souběh důchodu s výdělkem pro OSVČ na jedné a zaměstnance na straně druhé. Zatímco by zaměstnanec mohl cíleně upravit svůj výdělek tak, aby mohl důchod pobírat hned od vzniku nároku, OSVČ by musela čekat, až jí klesnou zálohy na pojistné, tedy do konce daňového období. Nepochybně by proto šlo o porušení čl.1 Listiny základních práv a svobod.
Při posuzování dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č.30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č.99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb. (nemohl proto přihlédnout na důvody navrhovatelem uvedené v §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř. upravené zákonem č.30/2000 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) s právnickým vzděláním a splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241 odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud věc projednal bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.: toto ustanovení přípustnost dovolání spojuje proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Vady uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. však z obsahu spisu nevyplývají a navrhovatelem ani nejsou tvrzeny. Navrhovatelova námitka o nesprávnosti rozhodnutí odvolacího soudu proto, že nezpochybnil odvolací soud správnost rozhodnutí soudu prvního stupně, který potvrdil rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, kterým byla stanovena navrhovateli povinnost zaplatit přeplatek na starobním důchodu, neboť mu jeho výplata podle ustanovení §237 odst.1 písm.b.) zákona č.155/1995 Sb. nenáležela, neboť v období od 7. 7. 1997 do 31. 8. 1998 vykonával samostatnou výdělečnou činnost a byl povinen platit zálohy na pojistné na důchodové pojištění z měsíčního vyměřovacího základu 8.519,- Kč, což je vyšší než dvojnásobek částky životního minima (které činilo 5.780,-Kč), je nedůvodná.
V projednávané věci navrhovatel dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně.
Ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. svěřuje odvolacímu soudu oprávnění založit
přípustnost dovolání proti svému rozsudku, proti němuž by jinak (z jiných než v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. uvedených důvodů ) dovolání nebylo přípustné. Předpokladem pro vyslovení přípustnosti dovolání je, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Rozhodne-li se odvolací soud tímto způsobem založit přípustnost dovolání, musí toto své rozhodnutí vyjádřit ve výroku svého potvrzujícího rozsudku.
V daném případě - jak vyplývá z obsahu výroku a odůvodnění napadeného rozsudku - odvolací soud přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku nevyslovil (a navrhovatel ani takový návrh před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nepodal). Nakolik odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., a protože ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl zrušen (§238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) mohlo být dovolání přípustné jen za předpokladu, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. , což nebylo zjištěno.
Protože rozsudek odvolacího soudu není postižen vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s. ř. a z hlediska ustanovení §238 a §239 o. s. ř. proti němu není dovolání přípustné, směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Námitky dovolatele představují dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., že rozhodl na základě neúplného zjištění skutkového stavu, ke kterému by mohl dovolací soud přihlédnout jen u přípustného dovolání podle ustanovení §238 a §239 o. s. ř. , což splněno není, proto směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud - aniž by se mohl věcí tedy dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání navrhovatele odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první, o. s. ř., neboť navrhovatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a odpůrkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2.října 2001
JUDr. Julie Muránská, v. r.
předsedkyně senátu