ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.1564.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 1564/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci řízení o dědictví po M. T., zemřelém dne 31. 12. 1990, za účasti 1) Z. J., zastoupené V. J., 2) M. T., zastoupeného advokátkou, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. D 49/91, Nd 180/96, o dovolání M. T. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2000, č. j. 18 Co 37/99–149, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
V řízení o dědictví po M. T. narozeném dne 1. 1. 1934, zemřelém dne 31. 12. 1990 (dále jen zůstavitel), Okresní soud v Prostějově usnesením ze dne 30. 11. 1998, č. j. D 49/91–124. Nd 180/96, vypořádal dědictví mezi závětním dědicem M. T., bratrem zůstavitele a dědičkou ze zákona Z. J., dcerou zůstavitele. M. T. nabyl dům č. p. 476 postavený na stavební ploše parc.č. 374, zastavěnou plochu parc.č. 374 a zahradu parc.č. 373, zapsané u Katastrálního úřadu v P. na LV. č. 509 pro k. ú. K. n. H. včetně studny, vedlejších staveb, venkovních úprav, porostů, tedy nemovitosti v ceně 133.268,- Kč s povinností vyplatit dceři zůstavitele Z. J. částku 68.196,10 Kč nejpozději do tří dnů ode dne právní moci usnesení. Z. J. nabyla vklady na vkladních knížkách zůstavitele u Č. s., hotovost ve výši 9.503,- Kč, starý nábytek a starou ledničku. Dále rozhodl, že Z. J. a M. T. jsou povinni zaplatit notářce odměnu a její hotové výdaje, a státu zaplatit náhradu nákladů řízení, které platil. Žádnému z účastníku právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Své rozhodnutí opřel soud prvního stupně o zjištění, že zůstavitel zanechal vlastní rukou psanou závěť, ve které odkázal svůj dům včetně přináležícího pozemku svému bratru M. T. Vzhledem k tomu, že o ostatním majetku zůstavitel ve své závěti nepořídil, byla povolána jako jediná dědička podle ustanovení §473 občanského zákoníku (dále jen ObčZ) dcera zůstavitele Z. J. O vypořádání dědictví dědici dohodu neuzavřeli, proto musel k vypořádání přistoupit soud podle dědických podílů. Vycházel při tom ze závěti zůstavitele a rozhodl, že nemovitý majetek v ceně 133.268,- Kč nabývá bratr zůstavitele M. T., ostatní majetek zanechaný zůstavitelem připadá ze zákona dceři zůstavitele Z. J., v celkové výši 127.019,60 Kč. Vzhledem k tomu, že neopomenutelná dědička – dcera zůstavitele, uplatnila nárok na svůj dědický podíl, rozhodl, že M. T. je povinen vyplatit této dědičce částku 68.196,10 Kč.
Proti označenému usnesení soudu prvního stupně podal M. T. odvolání, které Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, usnesením ze dne 14. 1. 2000 č. j. 18 Co 37/99–149 odmítl jako opožděné podle ustanovení §218 odst. 1 písm. a) Občanského soudního řádu (dále jen OSŘ). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v projednávané věci byla při jednání, které se uskutečnilo dne 4. 4. 1991 v rámci řízení o dědictví, předložena plná moc, kterou M. T. zmocnil svoji manželku M. T. k jeho zastupování v tomto dědickém řízení. Tato plná moc, která byla založena do spisu, je podle svého obsahu plnou mocí pro celé řízení. M. T. se poté jako zástupkyně M. T., účastnila jednání v dědickém řízení, byla jí doručována rozhodnutí ve věci, přičemž vždy byla označována jako zástupkyně M. T. Podle závěru odvolacího soudu nebylo soudu oznámeno odvolání plné moci ze dne 4. 4. 1991 ani dědicem M. T., ani jeho zástupkyní M. T. před přípisem M. T. ze dne 14. 12. 1998, který lze za výpověď plné moci považovat. To ovšem nemění nic na skutečnosti, že pokud bylo napadené usnesení soudu prvního stupně doručeno dne 11. 12. 1998 do vlastních rukou M. T., je třeba toto doručení považovat za řádné doručení napadeného usnesení s účinky pro dědice M. T. Od tohoto data doručení počala M. T. běžet 15-ti denní lhůta k podání odvolání. Okolnost, že soud prvního stupně doručil M. T. napadené usnesení dne 4. 1. 1999, je pro posouzení věci bezpředmětná, neboť doručení usnesení dědici, když již předtím bylo usnesení doručeno jeho zástupkyni, je třeba považovat za nadbytečné. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že odvolání M. T. podané na poště dne 18. 1. 1999 bylo již po uplynutí 15-ti denní odvolací lhůty, která začala běžet dne 12. 12. 1998 a skončila dne 28. 12. 1998.
Proti tomuto usnesení podal pozůstalý bratr M. T., zastoupený advokátem, (dále jen dovolatel) včasné dovolání. Dovoláním napadl jednak rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení před tímto soudem, kterému vytýká, že mu nebyla umožněna přítomnost při místním ohledání prováděném znalcem za účelem vypracování znaleckého posudku, opakovaně byla odmítána jeho žádost o ustanovení právního zástupce a konečně nebyly dostatečně provedeny a hodnoceny důkazy, které by jednoznačně odůvodňovaly skutková zjištění soudu o tom, že pozůstalá dcera neobdržela od zůstavitele dar ve výši 200.000,- Kč a že zůstavitel dlužil dovolateli 80.000,- Kč. Tyto skutečnosti nebyly zhodnoceny při určování skutečné ceny dědictví. Usnesení odvolacího soudu dovolatel vytýká nesprávné právní posouzení obsahu plné moci a její účinnosti odvolacím soudem v době doručení rozhodnutí soudu prvního stupně M. T. a nesprávné právní posouzení běhu lhůty pro podání odvolání. Podle tvrzení dovolatele nebylo nikdy jeho úmyslem udělit své manželce M. T. plnou moc pro celé dědické řízení. Manželka jej měla pouze fyzicky doprovázet k jednáním , nikoliv právně zastupovat. Měla za něj jednat pouze v případě jeho neschopnosti samostatné účasti na jednání ve věci z důvodu zdravotního stavu. Rozhodně se nejednalo o procesní plnou moc neomezenou, opravňující ke všem úkonům včetně přijímání písemností a podávání odvolání. Odvolací soud, podle jeho názoru, při odmítání odvolání dovodil, bez jakýchkoliv skutkových zjištění a důkazů o době ukončení zastupování a ukončení platnosti této plné moci, že plná moc existovala a byla účinná v době doručení usnesení soudu prvního stupně M. T. Dovolateli, kterému nebylo předmětné usnesení dne 11. 12. 1998 řádně doručeno a který nebyl řádně zastoupen M. T., nemohla tedy marně uplynout lhůta k podání odvolání. K tomuto závěru, podle dovolatele, dospěl i soud prvního stupně, když mu následně doručil své usnesení dne 4. 1. 1999. Od tohoto data je tedy nutno počítat lhůtu k odvolání, takže dovolatel podal své odvolání dne 18. 1. 1999 v řádné odvolací lhůtě. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud buď obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání, nebo aby zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí o odvolání.
Dcera zůstavitele Z. J. ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatel byl prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 9 seznámen se znaleckým posudkem a cenou nemovitostí, k nimž neměl připomínek Podle jejího názoru byly všechny důkazy řádně provedeny a zhodnoceny. Od svého otce nedostala žádný peněžitý dar ve výši 200.000,- Kč, neboť takovou částku její otec nikdy neměl. Rovněž se jí nikdy nezmínil o tom, že by dovolateli dlužil částku 80. 000,- Kč. Pokud by takový dluh existoval, měl by dovolatel o takovém dluhu řádné potvrzení. K plné moci udělené dovolatelem M. T. uvedla, že se podle jejího názoru jedná o plnou moc udělenou pro celé řízení. Tvrzení dovolatele, že se jednalo pouze o plnou moc k doprovodu k jednáním, je nesmyslné, o čemž svědčí i skutečnost, že v dopise soudu prvního stupně M. T. uvedla, že se vzdává funkce zástupce.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12, hlavy prvé, bodu 17 zák. č.30/2000 Sb. jímž byl změněn občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným v dovolacím řízení advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 OSŘ, že bylo podáno ve lhůtě určené v ustanovení §240 odst. 1 OSŘ a splňuje formální i obsahové náležitosti dle ustanovení §241 OSŘ, se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť podle ustanovení §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) OSŘ, protože směřuje proti usnesení, kterým odvolací soud odmítl odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Předmětem dovolacího přezkumu může být tedy pouze pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, jak to vyplývá ze shora uvedené citace ustanovení §236 odst. 1 OSŘ. Podle ustanovení §242 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů, uplatněných v dovolání. K vadám uvedeným v §237, a pokud je dovolání přípustné i k vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatel brojí proti označenému usnesení odvolacího soudu z pozice dovolacího důvodu podle §24l odst. 3 písm. d/ OSŘ tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V přezkoumávané věci odvolací soud odmítl odvolání jako opožděné z toho důvodu, že usnesení soudu prvního stupně považoval za řádně doručené zástupkyni dovolatele. Ta však poté plnou moc jí udělenou vypověděla. Na základě toho soud prvního stupně doručil usnesení rovněž dovolateli, který proti němu podal odvolání. Ovšem odvolací lhůta mu již mezitím marně uplynula, proto bylo jeho odvolání posouzeno jako opožděné. Z obsahu plné moci, udělené ing. M. T. manželce M. T. dne 4. 4. 1991 totiž zcela nepochybně vyplývá, že tato plná moc se vztahuje na celé dědické řízení. Jak správně konstatoval odvolací soud, po celou dobu dědického řízení nebyla tato plná moc nikým zpochybněna ani odvolána. Naopak M. T. přijímala zásilky, které jí byly v předmětné věci doručovány a účastnila se osobně i některých jednání. Proto soud prvního stupně nepochybil a správně zaslal usnesení, kterým provedl vypořádání dědictví po zůstaviteli, M. T., jako zástupkyni M.T.. Poněvadž v den převzetí usnesení dne 11. 12. 1998 byla ještě v platnosti plná moc udělená dne 4. 4. 1991 M. T., je nutno považovat za účinné i doručení předmětného usnesení. Skutečnost, že M. T. ve svém přípise ze dne 14. 12. 1998 udělenou plnou moc odvolala, nemění nic na tom, že usnesení soudu prvního stupně bylo platně doručeno dne 11. 12. 1998 a že dnem 12. 12. 1998 počala běžet 15-ti denní odvolací lhůta. V této souvislosti nemá význam ani skutečnost, že soud prvního stupně na základě písemného odvolání plné moci zaslal usnesení přímo M. T. Tento úkon byl již z hlediska právního posouzení zcela nadbytečný, neboť M. T. bylo řádně doručeno již prostřednictvím jeho zástupkyně M. T. Tvrzení dovolatele, že při udělení plné moci jeho manželce neměl v úmyslu udělit jí plnou moc pro celé řízení, ale pouze za účelem fyzického doprovodu k jednáním, případně k její účasti u jednání pro případ, že se on nebude ze zdravotních důvodů moci jednání zúčastnit, je v rozporu s obsahem spisu. V této souvislosti se jeví jako zcela účelové. V textu plné moci ze dne 4. 4. 1991 se totiž jasně uvádí, že plná moc se uděluje k zastupování při projednávání dědictví, dokonce i ke sjednání dohody o vypořádání dědictví a opatření všeho, co bude třeba k potvrzení tohoto dědictví a případnému jeho uvolnění. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud nemusel provádět žádná skutková zjištění a důkazy o době ukončení zastupování a ukončení platnosti plné moci, neboť z textu plné moci jasně vyplývá, kdy a v jakém rozsahu byla udělena. Rovněž z odvolání plné moci M. T. jasně vyplývá, kdy a v jakém rozsahu byla vypovězena. Po přezkoumání obsahu spisu dospěl tedy dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Proto dovolání zamítl podle §243b odst. 1 OSŘ.
Závěrem nutno dodat, že odvolací soud nemůže o požděném odvolaní rozhodnout jinak než je odmítnout podle §218 odst. 1 písm. a) OSŘ. Odmítá-li odvolací soud odvolání pro opožděnost, není oprávněn zkoumat věcnou správnost napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně a předcházejícího řízení. Skutečnost, že odvolání bylo podáno opožděně, se posuzuje tak, jako by odvolání nebylo vůbec podáno. Vzhledem ke skutečnosti, že předmětem dovolacího přezkumu je pouze pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, je dovolací soud oprávněn zkoumat pouze věcnou správnost tohoto rozhodnutí. Pokud tedy dovolatel ve svém dovolání namítal vady, kterými bylo, podle jeho názoru, postiženo řízení a usnesení soudu prvního stupně, nemohl se dovolací soud těmito tvrzenými vadami zabývat.
Vady taxativně uvedené v ustanovení §237 odst. 1 OSŘ, pro něž je dovolání vždy přípustné, a které jsou zároveň dovolacími důvody podle §241 odst. 3 písm. a) OSŘ v posuzované věci dovolatel výslovně nenamítal a dovolací soud, který je povinen k nim přihlédnout vždy, aniž byly výslovně vzneseny, žádnou z těchto vad neshledal. Daná věc náleží do pravomoci soudu, ten, kdo vystupoval v řízení jako účastník, měl způsobilost být účastníkem řízení i procesní způsobilost, v téže věci nebylo již dříve pravomocně rozhodnuto ani již zahájeno řízení, návrh na zahájení byl podán, účastníku řízení nebyla v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem a soud byl správně obsazen (§237 odst. 1 písm. a/ až g/ OSŘ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. října 2001
JUDr. František D u ch o ň , v. r.
předseda senátu