ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.2511.99.1
sp. zn. 30 Cdo 2511/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Okresnímu úřadu v L., o určení neplatnosti veřejné soutěže, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 1361/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 10. 1998, č.j. 11Co 401/98-32, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem v záhlaví uvedeným k odvolání žalobce J. H. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 4. února 1998, č.j. 5 C 1361/96-17, jímž byl zamítnut návrh, aby bylo určeno, že veřejná soutěž vyhlašovatele Okresního úřadu v L. na prodej nemovitosti čp. 11 se stavební parcelou č. 142 v obci a kat. území L., je absolutně neplatným právním úkonem a dále rozhodnuto, že účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud tak učinil přesto, že se neztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, že postup žalovaného při vyhlášení veřejné soutěže na prodej označených nemovitostí, byl v souladu se zákonem. V tomto směru považoval rozhodnutí okresního soudu za předčasné, když usoudil, že žalobce v řízení neprokázal ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení (odvolací soud shledal, že uplatněná žaloba je svou povahou žalobou na určení), že vyhlášení veřejné soutěže bylo právním úkonem absolutně neplatným. Z téhož důvodu nepřiznal žalobci právo na dovolání, protože otázku, zda při veřejné soutěži mělo být postupováno podle zák. č. 72/1994 Sb., která má mít zásadní právní význam, odvolací soud při svém rozhodování neposuzoval.
V podaném dovolání, v němž vyslovuje naději, že bude Nejvyšším soudem připuštěno podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. a jež podává z důvodu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., žalobce (dále dovolatel) namítá, že odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) se věcí nezabýval komplexně, zejména z hlediska zák. č. 72/1994 Sb. (o vlastnictví bytů), zák. č. 92/1991 Sb. (o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby) a čl. 95 odst. 2 Ústavy, proto jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Svůj názor, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, však věcně nezdůvodnil. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud České republiky z ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Zkratka "o. s. ř." znamená občanský soudní řád ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem a splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241 odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), věc projednal bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. (o čemž bude pojednáno dále), je třeba v případě, že je dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení §238 odst.1 o. s. ř. a §239 odst. 1 a 2 téhož zákona.
V projednávané věci odvolací soud potvrdil v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně. Odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel případný jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu (§238 odst. 1 o. s. ř.). Soud druhého stupně též ve výroku nevyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné (§239 odst. 1 o. s. ř.), resp. žalobci právo dovolání výslovně nepřiznal. Skutečností ovšem je, že žalobce v průběhu odvolacího řízení, ještě před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, ve smyslu cit. zák. ustanovení navrhl, aby v případě, že rozhodnutí soudu prvního stupně bude potvrzeno, soud druhého stupně vyslovil přípustnost dovolání proti takovému svému rozhodnutí.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Zde je nutno poukázat na skutečnost, že zákon ve svém ustanovení §239 svěřuje odvolacímu, ale i dovolacímu soudu, oprávnění založit, resp. v případě §239 odst. 2 o. s. ř. posoudit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž by jinak dovolání nebylo přípustné. Zákonodárce zde zvolil takové řešení, které umožňuje v každé konkrétní věci posoudit, zda význam rozhodnutí vyžaduje jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Je nepochybné, že připuštění přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má povahu výjimečného opatření, a že je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Musí se současně jednat o takové právní otázky, jejichž právní význam se vztahuje ne toliko úzce k vlastní projednávané věci, ale jejichž právní dopad je třeba posuzovat obecně. K naplnění tohoto předpokladu proto dochází především tehdy, jde-li o řešení právních otázek v právní teorii a praxi dosud sporných a judikaturou neřešených.
Jestliže zákon uděluje toto oprávnění jen jako výjimečné a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak se dovozuje, že dovolání v těchto případech může být připuštěno jen pro řešení právních otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. jen z důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., t.j. pouze proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení je pak třeba považovat omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, jestliže soud buď použil při právním posouzení věci jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice správně aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V posuzovaném případě ovšem z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by odvolací soud ve věci aplikoval nesprávný právní předpis, resp. nesprávné právní ustanovení.
Pokud se týče otázky, zda soud zmíněná ustanovení náležitě vyložil, pak dovolací soud má zato, že z napadeného rozhodnutí rovněž nevyplývá, že by se soud druhého stupně při svém rozhodování dostal do interpretačních obtíží. Jde totiž o to, že zásadní úvaha odvolacího soudu, z níž při svém rozhodování vycházel, se vázala výlučně k závěru, že v projednávané věci jde o tzv. určovací žalobu ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř., její podmínkou je naléhavý právní zájem.
Podle názoru odvolacího soudu v projednávané věci, kdy předmětem řízení byla žaloba na určení neplatnosti vyhlášené veřejné soutěže jako neplatného právního úkonu, žalobce neprokázal svůj naléhavý právní zájem na požadované určovací žalobě. To proto, že ani případný úspěch v tomto směru, t.j. prohlášení neplatnosti vyhlášené veřejné soutěže, by nemohl mít za následek neplatnost kupní smlouvy prodávané nemovitosti, aniž by to bylo v příslušném řízení (o neplatnosti kupní smlouvy) soudem deklarováno. Jinými slovy žalobce v řízení o neplatnosti veřejné soutěže (i kdyby trpěla vytýkanými nedostatky) by nemohl dosáhnout kýženého výsledku, t.j. zrušení kupní smlouvy o prodeji nemovitosti - domu, v němž je nájemcem bytové jednotky. Na určení neplatnosti veřejné soutěže proto nelze ze strany žalobce spatřovat naléhavý právní zájem.
Potud nelze mít zato, že by z obecného pohledu bylo možno dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu považovat za rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam. Z popsaného důvodu také dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem nenaplňuje zákonný předpoklad obsažený v ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., přičemž ostatní právní otázky zmiňované v dovolání, výše zmíněnou tezi, jež byla základem rozhodnutí odvolacího soudu, v zásadě nezpochybňují.
To pak odůvodňuje související závěr, že v tomto smyslu soud druhého stupně též nejen, že nepochybil, pokud proti tomuto svému rozhodnutí nepřipustil dovolání, ale nejsou zde dány ani předpoklady k tomu, aby možnost dovolání v označené věci založil podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. sám dovolací soud.
Povinností dovolacího soudu je však dále s ohledem na ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad v označeném ustanovení uvedených. Dovolací soud zde konstatuje, že z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se nepodávají případné vady podřaditelné pod předpoklady obsažené v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Takové vady nevyplývají ani z obsahu spisu a dovolatelem ani nejsou tvrzeny. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku proto není založena ani na základě cit. ustanovení.
Při uvážení vyloženého je proto nutno konstatovat, že v posuzovaném případě nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1, §238 odst. 1 ani podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř..
Dovolací soud z těchto důvodů podané dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., aniž se tak mohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Své rozhodnutí pak učinil v souladu s ustanovením §243a odst. 1 věta první o. s. ř. bez nařízení jednání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta prvá a §151 odst. 1 o. s. ř., když žalobce neměl se svým dovoláním úspěch a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. ledna 2001
JUDr. Juraj M a l i k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marie Plhalová