ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.702.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 702/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně MUDr. K. K. (dříve Š.), zastoupené advokátem, proti žalovanému MUDr. M. Š., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a zaplacení částky 103.644,50 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 5 C 420/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 1999, č. j. 22 Co 306/99-144 a 22 Co 307/99, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet jejího právního zástupce advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozhodl rozsudkem ze dne 24. 7. 1998, č. j. 5 C 420/94-113 ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze 9. 11. 1998, č. j. 5 C 420/94-116, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví bývalých manželů MUDr. K. Š. (nyní K.) a MUDr. M. Š. Do vlastnictví žalobkyně přikázal pračku Gorenje a do vlastnictví žalovaného mixer Eta, vysavač Rowenta, žehličku Eta, koberce kovral, záclony 19 m, televizor Grundig, automatickou myčku na nádobí a výtěžek z prodeje automobilu Mercedes Benz 240 s tím, že žalovaný je povinen zaplatit nedoplatek půjčky u Č. s. (37.000,- Kč) a nedoplatek půjčky z FKSP Nemocnice K. (9.300,- Kč). Dále zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 116.253,50 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Ohledně návrhu na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen „BSM\") nepřiznal účastníkům právo na náhradu nákladů řízení. Dalším výrokem pak uložil žalovanému zaplatit žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení částku 102.384,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku, když žalobu ohledně částky 1.260,50 Kč zamítl. Rozhodl rovněž o společné povinnosti účastníků zaplatit českému státu soudní poplatek a zálohované znalečné. Za žalobu o zaplacení částky 103.644,50 Kč z titulu bezdůvodného obohacení uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náklady řízení.
K odvolání žalobkyně a žalovaného změnil Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. listopadu 1999, č. j. 22 Co 306/99-144 a 22 Co 307/99, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vypořádání BSM účastníků tak, že se vypouští výrok o přikázání výtěžku z prodeje automobilu Mercedes Benz a výrok o povinnosti žalovaného zaplatit nedoplatek půjčky z FKSP Nemocnici K. a tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 123.691,- Kč do 3 dnů od právní moci jeho rozsudku. V dalších výrocích o vypořádání zaniklého BSM a ve výroku o zaplacení částky 102.384,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud nově rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a o jeho povinnosti nahradit žalobkyni i náklady odvolacího řízení. Nově rozhodl i o soudním poplatku a náhradě nákladů státu.
Proti cit. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný prostřednictvím zmocněného advokáta dovolání, jehož přípustnost odvíjí od ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá o důvody uvedené v ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c), d) o. s. ř. Z obsahu dovolání je zřejmé, že výtky žalovaného se týkají výlučně výroku o jeho povinnosti zaplatit žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení částku 102.384,- Kč. V tomto směru vytýká soudům obou stupňů, že neakceptovaly jeho návrh na doplnění znaleckého posudku Ing. J. F., případně aby byl přibrán jiný znalec. Z toho pak vyvozuje, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že soudy vycházely ze skutkového zjištění, které v podstatné části nemá oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 1999, č. j. 22 Co 306/99-144 a 22 Co 307/99, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření proti tomuto dovolání žalobkyně prostřednictvím svého zástupce navrhla dovolání žalovaného zamítnout, když dovodila, že v dané věci není dovolání přípustné. Poukázala na to, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o dvou skutkově i právně samostatných (byť spolu úzce souvisejících) věcech, jejichž právní základ není totožný, uplatněných jedním návrhem. Uplatní-li žalobce v jednom řízení více samostatných nároků, nebo spojil-li soud více věcí ke společnému řízení, je z hlediska přípustnosti dovolání nutno posuzovat každou věc samostatně. Za této situace dovolání do té části napadeného rozsudku, jímž byl potvrzen výrok o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení částku 102.384,- Kč, není podle ní ve smyslu §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Pokud jde o výroky o vypořádání BSM, kde odvolací soud jisté změny provedl, pak žalobkyně uvedla, že změny se týkaly peněžitého plnění nepřesahujícího 20.000,- Kč, když na vyrovnání podílu uložil žalovanému zaplatit žalobkyni místo 116.253,50 Kč částku 123.691,- Kč. Vypuštění výroků o přikázání výtěžku z prodeje automobilu a povinnosti žalovaného zaplatit nedoplatek půjčky Nemocnici v K. bylo podle žalobkyně jen formální, když v rámci vypořádání BSM k obojímu odvolací soud přihlížel, jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozsudku. Dovolání zde neshledává žalobkyně přípustným s ohledem na ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Pro případ, že by dovolací soud byl v otázce přípustnosti dovolání jiného názoru, namítla žalobkyně, že dovoláním uváděné důvody nebyly naplněny.
Při posuzování dovolání žalovaného vycházel Nejvyšší soud, jenž je podle §10a o. s. ř. dovolacím soudem, z ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl změněn a doplněn zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V dalším textu uváděná zkratka „o. s. ř.\" znamená občanský soudní řád ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění že dovolání je v přezkoumávané věci podané oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, jak to vyžaduje ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., ve lhůtě určené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., že splňuje formální i obsahové znaky podle ustanovení §241 odst. 2 o. s. ř., a uplatňuje způsobilé dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c), d) o. s. ř., se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, protože podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání není přípustné.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je přípustné, jestliže řízení trpí některou z vad výslovně uvedenou v ust. §237 odst. 1 písm. a) - g) o. s. ř. Žalovaný takovou vadu nenamítal a dovolací soud, který je povinen z úřední povinnosti posuzovat, zda řízení nebylo postiženo některou z těchto vad, žádnou z nich neshledal (§242 odst. 3 o. s. ř.). K blíže nekonkretizované námitce žalovaného, že řízení trpí jinou vadou, podřaditelnou pod ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., je nutno uvést, že k takovým vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen pokud je dovolání přípustné, což splněno není.
Podle §238 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl a) změněn rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, b) potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání podle cit. ustanovení však není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč. Je nutno hned v úvodu předeslat, že ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. na posuzovanou věc nedopadá, neboť odvolacím soudem potvrzený rozsudek je prvním rozsudkem ve věci.
Je nutno přisvědčit žalobkyni, když ve svém vyjádření k podanému dovolání uvádí, že v projednávané věci bylo rozhodováno o dvou samostatných právních nárocích, různými, na sobě nezávislými výroky. Rozsudek odvolacího soudu, se skutečně skládá ze dvou částí. V první jsou výroky týkající se žalobního návrhu na vypořádání BSM (§148 a násl. obč. zák.), druhá část obsahuje výroky týkající se odpovědnosti z bezdůvodného obohacení (§451 a násl. obč. zák.). Za této situace bylo nutno posuzovat přípustnost dovolání samostatně k oběma částem rozsudku odvolacího soudu. Podle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje jen proti výroku týkajícímu se odpovědnosti z bezdůvodného obohacení, je nutno konstatovat, že rozsudek soudu prvního stupně byl v tomto výroku rozsudkem odvolacího soudu potvrzen, a proto proti němu není podle ustanovení §238 odst. 1 o. s. ř. dovolání přípustné, když jak již bylo zmíněno přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nepřicházela v dané věci v úvahu.
Zbývá ještě posoudit přípustnost dovolání podle §239 o. s. ř. Podle odst. 1 cit. zákonného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle §239 odst. 2 o. s. ř., nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl zčásti potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž byla vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o. s. ř. a aniž by žalovaný návrh na vyslovení přípustnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učinil (§239 odst. 2 o. s. ř.). Pro úplnost lze ještě dodat, že se z ničeho nepodává, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo po právní stránce zásadního významu, což je další podmínkou vyslovení přípustnosti dovolání podle cit. ustanovení. Je proto možno uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle §239 o. s. ř.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl věcí dále zabývat z hlediska dalších námitek uplatněných v dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, věty první, o. s. ř., ve spojení s ustanoveními §224 odst. 1, §142 odst. 1, věty první a §151 odst. 1 o. s. ř., protože v dovolacím řízení úspěšné žalobkyni vznikly náklady v souvislosti s jejím právním zastoupením advokátem (§6 a násl. vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb), když sazba mimosmluvní odměny advokáta je vypočtena za jeden úkon právní služby při tarifní hodnotě určené podle §7 cit. vyhlášky a je přihlédnuto k paušální náhradě hotových výdajů advokáta ve výši 75,- Kč podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, jíž bylo užito se zřetelem k části dvanácté, hlavy I, bodu 10 zákona č. 30/2000 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. června 2001
JUDr. Juraj M a l i k , v.r.
předseda senátu