ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.2554.2000.1
sp. zn. 30 Cdo 2554/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci nezletilých Z., narozené 18.3.1985, a P., narozeného 11.12.1987, H., zastoupených Městem L. jako opatrovníkem, dětí J. H., a V. H., o zvýšení výživného, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. P 220/89, o dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 21. února 2000, č.j. 29 Co 23/2000-118, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením v záhlaví označeným odmítl pro opožděnost otcovo odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. října 1999, č.j. P 220/89-110, jímž bylo jeho výživné k nezletilým od 1. září 1998 zvýšeno na částky 1.400,- Kč měsíčně pro každého z nezletilých, přičemž nedoplatek na výživném za dobu od 1.9.1998 do 30.9.1999 v celkové výši 18.200,- Kč bylo otci uloženo zaplatit matce do jednoho roku od právní moci rozsudku. Poznatky o doručení čerpal z doručenky rozsudku soudu prvního stupně, založené ve spise, podle níž byl rozsudek doručován otci do vlastních rukou poštou nejprve dne 14.11.1989 a znovu po výzvě dne 18.11.1999. Tohoto dne byla písemnost uložena na poště a otci bylo zanecháno oznámení o uložení zásilky. Otec si zásilku nevyzvedl, takže byla po uplynutí úložní doby vrácena soudu. Odvolací soud shledal, že postup pro náhradní doručování ve smyslu §47 odst. 2 o.s.ř. byl dodržen, takže se uplatní fikce o doručení zásilky vyjádřená v cit. ustanovení, t.j. že se třetí den následující po uložení zásilky na poště považuje za den jejího doručení bez ohledu na to, zda se otec o uložení dozvěděl, či nikoli. Protože pak účinky doručení takto nastaly dnem 22.11.1999, když konec třídenní lhůty připadl na neděli a posledním dnem lhůty se stal nejblíže následující pracovní den (§57 odst. 2 o.s.ř.), počala dnem následujícím po doručení, t.j. dnem 23.11.1999 běžet patnáctidenní lhůta k podání odvolání, jejímž posledním dnem byl 7. prosinec 1999. Následujícího dne 8.12.1999 nabyl rozsudek okresního soudu právní moci, protože v průběhu této odvolací lhůty nebylo odvolání podáno. Otec tak učinil osobně na soudu až dne 5.1.2000, tudíž opožděně.
Otec v podaném dovolání namítá, že rozsudek okresního soudu obdržel obyčejnou poštou datovanou razítkem dne 29.12.1999, takže měl zato, že mu lhůta k podání odvolání běží. Má zato, že byl nedostatečně poučen „o možnosti lhůty odvolání a fikci doručení“, což spatřuje v tom, že mu nebylo sděleno, že v případě nevyzvednutí zásilky do tří dnů od jejího uložení se považuje poslední den této lhůty za den doručení, i když se o tom nedozvěděl. Navíc se o tom ani dozvědět nemohl, protože se v danou dobu ani v místě bydliště nezdržoval. Pouze jednou za čas přišel vyvětrat. Dovozuje proto, že mu rozsudek nemohl být dle ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. doručen a nemohl proto nabýt právní moci. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Při posuzování dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, t.j. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§l0a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou - účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§240 odst. l o.s.ř.), a že je přípustné podle §238a odst. l písm. e/ o.s.ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání, dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Výrok napadeného usnesení odvolacího soudu vyjadřuje závěr, že odvolání bylo podáno ve smyslu §2l8 odst. l písm. a/ o.s.ř. opožděně, tj. po uplynutí patnáctidenní lhůty podle §204 odst. l o.s.ř. Poněvadž běh této lhůty počíná od doručení rozsudku soudu prvního stupně, zahrnuje tento závěr logicky i zjištění, že rozsudek byl účastníku řádně doručen; jen řádné doručení má za následek, že odvolací lhůta počne běžet osobě, které je rozsudek doručován. Posouzení, zda je v konkrétním případě vyslovená podmínka splněna, vychází současně z určitého právního názoru (výkladu předpisů, jež upravují doručení rozsudku) a z šetření o okolnostech, která jsou z hlediska této právní úpravy významná.
Nesouhlas se závěry odvolacího soudu, jež dovolání obsahuje, je v dovolacím řízení uplatnitelný v rámci dovolacích důvodů podle §24l odst. 3 písm. b/ a d/ o.s.ř. Ve smyslu §24l odst. 3 písm. b/ o.s.ř. lze dovolání odůvodnit tím, že řízení je postiženo jinou (než v §237 uvedenou) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; podle §242 odst. 3 o.s.ř. k takové vadě ostatně přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti. Podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §47 odst. 2 o.s.ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Místo, den a způsob doručení prokazuje při doručování poštou zásadně doručenka, kterou pošta vrací zpět odesílajícímu soudu. Konkrétní postupy pošty a povinné údaje, vyznačované na doručence, jež osvědčuje náhradní doručení zásilky určené do vlastních rukou, stanoví v souladu s ustanovením §47 odst. 2 o.s.ř. vyhláška č. 78/l989 Sb. ve znění vyhlášky č. 58/l99l Sb. (poštovní řád).
Podle svého obsahu doručenka deklaruje též, že adresát se v místě doručení zdržuje (srov. text „nebyl zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje...“).
Doručenka je listinou, jež má povahu listiny veřejné a od listin soukromých se liší svou důkazní silou; potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§l34 o.s.ř.). Uvedený důsledek, lze ovšem spojovat jen s takovou doručenkou, jež obsahuje všechny náležitosti, které vyžaduje zmíněná příloha poštovního řádu v bodech l8, l9 a 20; tj. s doručenkou, v níž je uveden údaj o výzvě doručovatele na určitý den a podpis doručovatele, údaj o dni uložení zásilky na poště, a razítko a podpis pověřeného pracovníka pošty.
Jsou-li splněny tyto podmínky, učiní odvolací soud zjištění potřebná z hlediska ustanovení §47 odst. 2, §204 odst. l a §2l8 odst. l písm. a/ o.s.ř. přímo ze spisu (v něm založené doručenky), a dospěje-li k závěru, že odvolání bylo podáno opožděně, odmítne je, aniž by bylo třeba nařizovat jednání (§2l4 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Důsledek toho, že doručenka má povahu veřejné listiny, a toho, co obsahově potvrzuje, je tudíž ten, že je na účastníku, který tvrdí opak (oproti údajům uvedeným v doručence), že stanovený postup doručování dodržen nebyl nebo že se v místě doručování nezdržoval, aby ke svým tvrzením nabídl důkazy a jejich prostřednictvím tato opačná tvrzení prokázal; na tomto účastníku tedy spočívá tzv. důkazní břemeno.
Dovolatel především namítal, že byl nedostatečně poučen o odvolání, neboť mu „nebylo sděleno, že v případě nevyzvednutí zásilky do tří dnů od jejího uložení považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když jsem se o tomto nedozvěděl“.
Náležitosti písemného vyhotovení rozsudku jsou předepsány v ustanovení §157 o.s.ř. Podle odst. 1 je třeba v rozsudku uvést m.j. též poučení o odvolání. Poučovací část rozsudku musí obsahovat poučení o možnosti podat proti němu řádný opravný prostředek, t.j. odvolání. Tak je tomu v daném případě, kde poučení rozsudku soudu prvního stupně obsahuje text: „Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do patnácti dnů od jeho doručení, ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, prostřednictvím soudu podepsaného, ve trojím písemném vyhotovení“.
Poučení v daném případě obsahuje označení rozhodnutí, proti němuž je možno podat odvolání, vlastní poučení o možnosti tak učinit, lhůtu, v níž je možno tak učinit a způsob jeho podání. Všechny tyto dílčí části poučení jsou uvedeny správně. Povinnost poučení účastníka nad tento rámec občanský soudní řád neukládá. Není tudíž povinností soudu v rámci poučení o odvolání poučit účastníky řízení též o způsobu doručování do vlastních rukou podle §47 o. s. ř. a důsledcích z toho plynoucích.
Poučení soudu prvního stupně o odvolání je proto správné, takže nejde o případ, kdy by účastník při podání odvolání nebyl omezen patnáctidenní lhůtou k jeho podání (§204 odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Na tomto závěru nemění ničeho ani skutečnost, že soud prvního stupně otci znovu doručil rozsudek s vyznačením doložky právní moci. Ačkoli tak učinil prostřednictvím obyčejné listovní zásilky z vlastní iniciativy, takže neměl pro tento postup zákonného podkladu, nelze z tohoto doručení vyvozovat žádné procesní důsledky, neboť nešlo o řádné doručení rozhodnutí ve smyslu ustanovení §47 o. s. ř., nýbrž mohlo plnit jen informativní charakter.
Důvodnou nebyla shledána ani dovolatelova námitka o tom, že se v době doručování rozhodnutí soudu prvního stupně v místě doručení nezdržoval. Tento předpoklad není dán nejen při dlouhodobé nepřítomnosti v tomto místě, ale i při krátkodobém (přechodném) pobytu mimo adresu doručení, např. z důvodu hospitalizace, rekreace apod. O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Dovolatel sice tvrdí, že se v době doručování v místě bydliště nezdržoval; připouští však zároveň, že „jednou za čas přišel vyvětrat“. Tím, že se – ač jen na relativně krátkou dobu – v místě bydliště v době doručování ocitl, byť nepravidelně za účelem nikoli vlastního bydlení, nýbrž správy bytu, nenaplňuje předpoklad nezdržování se v místě doručení, jímž je třeba rozumět stav, kdy se účastník v místě doručení v rozhodné době nezdržuje vůbec, tj. ani sebekratší dobu. To však dovolatel v dovolání netvrdí.
Za tohoto stavu nelze tedy dospět k závěru, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, popř. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. b/, d/ o.s.ř.).
Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné a protože nebylo zjištěno (dovolatelem nebylo ani namítáno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení §237 odst. 1, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání navrhovatele podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2001
JUDr. Karel P o d o l k a, v. r.
předseda senátu