ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.193.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 193/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Obce M. proti žalovaným 1) M. Š. a 2) M. Š., o vyklizení pozemků a zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 3/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. října 2000, č. j. 15 Co 307/2000-227, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 17. 11. 1994, č. j. 8C 3/93-82, zamítl žalobu, kterou žalobce požadoval uložení povinnosti žalovaným vyklidit pozemkové parcely č. 440/1 a 440/2 v k.ú. M. (dnes M. u P.) a zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobce k těmto pozemkům. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že vlastnické právo obce k uvedeným parcelám zaniklo v důsledku znárodnění zestátněním dnem 1. 12. 1949, takže zmíněné parcely nepřešly do vlastnictví žalobce podle zákona č. 172/1991 Sb.
Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, rozhodoval o odvolání žalobce v této věci celkem třikrát. Poprvé rozsudkem ze dne 30. 5. 1995, č. j. 12 Co 172/95-116, podruhé rozsudkem ze dne 23. 3. 1998, č. j. 15 Co 112/98-142. V obou případech rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Oba rozsudky byly předmětem dovolacího řízení s tím, že prvý rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1994, č. j. 2 Cdon 1395/96-128 a druhý rozsudkem téhož soudu ze dne 29. 3. 2000, č. j. 33 Cdo 1507/98-176. Potřetí rozhodl odvolací soud dne 25. října 2000, rovněž potvrzujícím rozsudkem č. j. 15 Co 307/2000-227, v němž se řídil právním názorem Nejvyššího soudu ČR, vyjádřeným v rozsudku ze dne 29. 3. 2000, č. j. 33 Cdo 1507/98-176. Tímto rozsudkem byl za nesprávný označen závěr odvolacího soudu, podle kterého znárodňovací předpisy nestanovily přesný rozsah znárodnění a platilo, že znárodněno bylo všechno a pokud některé věci znárodnění nepodléhaly, byly vymezeny negativně. V důsledku tohoto nesprávného právního závěru pak odvolací soud ani nezjišťoval, zda ministr průmyslu rozhodl podle §4 odst. 7 dekretu č. 100/1945 Sb., ve znění čl. II zákona č. 114/1948 Sb., že sporný pozemek parc. č. 440/1 v kat. území M. byl zahrnut do rozsahu znárodnění podniku firmy F. C. L. Odvolacímu soudu bylo tedy uloženo svá zjištění v tomto smyslu doplnit a poté dovodit, zda pozemek byl či nebyl znárodněn v rámci firmy F. C. L. Pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že v rámci firmy F. C. L. pozemek znárodněn nebyl, bylo mu uloženo ještě posoudit, zda pozemek nebyl znárodněn v rámci firmy S., a ke kterému okamžiku se tak stalo.
Odvolací soud po doplněném dokazování uzavřel, že sporný pozemek byl znárodněn v rámci firmy J. S. Tato firma byla rovněž znárodněna ze zákona k datu 1. 12. 1949, což bylo deklarováno vyhláškou č. 632/1950 Úředního listu (dále jen Ú. l.). Výměrem ministra průmyslu ze dne 1. 10. 1951 pak bylo upřesněno, že znárodnění se týkalo mimo jiné i sporné parcely č. 440/1 v k. ú. M. u P. Odvolací soud tedy rozsudek soudu I. stupně potvrdil s tím, že sporná parcela byla znárodněna v rámci firmy S. k datu 1. 12. 1949. Odvolací soud nevyhověl návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání pro posouzení otázky, zda národní výbory mohly svým jednáním po 1. 1. 1950 mít vliv na splnění podmínek znárodnění obecního majetku před 31. 12. 1949. Tuto otázku odvolací soud neřešil a nepovažoval ji ani za otázku spornou, neboť měl za to, že její vyřešení nemá vliv na posouzení konkrétní věci.
Shora uvedený rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 9. 11. 2000, napadl žalobce jako osoba oprávněná zastoupená advokátem (dále jen dovolatel) v zákonné lhůtě dovoláním, ve kterém navrhl, aby dovolací soud vyslovil přípustnost dovolání, napadené rozhodnutí v plném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, pokud ovšem nerozhodne i o zrušení rozsudku soudu I. stupně v této věci a vrácení věci soudu I. stupně.
Pokud jde o přípustnost dovolání, dovolatel zmínil skutečnost, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, s tím že má za to, že se jedná o věc zásadního právního významu ve smyslu §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), zejména pro posouzení těchto otázek:
1. Vliv jednání národních výborů jako správců národního majetku po 1. 1. 1950 na splnění podmínek znárodnění obecního majetku před 31. 12. 1949.
2. Přípustnost retroaktivity vyhlášek ministra průmyslu vydaných podle ustanovení §3 v návaznosti na §1 odst. 4 zákona č. 114/1948 Sb.
3. Zda vyhlášky ministerstva průmyslu vydané dle shora citovaných ustanovení zák. č. 114/1948 Sb. měly konstitutivní či deklaratorní charakter.
4. Zda vyhláška ministerstva průmyslu podle shora citovaných ustanovení zák. č. 114/1948 Sb. měla účinky \"rozhodnutí ministra\" i v případě, že nebyla podepsána osobně ministrem nebo žádnou jinou zmocněnou osobou.
Dovolání podal z důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ OSŘ.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že napadený rozsudek odvolacího soudu považují za správný a navrhli zamítnutí dovolání .
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12, hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Vzhledem ke skutečnosti, že podle ustanovení §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, zabýval se dovolací soud nejprve přípustností dovolání,
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení §237, §238 a §239 OSŘ. Pokud jde o podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 OSŘ, toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. K těmto vadám přihlíží dovolací soud ex offo. Dovolací soud se zabýval předmětným dovoláním i obsahem spisu a dospěl k závěru, že dovolání podle ustanovení §237 odst.1 OSŘ není přípustné, protože vady v tomto ustanovení vyjmenované nebyly z obsahu spisu zjištěny. Daná věc náleží do pravomoci soudu, ten, kdo vystupoval v řízení jako účastník, měl způsobilost být účastníkem řízení i procesní způsobilost, v téže věci nebylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo zahájeno řízení, návrh na zahájení byl podán, účastníku řízení nebyla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem a soud byl správně obsazen (§237 odst. 1 písm. a/ až g/ OSŘ).
Dovolání není přípustné ani podle §238 odst. 1 OSŘ, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím a nejedná se o situaci, kdy by byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který rozhodoval v dané věci jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem soudu odvolacího. Ostatně tohoto ustanovení se dovolatel ani nedovolává.
Daná věc nesplňuje ani podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §239 odst. 1 OSŘ, neboť odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání z důvodu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, nevyslovil.
Pokud jde o ustanovení v §239 odst. 2 OSŘ, je dovolání podle tohoto ustanovení přípustné tehdy, jestliže jsou splněny kumulativně dva předpoklady: je učiněn návrh na vyslovení přípustnosti dovolání účastníkem řízení nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, a dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Pokud jde o první předpoklad, žalobce podal návrh na vyslovení přípustnosti dovolání jednak u jednání u odvolacího soudu dne 25. 10. 2000 (č. l. 225 spisu) a dříve již ve svém písemném podání ze dne 23. 10. 2000 (č. l. 211 spisu).
Co se týká druhého předpokladu, tedy posouzení, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je nutné konstatovat, že jde především o to, zda rozhodnutí odvolacího soudu řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena, nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
Nejvyšší soud se danou věcí zabýval již dvakrát. V podrobném odůvodnění rozsudku 33 Cdo 1507/98-180, ze dne 29. 3. 2000, dovodil, že v daném případě byl podnik „F. C. L., kamenoprůmysl, M., se sídlem v M., spr. okr. J.\" znárodněn zestátněním podle č. I §1 odst. 1 č. 3 zákona č. 114/1948 Sb. Ke znárodnění došlo ze zákona. Podle citovaného zákona se tak mělo stát ke dni 1. ledna 1948. Zákon však byl vyhlášen až dne 28. dubna 1948, takže vzhledem k obecně uznávanému principu zákazu retroaktivity právních předpisů je nutno vycházet z toho, že ke znárodnění došlo k datu 28. dubna 1948. Tato skutečnost však není z hlediska posuzování dané věci rozhodující. Ke znárodnění uvedeného podniku tedy došlo ex lege. K završení znárodňovacího procesu však bylo nutné, aby podle čl. I §1 odst. 4 uvedeného zákona ministr průmyslu vyhlásil s účinky doručení v Úředním listě, které podniky nebo závody byly znárodněny podle čl. I. To se v daném případě stalo vyhláškou ministra průmyslu ze dne 27. října 1948, č. 2756, uveřejněnou v Úředním listu dne 14. listopadu 1948. Kromě toho bylo nutné, aby podle čl. I §8 zákona č. 114/1948 Sb. a 4 odst. 7 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., ve znění čl. II zákona č. 114/1948 Sb. (dále jen dekretu) vydal ministr průmyslu rozhodnutí o rozsahu znárodnění podle §4 odst. 2 až 5 citovaného předpisu. Výměr o rozsahu znárodnění byl nezbytný proto, aby bylo najisto postaveno, na které nemovitosti, movitosti, práva, atd. (viz §4 odst. 2 až 4 dekretu) se znárodnění určitého podniku vztahovalo, a dále i z toho důvodu, že podle §4 odst. 5 dekretu vyňal ministr průmyslu ze znárodnění jednotlivé majetkové kusy, majetkové soubory nebo práva, pokud jich nebylo nezbytně třeba k provozu znárodněného podniku, a ponechal je dosavadnímu vlastníku. Rozhodnutí ministra průmyslu podle §4 odst. 7 dekretu mělo pouze deklaratorní charakter, k přechodu majetku na stát znárodněním docházelo přímo ze zákona dnem jeho vyhlášení, nicméně právně účinné rozhodnutí ministra průmyslu podle §4 odst. 7 dekretu představovalo zásadní podmínku znárodnění. Aby totiž o určitém majetku bylo možno učinit závěr, že se na něho vztahuje znárodnění příslušného podniku podle čl. I zákona č. 114/1948 Sb., musí být tento majetek vymezen v tomto rozhodnutí.
V tomto výkladu lze tedy spatřovat odpověď na druhou a třetí otázku, kterou dovolatel ve svém dovolání považuje za otázku zásadního významu. Pokud jde o otázku první, uzavírá dovolací soud, ve shodě se závěrem soudu odvolacího, že zmíněná otázka v tomto řízení řešena nebyla, není sporná a pro danou věc nemá žádný význam. Pokud jde o otázku poslední, ta byla již řešena judikaturou obecných soudů i Ústavního soudu (srov. např. nález č.142/1996, ze dne 19. 12. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/96).
Jak už vyloženo shora, odvolací soud se v napadené věci důsledně řídil právním názorem Nejvyššího soudu ČR vyjádřeným v rozsudku téhož soudu ze dne 29. 3. 2000, č. j. 33 Cdo 1507/98-176. Nelze tedy dovodit, že by odvolací soud posoudil v napadeném rozsudku zmíněné právní otázky jinak, než byly řešeny soudem vyšším. Dovolací soud tak dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu jako celek nemá po právní stránce zásadní význam. Negativním závěrem dovolacího soudu, který si otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí je rozhodnutím zásadního právního významu, posoudil jako otázku předběžnou, se dovolání stává nepřípustným. Dovolání tedy není přípustné ani ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 OSŘ. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl jako dovolání směřující proti rozhodnutí, proti kterému dovolání není přípustné (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s odkazem na ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř., kdy v dovolacím řízení dovolatel neuspěl. Pokud jde o žalované, nelze konstatovat, že by měli v dovolacím řízení úspěch, když ve svém vyjádření navrhovali zamítnutí dovolání, jako nedůvodného, zatímco dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. listopadu 2001
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu