ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.2672.99.1
sp. zn. 30 Cdo 2672/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně Městské části P., zastoupené advokátem, proti žalované A. J, zastoupené advokátkou, o zaplacení 104.400,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 255/95, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 1999, č. j. 35 Co 704/98-104, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.850,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 6. 1998, č. j. 9 C 255/95-97, ve výrocích, kterými byla žalovaná zavázána zaplatit žalobkyni částku 80.925,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Řízení ohledně částky 23.175,- Kč s přísl., kde Obvodní soud pro Prahu 8 žalobu zamítl, pak zastavil, když žalovaná své odvolání proti tomuto výroku vzala zpět. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud poté, co doplnil řízení konstatováním zmocnění správcovské společnosti T. (dále jen fy T.) ze dne 1. 7. 1993, se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právními závěry ohledně platnosti nájemní smlouvy, uzavřené mezi žalovanou a zaměstnankyní fy T., i neúčinnosti odstoupení od smlouvy žalovanou. V odůvodnění svého rozhodnutí k námitkám odvolání žalované uvedl, že zaměstnankyně fy T. byla oprávněna uzavřít nájemní smlouvu, jednak proto, že to bylo vzhledem k jejímu pracovnímu zařazení obvyklé, jednak k tomu byla zmocněna plnou mocí podle §31 o. z. ze dne 1. 7. 1993. Pokud jde o předchozí souhlas obvodního úřadu k uzavření nájemní smlouvy odvolací soud uzavřel, že ho v daném případě nebylo třeba. Rozsudek soudu druhého stupně nabyl právní moci dne 26. 2. 1999.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podala žalovaná dne 15. března 1999 dovolání, jehož důvodnost opírá (ač to výslovně neuvádí) zjevně o ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. Oběma soudům totiž vytýká neprovedení důkazu výslechem svědka V. Ř., neúplné zjištění skutkového stavu a nesprávné právní posouzení věci. Podle žalované nebylo prokázáno, že mezi účastníky byla platně uzavřena nájemní smlouva. Z doložených důkazů vyplývá, že mandátní smlouva mezi Městskou částí P. a fy T. byla uzavřena dne 1. 7. 1992. Zmocnění k této smlouvě (plná moc), z důvodu absence tohoto zmocnění přímo ve smlouvě, bylo vydáno mandantem jako příloha až dne 28. 2. 1994. Nájemní smlouva, která je předmětem sporu, však byla uzavřena dne 25. 11. 1993, tedy v době, kdy fy T. jako mandatář neměla právo pro mandanta uskutečňovat a realizovat právní úkony. Plnou moc, jako součást mandátní smlouvy, podle žalované striktně vyžadují ustanovení §568 odst. 3 a 4 obchodního zákoníku. V době, kdy mandatář nedisponoval plnou mocí mandanta, nemohl platně přenést toto právo na svého zaměstnance. Žalovaná má zato, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustanoveními §566 - §576, především pak §568 odst. 3 a 4 obchodního zákoníku a proto s ním nelze souhlasit. Závěrem navrhla, aby dovolací soud podle §243b o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně v písemném vyjádření navrhla dovolání zamítnout s tím, že věc byla soudy prvního a druhého stupně řádně projednána a posouzena. K tvrzením žalované v dovolání pak uvedla, že nájemní smlouva byla platně uzavřena dne 25. 11. 1993 a v této době byl správce nemovitosti oprávněn uzavírat v souladu s mandátní smlouvou ze dne 1. 7. 1992 mimo jiné i smlouvy o nájmu nebytových prostor. V době uzavření nájemní smlouvy platila cit. mandátní smlouva a současně s ní i zmocnění Městské části P. udělené fy T. z téhož dne.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud, který je ve smyslu §10a o. s. ř. soudem dovolacím, z ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V dalším textu zkratka "o. s. ř." znamená občanský soudní řád ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem a splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241 odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud věc projednal bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Dovolání je přípustné též proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě - jak vyplývá z obsahu výroku a odůvodnění napadeného rozsudku - odvolací soud přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku nevyslovil (žalovaná ostatně takový návrh před vyhlášením potvrzujícího rozsudku ani nepodala). Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., a protože nejde ani o případ, kdy by byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné pouze, jestliže by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Vady uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. však z obsahu spisu nevyplývají a žalovanou ani nejsou tvrzeny. Námitky žalované představují dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. K těmto dovolacím důvodům může ovšem dovolací soud přihlédnout jen tehdy, jestliže je dovolání přípustné podle ustanovení §238 či §239 o. s. ř., což v posuzované věci, jak již bylo vysvětleno, splněno není.
Protože rozsudek odvolacího soudu není vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. postižen, a protože z hlediska ustanovení §238 a §239 o. s. ř. proti němu není dovolání přípustné, směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, věta prvá, o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1, věta prvá a §151 odst. 1 o. s. ř., když v dovolacím řízení úspěšné žalobkyni vznikly náklady v souvislosti s jejím právním zastoupením advokátem (§6 a násl. vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb), když sazba mimosmluvní odměny advokáta je vypočtena za jeden úkon právní služby při tarifní hodnotě určené podle §7 cit. vyhlášky a je přihlédnuto k paušální náhradě hotových výdajů advokáta ve výši 75,- Kč podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, jíž bylo užito se zřetelem k části dvanácté, hlavy I, bodu 10 zákona č. 30/2000 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. února 2001
JUDr. Juraj M a l i k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marie Plhalová