ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.1512.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 1512/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky, rozhodl v právní věci žalobce V. B., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ E. K., 2/ M. S., 3/ L. Š., 4/ MVDr. P. B., 5/ JUDr. J. B., 6/ A. B. a 7/ D. K., o určení neplatnosti závěti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 15/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2000, č. j. 44 Co 583/2000-162, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2000, č. j. 44 Co 583/2000-162, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 8. 1998, č. j. 53 C 15/97-130, návrh na určení, že závěť sepsaná M. B. dne 2. 7. 1991 je neplatná, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Z provedených důkazů, zejména výpovědí účastníků řízení, svědeckých výpovědí a vypracovaného znaleckého posudku dospěl k závěru, že zůstavitelka M. B., zemřelá dne 21. 10. 1992, byla v době pořízení závěti vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu a podávaným lékům způsobilá k právním úkonům, byla schopna ovlivnit volní i rozumovou složku své vůle a byla tedy schopna pořídit o svém majetku platnou závěť.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 12. 2000, č. j. 44 Co 583/98-162, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku o nákladech státu, jinak ho potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud s odkazem na ustanovení §18 dříve platného zákona č. 95/1963 Sb. (notářský řád) vyvodil závěr, že žalobce, jenž byl usnesením soudu v řízení o dědictví vyzván podat do 15-ti dnů od právní moci žalobu na určení neplatnosti závěti zůstavitelky, tak neučinil, neboť lhůta započala běh 5. 12. 1996 a žaloba byla podána 21. 1. 1997, tedy až po marném uplynutí lhůty. Z tohoto důvodu bylo nutné žalobu zamítnout. O žalobcově návrhu na připuštění dovolání, učiněném již v odvolání pouhým odkazem na ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., bez uvedení důvodů, proč bude mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, odvolací soud výrokem v rozsudku nerozhodl, místo toho v závěru odůvodnění rozsudku, jakoby formou poučení uvedl, že „proti tomuto rozsudku je přípustné pouze dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., které lze podat do jednoho měsíce od jeho doručení u soudu, který ve věci rozhodoval v I. stupni\".
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce (dále též „dovolatel\") dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. a opírá o důvod uvedený v ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že určení platnosti či neplatnosti závěti prokazatelně spadá do pravomoci soudu a že lhůta podle citovaného ustanovení §18 zák. č. 95/1963 Sb. není žádnou preklusivní lhůtou, jejíž uplynutí by mělo za následek zánik nějakého právního nároku a v návaznosti na to zamítnutí žaloby v meritu věci. Dle názoru dovolatele je řízení o žalobě na určení neplatnosti závěti určovacím řízením jako kterékoliv jiné, bez ohledu na to, zda bylo zahájeno před uplynutím výše uvedené lhůty, či nikoliv. Dále má zato, že zmeškání uvedené lhůty by bylo možno hodnotit pouze jen jako překážku litispendence dle ust. §83 o. s. ř. a tedy nedostatek podmínky řízení ve smyslu ust. §103 o. s. ř. Pokud by se tento nedostatek ukázal i jako neodstranitelný, byl by soud v určovacím řízení oprávněn toto řízení svým usnesením pouze zastavit, nikoliv z tohoto důvodu zamítnout žalobu rozsudkem, jak se tomu stalo v konkrétním případě. Dovolatel je přesvědčen, že posouzení právního významu zmeškání lhůty podle §18 zák. č. 95/1963 Sb. a jejího vlivu na určovací žaloby a řízení zahájené až po uplynutí této lhůty, je otázkou zásadního právního významu, která nebyla dosud v judikatuře našich soudů nějakým jednoznačným a precedentním způsobem vyřešena. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní ad 3/, 5/ a 7/ ve svých písemných vyjádřeních k podanému dovolání shodně uvedli, že žalobcovy námitky nepovažují za důvodné a navrhli, aby jeho dovolání bylo zamítnuto.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud České republiky, který je podle §10a o. s. ř. dovolacím soudem, z ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V dalším textu použitá zkratka „o. s. ř.\" znamená občanský soudní řád ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě podle §240 odst. 1 o. s. ř., osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud přezkoumal podle ust. §242 o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu a shledal, že dovolání je přípustné a opodstatněné.
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ust. 237 odst. 1 o. s. ř.. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. ).
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podle výše citovaných ustanovení občanského soudního řádu dovolání přípustné není, protože vady uvedené v §237 odst. 1 žalobce nenamítal a ani dovolací soud je neshledal, jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu a první rozsudek soudu prvního stupně, který nebyl zrušen a odvolací soud ve výroku svého rozsudku dovolání nepřipustil.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. Podle cit. ustanovení, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující), a která současně má po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky].
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce, je také dovolací přezkum otevřen - za splnění předpokladů shora uvedených - jen pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání podáno.
Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce sice navrhl připuštění dovolání (a to již v podaném odvolání), avšak v tomto návrhu žádnou otázku zásadního právního významu, pro níž by mělo být dovolání připuštěno, neformuloval. Učinil tak až ve vlastním dovolání, kde podle jeho názoru má zásadní právní význam otázka „zmeškání lhůty podle ust. §18 zák. č. 95/1963 Sb. a jejího vlivu na určovací žaloby a řízení zahájené až po uplynutí této lhůty\".
Protože odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně proto, že žalobce podal u soudu žalobu k rozhodnutí o sporné skutečnosti (platnosti závěti) po lhůtě, která mu byla podle §18 zák. č. 95/1963 Sb. stanovena, učinil tak z uvedené otázky otázku zásadního právního významu.
Podle ust. §18 zák. č. 95/1963 Sb. (notářský řád) nemůže-li státní notářství rozhodnout proto, že jeho rozhodnutí závisí na skutečnosti, jež zůstala mezi účastníky sporná i po šetření provedeném státním notářstvím k jejímu objasnění, a není-li možno dosáhnout mezi účastníky dohody, přeruší státní notářství řízení až do rozhodnutí o sporné skutečnosti v soudním, popřípadě v jiném řízení. Nepodá-li účastník, jemuž to státní notářství uložilo, ve stanovené lhůtě návrh na takové rozhodnutí, státní notářství v řízení pokračuje a rozhodne i o této skutečnosti.
V soudní praxi se již před lety ustálil názor, že lhůta stanovená v rozhodnutí podle ust. §18 zák. č. 95/1963 Sb. je tzv. lhůtou soudcovskou, se kterou je spojen jen ten důsledek, že státní notářství pokračuje v přerušeném řízení u něho vedeném, pokud účastník nepodal ve stanovené lhůtě návrh na vydání příslušného rozhodnutí, a rozhodne i o skutečnosti, která zůstala mezi účastníky sporná a pro soud, jemuž došel návrh na zahájení řízení po uplynutí stanovené lhůty, z toho neplyne povinnost jen z tohoto uplynutí lhůty vyvozovat nějaké důsledky pro postup v řízení u soudu a pro způsob a obsah rozhodování. Uvážit je nutno toliko, že po uplynutí uvedené lhůty mohlo dojít k pokračování v řízení u státního notářství a k vydání rozhodnutí o sporné otázce, je proto nezbytně třeba, aby měl soud v době vyhlášení vlastního rozhodnutí spolehlivě zjištěno, zda státní notářství mezitím již o sporné otázce pravomocně nerozhodlo (k tomu viz zhodnocovací zprávu občanskoprávního kolegia NS ČSR, Cpj 165/81 z 18. 6. 1982, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49/1982).
Pokud odvolací soud posoudil uvedenou skutečnost, tj. podání žaloby na určení neplatnosti závěti zůstavitelky M. B. po lhůtě, kterou žalobci určil Městský soud v Brně usnesením ze dne 4. 11. 1996, č. j. 3 D 902/92- 66, jinak, postupoval v rozporu s tím, jak byla tato právní otázku řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů v minulosti, aniž by proto měl konkrétní a pádné důvody. Dovolací soud se z uvedených důvodů neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že žalobu podanou žalobcem k soudu po uplynutí stanovené 15-ti denní lhůty, bylo nutné z tohoto důvodu zamítnout.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor, z něhož vycházel odvolací soud ve svém rozhodnutí, není správný a dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. je naplněn. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 1, část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta první, o. s. ř.). V něm, jsa vázán právním názorem, vysloveným v tomto rozsudku, rozhodne znovu o věci, jakož i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není podle o. s. ř. přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. října 2001
JUDr. Juraj M a l i k , v. r.
předseda senátu