ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.1541.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 1541/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v právní věci navrhovatele J. S., zastoupeného advokátkou, proti odpůrkyni České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, o plný invalidní důchod, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Ca 229/98, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. září 2000, č.j. 2 Cao 33/2000-42, takto:
I. Dovolání navrhovatele se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání navrhovatele potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. října 1999, č.j. 22 Ca 229/98-26, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 4.6.1998, č. 530 507 384, o odnětí plného invalidního důchodu navrhovateli od 16.7.1998 s odůvodněním, že mu zanikl nárok na plný invalidní důchod, protože podle posudku lékaře OSSZ v T. ze dne 24.4.1997 již není plně invalidní.
Podaným dovoláním dovolatel navrhoval napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání odvodil z ustanovení §237 odst.1 písm.d/ a z důvodů uvedených v §241 odst.3 písm.a/ a d/ o. s. ř. Uváděl, že pokud soudy obou stupňů opřely svůj závěr o Metodický pokyn pro posudkové komise sociálního zabezpečení zveřejněný ve zpravodaji MPSV ČSR řada B částka 1/87, č.j. 42-4000-29.7.1986, pochybily. Citovaný metodický pokyn totiž obsahuje pouze návod, v němž je doporučován posudkovým komisím postup při posuzování dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pracovníků vysoce kvalifikovaných hornických povolání a nejedná se proto o závaznou normu. Byl přesvědčen, že otázka jeho odnětí invalidního důchodu nemůže být posuzována podle zákona č.155/1995 Sb. s odkazem na §74 zákona č.155/1995 Sb. i s ohledem na §78 zákona č.155/1995 Sb. (podle nichž poživateli plného invalidního důchodu přiznaného před 1.1.1996, který dosáhl věku o deset let nižšího, než je jeho důchodový věk stanovený podle tohoto zákona lze odejmout invalidní důchod jen podle zákona platného před 1.1.1996, tedy jen podle zákona č.100/1988 Sb). Navíc poukázal i na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19.6.1992, č.j. 22 C 27/91, kde byl jeho zdravotní stav několikrát důkladně hodnocen (odbornými lékaři i posudkovou komisí), následně pak bylo rozhodnuto Krajským soudem v Brně, že je invalidní podle §29 odst.2 písm.c/ zákona č.100/1988 Sb., což je závazné; nemůže být proto měněn, a ani otázka nadhodnocení jeho zdravotního stavu proto neobstojí. (Údajně měl být již před 31.12.1995 uznán jen částečně invalidním a posudky MPSV ČR v Brně ze dne 12.11.1998 a 16.9.1999, které soudy považovaly za správné a neměly žádné pochybnosti o jejich správnosti, uváděly, že již před 1.1.1996 se jednalo o posudkové nadhodnocení; měl být již před 31.12.1995 uznán jen částečně invalidním).
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č.30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č.99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, t.j. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.
Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) řádně zastoupeným advokátem a splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241 odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud věc projednal bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst.1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst.1 o. s. ř.: toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Vady uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. však z obsahu spisu nevyplývají a pokud navrhovatel poukazuje na ustanovení §237 odst.1 písm.d./ o. s. ř. (ve znění o. s. ř. před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), uvedená překážka věci pravomocně rozhodnuté zde nebyla dána.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu jestliže v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení ( §237 odst.1 písm.d./ o.s.ř.).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159 odst.3 o.s.ř.) není dána v tom případě, jde-li sice v novém řízení o tentýž právní vztah mezi účastníky, avšak opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později ( R 14/92 ).
Ze spisu sp. zn. 22 C 27/91 (připojeného k projednávané věci sp.zn. 22 Ca 229/98) dovolací soud zjistil, že pravomocným rozsudkem Krajský soud v Brně dne 5. února 1993, č.j. 22 C 27/91-43, zrušil rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 3.1.1991 č.530 507 384, jímž mu byl přiznán invalidní důchod od 1.10.1990 ve výši 3686,-Kč z obecných důvodů s vyslovením právního názoru, že navrhovatel je invalidní podle §29 odst.2 písm.c/ zákona č.100/1988 Sb. a že jeho invalidita je v příčinné souvislosti s úrazem ze dne 5.9.1975.
Předmětem přezkoumání ve věci sp. zn. 22 Ca 229/98 je však rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 4.6.1998 č. 530 507 384 o odnětí plného invalidního důvodu od 16.7.1998, protože mu nárok na plný invalidní důchod zanikl. Podle posudku lékaře OSSZ T. ze dne 24.5.1997 již není plně invalidní. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o odnětí tohoto důchodu Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. října 1998, č.j. 22 Ca 229/98-26, potvrdil, což k odvolání navrhovatele potvrdil i Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. září 2000, č.j. 2 Cao 33/2000-42, s odůvodněním, že pro přezkoumání zákonnosti rozhodnutí odpůrkyně byly provedeny dostatečné důkazy. Nepovažoval proto za potřebné doplňování řízení, když bylo prokázáno, že navrhovatel ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí, t.j. k 4.6.1998 již neplnil podmínky plné invalidity podle §39 odst.1 zákona č.155/1995 Sb. ani podmínky podle §29 odst.2 zákona č.100/1988 Sb. Proto odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, když odnímající rozhodnutí navrhovateli o plném invalidním důchodu podle §56 odst.1 písm.a/ zákona č.155/1995 Sb. potvrdil.
Z uvedeného tedy vyplývá, že zde není překážka věci pravomocně rozhodnuté.
V projednávané věci však navrhovatel dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně.
Ustanovení §239 odst.1 o.s.ř. svěřuje odvolacímu soudu oprávnění založit přípustnost dovolání proti svému rozsudku, proti němuž by jinak (z jiných než v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř. uvedených důvodů) dovolání nebylo přípustné. Předpokladem pro vyslovení přípustnosti dovolání je, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Rozhodne-li se odvolací soud tímto způsobem založit přípustnost dovolání, musí toto své rozhodnutí vyjádřit ve výroku svého potvrzujícího rozsudku.
V daném případě - jak vyplývá z obsahu výroku a odůvodnění napadeného rozsudku - odvolací soud přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku nevyslovil (a navrhovatel ani takový návrh před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nepodal). Nakolik odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku ve smyslu ustanovení §239 odst.1 o.s.ř., a protože ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl zrušen (§238 odst.1 písm. b/ o. s. ř.) mohlo být dovolání přípustné jen za předpokladu, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., což nebylo zjištěno. Dovolatelova námitka o nesprávnosti rozhodnutí odvolacího soudu proto, že nezpochybnil závěry posudkových komisí o správnosti zjištěného zdravotního stavu a že se jednalo o posudkové nadhodnocení, je tudíž nedůvodná.
Protože rozsudek odvolacího soudu není postižen vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s. ř. a z hlediska ustanovení §238 a §239 o. s. ř. proti němu není dovolání přípustné, směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Námitky dovolatele představují dovolací důvod podle ustanovení §241 odst.3 písm. c/ o. s. ř., že rozhodl na základě neúplného zjištění skutkového stavu, ke kterému by mohl dovolací soud přihlédnout jen u přípustného dovolání podle ustanovení §238 a §239 o. s.ř. , což splněno není, proto směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud - aniž by se mohl věcí tedy dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.4, věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., dovolání navrhovatele odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.4, věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1, věty první, o. s. ř., neboť navrhovatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a odpůrkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. října 2001
JUDr. Julie M u r á n s k á , v. r.
předsedkyně senátu