ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.1688.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 1688/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dodatečného projednání dědictví po K. F., za účasti dcery zůstavitele ing. H. F.-F., a syna zůstavitele ing. F. F., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 35 D 826/95, o dovolání ing. H. F.-F. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2000 č. j. 24 Co 266/2000–83, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodnutím ze dne 22. 1. 1999, č. j. 35 D 826/98–47, zastavil řízení o návrhu Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci na dodatečné projednání dědictví po zemřelém K. F. (dále jen zůstavitel) s odůvodněním, že dědici - pozůstalá dcera ing. H. F.-F. a pozůstalý syn ing. F. F. - i po pravomocném skončení soudního řízení odepřeli přijmout finanční odškodnění od Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci podle zákona č. 403/1990 Sb., ve výši 1,740.156,- Kč.
K odvolání pozůstalého syna ing. F. F. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 7. 1999, č. j. 24 Co 148/99–59, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl mj. že soud prvního stupně zcela pominul skutečnost, že v předmětné právní věci dosud nedošlo k dodatečnému projednání dědictví po zůstaviteli přesto, že k němu dalo podnět Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci.
Vzhledem k tomu, že poté účastníci dědického řízení ing. H. F.-F. a ing. F. F. dohodu o dodatečném vypořádání dědictví neuzavřeli, Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodnutím ze dne 8. 6. 2000 č. j. 35 D 826/95–73, vypořádal dodatečně najevo vyšlé dědictví po zůstaviteli, a to finanční náhradu podle zákona č. 403/1990 Sb. poskytnutou Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci ve výši 1,740.156,- Kč, deponovanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 tak, že dědictví nabývají rovným dílem dcera zůstavitele ing. H. F.-F. a syn zůstavitele ing. F. F. a určil výši odměny soudního komisaře – notáře JUDr. V. K. Rozhodnutí bylo vydáno na podkladě soupisu aktiv a pasiv, do něhož soud zařadil dodatečně najevo vyšlé dědictví, a to finanční náhradu podle zákona č. 403/1990 Sb. od Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ve výši 1,740.156,- Kč. Tato náhrada byla zůstaviteli přiznána rozhodnutím uvedeného ministerstva č. j. 17255/94, za demolovanou 1/3 stavby domu č. p. 661 a 1/3 zastavěné parcely č. kat. 680 v obci P., k.ú. S. Tímto pravomocným rozhodnutím je vázán soud i účastníci řízení. Jelikož dědici neuzavřeli dědickou dohodu, rozhodoval soud, a to podle předpisů platných ke dni úmrtí zůstavitele – zákona č. 95/1963 Sb. (notářského řádu). Soud při tom vycházel z dědických podílů stanovených zůstavitelovou závětí a vypořádal dědictví pozůstalých podle dědických podílů.
K odvolání dcery zůstavitele ing. H. F.-F. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 31. 10. 2000, č. j. 24 Co 266/2000–83, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně vyšel ze závazného právního názoru odvolacího soudu uvedeném v jeho zrušovacím usnesení, podle něhož bylo nezbytné doprojednat v předmětném dědickém řízení peněžitou náhradu stanovenou Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci. V řízení o dodatečném projednání dědictví jde pouze o to, zda se skutečně dodatečně, tj. po právní moci usnesení o dědictví, objevil další majetek zůstavitele, který zůstal neprojednán. Sdělením uvedeného ministerstva byl zjištěn majetek, který zůstaviteli náležel ke dni smrti, avšak dosud o něm nebylo v dědickém řízení jednáno. Odvolací soud doplnil, že předmětem dědického řízení není posuzovat oprávněnost restitučních nároků podle příslušného restitučního zákona, ale doprojednat již přiznaný nárok zůstavitele na odškodnění podle zákona č. 403/1990 Sb., neboť takto přiznaný nárok náleží mezi aktiva dědictví. Tvrzení odvolatelky, že byl nesprávně aplikován zákon č. 403/1990 Sb. a že je třeba postupovat dle zákona č. 87/1991 Sb., je pro dědické řízení nerozhodné.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podala ing. H. F.-F., zastoupená advokátem, včasné dovolání. Přípustnost dovolání odůvodnila ustanovením §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 3) OSŘ a důvody dovolání opřela o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně uzavřel, že předmětem dědického řízení je doprojednání přiznaného nároku podle zákona č. 403/1990 Sb., a že tento nárok patří mezi aktiva dědictví. Odvolací soud opomenul skutečnost, že její otec K. F. nebyl oprávněným subjektem práva na přiznání restitučního nároku, proto nebylo v dědickém řízení co doprojednávat. Dovolatelka vyjádřila nesouhlas s názorem odvolacího soudu, podle kterého předmětem dědického řízení není posuzování oprávněnosti restitučních nároků. Odvolací soud se měl zabývat otázkou, zda jejímu otci byl přiznán restituční nárok po právu či nikoliv, měl tedy zkoumat, který předpis upravuje přiznání restitučního nároku. V daném případě to není zákon č. 403/1990 Sb., ale předpis jiný - zákon č. 87/1991 Sb. Dovolatelka navrhla, zrušení rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12, hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb., dále jen OSŘ), podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou – účastnicí řízení, řádně zastoupenou v dovolacím řízení advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 OSŘ , že bylo podáno ve lhůtě určené v ustanovení §240 odst. 1 OSŘ a splňuje formální i obsahové náležitosti dle ustanovení §241 OSŘ , se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť podle ustanovení §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání není přípustné.
Dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání proti usnesení je přípustné za podmínek uvedených v ustanovení §238a písm. a) až f) OSŘ. Žádné z těchto ustanovení však nepřipouští dovolání proti usnesení, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně. Vady taxativně uvedené v ustanovení §237 odst. 1 OSŘ, pro něž je dovolání vždy přípustné, a které jsou zároveň dovolacími důvody podle §241 odst. 3 písm. a) OSŘ v posuzované věci dovolatel výslovně nenamítal a dovolací soud, který je povinen k nim přihlédnout vždy, aniž byly výslovně vzneseny, žádnou z těchto vad neshledal. Daná věc náleží do pravomoci soudu, ten, kdo vystupoval v řízení jako účastník, měl způsobilost být účastníkem řízení i procesní způsobilost, v téže věci nebylo již dříve pravomocně rozhodnuto ani již zahájeno řízení, návrh na zahájení byl podán, účastníku řízení nebyla v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem a soud byl správně obsazen (§237 odst. 1 písm. a/ až g/ OSŘ).
Znamená to, že dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, proti kterému žádné ustanovení OSŘ dovolání nepřipouští. Proto Nejvyšší soud, jako soud dovolací dovolání odmítl podle ustanovení §243b odst. 4 OSŘ za použití ustanovení §218 odst. 1 písm. c/ OSŘ, aniž se mohl zabývat jeho důvodností.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. října 2001
JUDr. František D u ch o ň , v. r.
předseda senátu