ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.508.2000.1
sp. zn. 30 Cdo 508/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky, ve věci M. N. a nezletilé K. N., zastoupené Okresním úřadem v O. jako opatrovníkem, dětí PhDr. V. N., zastoupené advokátem a JUDr. Z. N., o změnu výživného, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. P 494/88, o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 1999, č. j. 11 Co 737/99-234, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 26.11. 1998, č. j. P 494/88-183, ve výrocích vztahujících se k nezletilé K. potvrdil a ve výrocích, jimiž bylo zvýšeno výživné otce pro zletilého M. na 1.600,- Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 1995 a na 1.800,-- Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 1998 splatné k rukám matky a jimž byla stanovena výše nedoplatku zvýšeného výživného, jakož i způsobu jeho zaplacení, změnil tak, že zvýšené výživné je otec povinen platit vždy ke každému dni v měsíci předem k rukám již zletilého M. a pokud jde o nedoplatek výživného za dobu od 1. 9. 1995 do 30. 11. 1999 v částce 54.000,- Kč, jakož i zvýšené výživné splatné za dobu od 1. 12. 1999 do konce měsíce, v němž rozsudek nabude právní moci, je otec povinen platit v pravidelných měsíčních splátkách po 2.000,- Kč spolu s běžným výživným, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek, k rukám již zletilého M. Žádnému z účastníků pak nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Otec (dále jen „dovolatel\") v podaném dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, neboť podle jeho názoru byl vynesen v řízení, v němž nebyl zjištěn skutečný stav věci a došlo i k jiným procesním pochybením odvolacího soudu. Přípustnost dovolání odvíjí jednak z ustanovení §237 odst. 1 písm. f) a g) o. s. ř., jednak z ustanovení §241 odst. 3 písm. a) až d) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu pak zejména vytýká porušení rovnosti účastníků řízení při jednání v tom, že dovolateli nebylo umožněno klást žalobkyni otázky směřující k věci samé při její účastnické výpovědi, že ve věci rozhodoval nepříslušný soud, že soud prvního stupně ve věci neprovedl řádné dokazování, z čehož odvolací soud nevyvodil důsledky uvedené v §221 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že odvolací soud neprojednal otázku skončení pracovního poměru dovolatele a odmítl důkazy dovolatele k prokázání jeho zdravotního stavu. Tím mu byla podle mínění dovolatele odňata možnost jednat před soudem. Vedle toho, bez přímého poukazu na ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř., dovolatel vytýká odvolacímu soudu pochybení při jeho rozhodování o vznesené námitce podjatosti soudu prvního stupně.
Dále dovolatel namítl, že při jednání odvolacího soudu byla přes jeho upozornění přítomna svědkyně, kterou chtěl navrhnout k výslechu, že nebyly provedeny jím navržené důkazy o tvrzených platbách v souvislosti s potřebami dětí, že nebyly zjištěny okolnosti rozhodné pro posouzení věci (chování žalobce č. 2 v rozporu s dobrými mravy a důvody skončení pracovního poměru dovolatele), že soud odmítl důkazy dovolatele k prokázání jeho zdravotního stavu, že odvolací soud přihlédl pouze k příjmům dovolatele, nikoliv též k výdajům jako u žalobců a že odvolací soud nepřihlédl k částkám, které dovolatel zaplatil své bývalé manželce v souvislosti s jejím požadavkem na výživu rozvedené manželky. Tyto námitky pak právně kvalifikoval jako dovolací důvody ve smyslu §241 odst. 3 písm. a) až d) o. s. ř.
K dovolání se zletilý syn M., jeho matka ani opatrovník nezletilé K. nevyjádřili.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud České republiky, jenž je podle §10a o. s. ř. dovolacím soudem, z ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V dalším textu používaná zkratka „o. s. ř.\" znamená občanský soudní řád ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), jež má předepsané právnické vzdělání a splňuje formální i obsahové znaky požadované ustanovením §241 odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud věc projednal bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Občanský soudní řád tak činí v ustanoveních §237, §238, §238a a §239 o. s. ř.
Dovolání v této věci směřuje proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu o výživném pro zletilého syna a nezletilou dceru, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti změněn a jinak potvrzen. Z hlediska přípustnosti dovolání přichází v úvahu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., resp. §238 odst. 1 písm. b) či §239 o. s. ř. Podle těchto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, když soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, nebo jestliže odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, nebo - nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku ve věci samé - jestliže odvolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Nic z uvedeného se však nevztahuje na rozsudky ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení (§238 odst. 2 písm. b/, §239 odst. 3 o. s. ř.).
Se zřetelem k této zákonné úpravě přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu měnícímu a potvrzujícímu rozsudek soudu prvního stupně ve věcech upravených zákonem o rodině, k nimž patří i rozsudky upravující výživné rodičů k dětem (§85 a násl. zák. o rodině), aniž by posuzovaná věc byla výjimkou ve smyslu ustanovení §238 odst. 2 písm. b) či §239 odst. 3 o. s. ř., nelze učinit jiný závěr, než že pro povahu věci, v níž soud prvního stupně i soud odvolací rozhodoval, dovolání ve smyslu ustanovení §238 odst. 1, 2 písm. b) a §239 odst. 1, 2, 3 o. s. ř. není přípustné.
Proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, bez zřetele na formu, výsledek rozhodnutí nebo předmět řízení (s výjimkou rozsudků, jimiž bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo, že zde není) je dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. přípustné, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu trpí některou z vad v tomto ustanovení výslovně uvedených. K takovýmto vadám dovolací soud přihlédne vždy z úřední povinnosti. Dovolatel, jak bylo výše zmíněno, tvrdí, že mu před odvolacím soudem byla odňata možnost jednat (§237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle zmíněného ustanovení však není dána již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo existencí této vady. Dovolání je podle citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, pokud napadené rozhodnutí uvedenou vadou skutečně trpí.
Z protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 8. 11. 1999 vyplývá, že se ho dovolatel osobně účastnil, že byl sám jako účastník řízení vyslechnut, že jako účastnice řízení byla vyslechnuta i matka dětí, že k ní dovolatel měl dotazy, na něž matka odpověděla, že byl vyslechnut i jeho zletilý syn M., kterému rovněž kladl otázky, přičemž z protokolu nevyplývá nic, z čeho by bylo zřejmé, že dovolateli nebylo umožněno před odvolacím soudem jednat. V protokolu není uvedena též žádná výhrada odvolatele proti protokolaci. Podle §117 odst. 1, 2 o. s. ř. (se zřetelem k ustanovení §211 o. s. ř.) jednání řídí předseda senátu, a to tak, aby přispělo k spravedlivému rozhodnutí, aby splnilo výchovný účel a aby probíhalo důstojně a nerušeně; činí vhodná opatření, aby zajistil splnění účelu jednání a zdárné provedení důkazů; dbá přitom také o to, aby svědci, kteří dosud nebyli vyslechnuti, nebyli přítomni jednání. Kdo nesouhlasí s opatřením předsedy senátu, které učinil při jednání, může žádat, aby rozhodl senát.
Pokud jde o neprovedení dovolatelem navržených důkazů, zde platí ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., že soud rozhoduje, které důkazy provede, přičemž se řídí vlastní úvahou o jejich potřebností pro rozhodnutí ve věci. Neprovede-li účastníkem navrhovaný důkaz, nelze dovodit, že mu tím nesprávným postupem odňal možnost jednat před soudem.
Nepřípadná je i námitka nepříslušnosti Okresního soudu v Opavě. Podle §11 odst. 1 o. s. ř. řízení se koná u soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. V uvedené úpravě je vyjádřena tzv. zásada perpetuatio fori (trvání soudu), tj. že příslušnost soudu, založená na počátku řízení, se v jejím průběhu nezmění, i když dojde ke změně skutečností, podle nichž se posuzuje místní a věcná příslušnost. Věci péče o nezletilé často zahrnují řadu rozhodnutí soudu, přičemž spisy týkající se nezletilých dětí se vedou až do jejich zletilosti, i déle, trvá-li vyživovací povinnost rodiče. Změna jednou založené příslušnosti (v daném případě podle §88 písm. c/ o. s. ř.) přichází v úvahu zásadně jen přenesením příslušnosti podle §177 odst. 2 o. s. ř., přičemž takové rozhodnutí je opět výlučně závislé na úvaze soudu, i když k němu může být dán podnět návrhem účastníka. Rozhodujícím hlediskem pro přenesení příslušnosti na jiný soud je zájem dítěte (i když mezitím nabylo zletilosti), uvažovaný především ve vztahu ke konkrétnímu řízení. Ze strany účastníků takový návrh učiněn nebyl a soud zjevně k takovému postupu důvody neshledal. Ostatně v projednávané věci žalobce č. 2 nabyl zletilosti až po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně, nebylo proto možno důvodně očekávat, že odvolací soud (kdyby neplatila již zmíněná zásada trvání příslušnosti soudu) jen kvůli této skutečnosti rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a vrátí ji jinému soudu prvního stupně k novému projednání.
Vzhledem k uvedenému nemohl dovolací soud přisvědčit dovolateli, že mu byla před odvolacím soudem odňata možnost jednat. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. není tudíž dána.
Stejně tak nebyla zjištěna ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Podle ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti. S přihlédnutím k výtkám dovolatele v souvislosti s namítanou podjatostí soudu prvního stupně je ovšem třeba uvést, že zákonná úprava nepředpokládá, bez dalšího spojovat institut vyloučení soudců s jejich postupem při vlastním rozhodování v projednávané věci. Určujícím by zde byl jejich případný poměr k věci, resp. účastníkům nebo jejich zástupcům. Ten pak se nepodává ani z obsahu spisu, ani z výtek dovolatele, přičemž je výslovně vylučován v písemných vyjádřeních soudců okresního soudu k této námitce. Ničeho nelze vytknout ani odvolacímu soudu, že o vznesené námitce rozhodl (negativně) až v rozsudku o věci samé. Občanský soudní řád nikde nestanoví, že by o námitce podjatosti, vznesené proti soudu prvního stupně až v odvolání proti jeho rozhodnutí, musel nadřízený soud rozhodnout samostatným usnesením. Naopak výslovně tomu brání ustanovení §221 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle něhož důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně je vada řízení spočívající v tom, že rozhodoval vyloučený soudce. Tuto skutečnost však odvolací soud nezjistil, jak je patrno z odůvodnění na str. 3 a 4 dovoláním napadeného rozsudku. Jiné důvody pro připuštění dovolání (§237 odst. 1 písm. a/ až e/ o. s. ř.) dovolatel neuvedl a ani dovolací soud je neshledal. Z toho též vyplývá, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. nebyl dán.
Námitky dovolatele, představující dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) až d) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci by byly zohlednitelné a dovolací soud by k nim mohl přihlédnout jen tehdy, jestliže by dovolání bylo přípustné podle ustanovení §238 či §239 o. s. ř., což jak bylo vyloženo v daném případě splněno není.
Protože rozsudek odvolacího soudu není vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. zatížen a protože z hlediska ustanovení §238 a §239 o. s. ř. proti němu není dovolání přípustné, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání otce, aniž by se mohl zabývat jeho důvodností, podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2001
JUDr. Juraj M a l i k , v.r.
předseda senátu