ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.1787.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 1787/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Juraje Malika a JUDr. Františka Duchoně ve věci žalobkyň A) Pharm. Dr. V. H. a B) Mgr. Z. J., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému Z. H., zastoupenému advokátem, o určení sporné skutečnosti, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 152/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2001, č.j. 21 Co 7/2001-144, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2001, č.j. 21 Co 7/2001-144, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 16. 3. 1999, č.j. 12 C 152/98-84 určil, že žalovaný za života zůstavitelky R. H., zemřelé dne 15. 12. 1978, bezplatně obdržel hodnotu 100.000,- Kč. Vzal za prokázané, že v roce 1943 byla žalovanému jeho rodiči postoupena polovina nemovitostí v K. za 100.000,- Kč s tím, že žalovaný tuto částku v budoucnu zaplatí. Tak se však nestalo; matka žalovaného před svědky opakovaně zdůrazňovala, že žádné peníze neobdržela. Žalovanému se nepodařilo prokázat, že rodičům uvedený obnos skutečně zaplatil, a tak soud dovodil, že rodiče žalovanému zaplacení postupní ceny odpustili.
Krajský soud v Praze na podkladě odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. 10. 1999, č.j. 21 Co 323/99-111 rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu na určení ve výše uvedeném znění zamítl se závěrem, že tvrzení žalobkyň, že matka žalovaného R. H. žalovanému dluh z postupní smlouvy ve výši 100.000,- Kč prominula, nemohlo obstát. Postupujícími byli totiž oba rodiče žalovaného, takže zůstavitelka mohla převést na žalovaného jen svůj podíl na nemovitosti v hodnotě 50.000,- Kč, tedy nikoli v hodnotě 100.000,- Kč, jak žalobkyně uváděly.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 29. 11. 2000, č.j. 21 Cdo 757/2000-132, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Důvodem bylo pochybení odvolacího soudu, který bez zřetele na žalobní petit a vylíčení rozhodných skutečností v žalobě tuto zamítl proto, že R. H. převedla do vlastnictví žalovaného svůj podíl na nemovitostech za 50.000,- Kč, takže žalovaný mohl od zůstavitelky za jejího života získat hodnotu jen v této výši. Předmět řízení byl vymezen bez zřetele, od koho žalovaný „za života R. H. bezplatně získal hodnotu 100.000,- Kč“. I v řízení o žalobě na určení sporné skutečnosti, s níž byly žalobkyně v dědickém řízení odkázány na sporné řízení podle ust. §18 zák. č. 95/1963 Sb., může soud vyhovět žalobě jen zčásti, dojde-li k závěru, že žaloba není důvodná v plném rozsahu. Žádné ustanovení občanského soudního řádu nebránilo, aby vyhověl žalobě jen v takové části, v jaké byla podle hmotného práva důvodná. Navíc rozsudek odvolacího soudu v části týkající se závěru, že se žalobkyním nepodařilo prokázat, že by žalovanému byl prominut jeho dluh z postupní smlouvy ze dne 1. 2. 1943, nelze pro nedostatek odůvodnění přezkoumat. Dovolací soud shledal, že rozsudek odvolacího soudu je postižen vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§241 odst. 3 písm. b/, §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2001, č.j. 21 Co 7/2001-144, rozsudek soudu prvního stupně výše označený potvrdil s upřesněním výroku o věci tak, že šlo o částku 100.000,- K. Odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, jímž bylo předchozí rozhodnutí odvolacího soudu v této věci zrušeno, doplnil řízení výslechem svědkyň Ing. M. S. a E. J. Po zhodnocení provedených důkazů vzal za prokázané, že rodiče žalovaného a žalovaný uzavřeli dne 1. 2. 1943 postupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod jedné poloviny usedlosti čp. 12 a pozemků v K. za smluvenou cenu 100.000,- K, jíž žalovaný nezaplatil, ale zavázal se ji zaplatit proti čtvrtletní výpovědi oběma stranám volné. Žalovanému se nepodařilo prokázat, že uvedený dluh rodičům zaplatil z peněz získaných od strýců, jak před soudem prvního stupně tvrdil, naopak bylo zjištěno, že rodiče žalovanému dlužnou částku prominuli, v rodině se hovořilo o daru. Matka žalovaného v závěti ze dne 16. 8. 1970 uvedla, že syn Z. (rozumí se žalovaný) byl obdarován v roce 1947. Tato zjištění byla v odvolacím řízení podložena svědectvím Ing. M. S. a E. J., které byly o tom informovány přímo R. H., resp. R. H. Odvolací soud shledal závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaný za života zůstavitelky obdržel bezplatně hodnotu, v odvolacím řízení upřesněnou na 100.000,- K, jak odpovídá měně v roce 1943 v Čechách a na Moravě, a uvedenou také ve zmíněné postupní smlouvě, správným.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný odkázal na ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., v jehož smyslu vyjádřil názor, že dovolání je přípustné. V rozsudečném výroku uvedené upřesnění peněžní částky namísto 100.000,- Kč a sice 100.000,- K je změnou, čemuž odpovídá i obsah rozsudku. Upozornil i na návrh na vyslovení přípustnosti dovolání podle ust. §239 o. s. ř., který učinil pro případ, že by se odvolací soud ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně, ještě daleko před vyhlášením napadeného rozsudku, a jemuž odvolací soud nevyhověl. Vytkl, že rozsudek odvolacího soudu není určitý a vykonatelný, jestliže v odůvodnění odvolací soud uvedl, že vzhledem k následným měnovým reformám bude třeba tuto částku (rozumí se 100.000,- K) pro další řízení přiměřeně přepočítat. Podle dovolatele to není možné. Opakoval, že postupní cenu zaplatil, o čemž vedle výpovědi žalovaného svědčí předložené písemné důkazy. Svědkové, z jejichž výpovědi odvolací soud vycházel, uváděli jen to, co slyšeli. Zpochybnil i správnost hodnotících závěrů odvolacího soudu o poměrech v rodině žalovaného, včetně zjištění učiněných ze závěti matky žalovaného o okolnostech smlouvy z roku 1949, jíž se ze zemědělské usedlosti rodičů žalovaného a usedlosti žalovaného vytvořila dvě středně velká hospodářství. Závěrem dovolání navrhl, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2001, č.j. 21 Co 7/2001, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání nesouhlasí s názorem žalovaného, že rozsudek odvolacího soudu je měnící, jak předpokládá ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a nikoli potvrzující rozsudek soudu prvního stupně. Závěr o přípustnosti dovolání nelze učinit ani ve smyslu ust. §239 o. s. ř., když žalovaný v průběhu odvolacího řízení nespecifikoval, k jaké otázce zásadního významu by mělo být dovolání připuštěno. Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci považují za věcně správné, upřesnění měnové jednotky není podle jejich názoru pro posouzení podstaty sporné záležitosti rozhodné, neboť i odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že pro další řízení bude třeba s ohledem na následné měnové reformy částku 100.000,- K přiměřeně přepočítat. Navrhly, aby dovolací soud v případě, že dovolání nebude jako nepřípustné odmítnuto, dovolání zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu byl vydán po řízení provedeném podle právních předpisů přede dnem účinnosti zák. č. 30/2000 Sb. Proto dovolací soud projednal dovolání žalovaného a o něm rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák.č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád).
Dovolací soud shledal, že včasné dovolání žalovaného proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu vykazuje formální i obsahové náležitosti ve smyslu ust. §241 odst. 1, 2 o. s. ř., včetně povinného zastoupení dovolatele advokátem.
Dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, který byl prvním rozsudkem ve věci. Žalovaný nevytýká napadenému rozsudku některou z vad uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. a) – g) o. s. ř. a ani dovolací soud neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu některou z těchto vad, pro níž je dovolání nejen přípustné, ale i důvodné (§241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), trpěl. Závěr o přípustnosti dovolání ve věci podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř., ani podle ust. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nelze učinit.
Podle znění rozsudečného výroku napadeného rozsudku odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci s upřesněním, že částka 100.000,-, jíž žalovaný bezplatně obdržel, se rozumí v měně, vyjádřené v roce 1943 v Čechách a na Moravě hodnotou „K“, nikoli „Kč“, jak soud prvního stupně rozhodl.
Podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Pro posouzení, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je potvrzující rozsudek soudu prvního stupně ve věci (§219 o. s. ř.) nebo jej měnící (§220 o. s. ř.), není rozhodné, jak odvolací soud své rozhodnutí formálně vyjádřil. Rozhoduje obsahový vztah obou rozsudků a to, zda soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků shodně, či zda tato rozhodnutí jsou v závěrech ve vztahu k právům a povinnostem účastníků v jejich právních vztazích odlišná. Uvedené rozlišení je právně významné pro závěry o přípustnosti dovolání podle ust. §238 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř., jakož i o možnosti založení přípustnosti dovolání rozhodnutím soudu (§239 o. s. ř.).
Žalobkyně podaly žalobu na určení sporné skutečnosti ve smyslu ust. §18 zák. č. 95/1963 Sb. (notářský řád ) v souladu s rozhodnutím Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 6. 1998, č.j. D 496/97-136. Jím bylo žalobkyním uloženo podat ve stanovené lhůtě návrh na zahájení řízení, zda Z. H. (žalovaný) za života zůstavitelky (rozumí se R. H., zemřelé 15. 12. 1978) bezplatně obdržel hodnotu 100.000,- Kč. Soud prvního stupně rozhodl o této žalobě ve prospěch žalobkyněmi tvrzené skutečnosti. Rozsudkem odvolacího soudu ve výroku o věci byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v upřesnění týkajícím se označení měny, v níž měl žalovaný obdržet od zůstavitelky uvedenou hodnotu. Žalobní petit, na jehož podkladě soudy ve věci rozhodovaly, však byl určitý a přesný, nevyžadoval upřesnění; jemu odpovídal i výrok rozsudku soudu prvního stupně, včetně označení měny. Nebyl proto důvod, pro který by odvolací soud měl výrok rozsudku soudu prvního stupně „upřesnit“. Porovnáním rozsudku soudu prvního stupně s rozsudkem odvolacího soudu ve výrocích o věci je zřejmý obsahový rozdíl mezi oběma. Zatímco soud prvního stupně rozhodl v rámci posuzované sporné skutečnosti o přijetí bezúplatného plnění 100.000,- Kč žalovaným, odvolací soud o přijetí 100.000,- K, což je z hlediska ust. §484 obč. zák. o započtení toho, co dědic za života zůstavitele od něho bezplatně obdržel na podíl dědice, po právní stránce významné. Uvedené „upřesnění“ není jen formální opravou, týkající se snad vhodnějšího slovního vyjádření rozsudečného výroku, ale zasahuje do vlastního rozhodnutí o žalobní žádosti jeho obsahovou změnou.
Dovolací soud shledal dovolání žalovaného přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Po přezkoumání napadeného rozsudku v rozsahu vymezeném ust. §242 odst. 3 o. s. ř. shledal dovolání žalovaného důvodným.
Obsah námitek v dovolání žalovaného opravňuje dovolací soud k závěru, že dovolání bylo podáno z důvodu tkvícího v ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování) a ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Dovolací soud však byl povinen posuzovat dovolání žalovaného i z hlediska ust. §241 odst. 3 písm. a), b) o. s. ř., byť žalovaný sám nenamítal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad ve smyslu ust. §237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádnou z vad taxativně uvedených v ust. §237 odst. 1 o. s. ř., jíž by rozsudek odvolacího soudu trpěl, dovolací soud neshledal.
Jinak je tomu z hlediska dovolacího důvodu upraveného v ust. §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.
Měnou se rozumí zákonem upravené peněžní uspořádání určitého státu. U peněžitých nároků, které jsou předmětem žaloby na plnění (§80 písm. b/ o. s. ř.), případně předmětem posouzení v rámci určovací žaloby (§80 písm. c/ o. s. ř.) nebo žaloby na určení právní skutečnosti, u níž z právního předpisu vyplývá naléhavý právní zájem na určení, takže jej není nutno tvrdit a prokazovat, je uvedení měny v žalobním petitu a ve výroku rozhodnutí soudu pro věc samu z hmotněprávního hlediska podstatné. Změna v označení měny je změnou týkající se předmětu nároku; účastník ji může provést toliko procesním úkonem ve smyslu ust. §95 o. s. ř. se souhlasem soudu.
Tomuto ustanovení však procesní postup žalobkyň, které při jednání odvolacího soudu dne 7. 3. 2001 „upřesnily, že šlo o 100.000,- K a nikoli o 100.000,- Kč“ (čl. 10 odst. 1 výnosu č. 75 Sb. zákonů a nařízení ze dne 16. 3. 1939 o Protektorátu Čechy a Morava, §1 odst. 1 Dekretu č. 91/1945 Sb. o obnovení československé měny) a na něj navazující postup odvolacího soudu (§211 o. s. ř.) neodpovídá. Rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), když se odvolací soud nezabýval naléhavým právním zájmem na určení sporné skutečnosti (§80 písm. c/ o. s. ř.), jež byla žalobkyněmi posléze formulována odlišně od rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 6. 1998, č.j. D 496/97-136, odkazujícího žalobkyně ve smyslu ust. §18 not. řádu na podání žaloby na určení sporné skutečnosti.
Z uvedených důvodů shledal dovolací soud dovolání žalovaného podle ust. §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. důvodným, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§242 odst. 3, §243b odst. 1, 2 věta první o. s. ř.).
Právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud vázán. V novém rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2001
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu