ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.825.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 825/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců 1) A. R. a 2) J. R., zastoupených advokátem, proti žalovanému Družstvu C., o zaplacení částky 59.005,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 58/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2000, č. j. 11 Co 450/2000-34, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobním návrhem ze dne 1. 3. 1999 domáhali na žalovaném zaplacení částky 59.005,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 23% p. a. z částky 59.005,60 Kč od 27. 2. 1999 do zaplacení na podkladě toho, že F. R. (býv. manžel žalobkyně č. 1 a otec žalobce č. 2), uživatel bytu v domě žalovaného, zaplatil dne 10. 9. 1998, prostřednictvím účtu žalobkyně č. 1, žalovanému částku 140.000,- Kč za nabídnutý převod tohoto bytu do osobního vlastnictví, k čemuž však nedošlo. Vzhledem k tomu, že dne 19. 2. 1999 žalovaný zaplatil na účet žalobkyně č. 1 toliko částku 80.904,40 Kč požadovali žalobci ještě zaplacení zbytku, tj. částky 59.005,60 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 4. 2000, č. j. 11 C 58/99-16, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobcům částku 59.005,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 23% p. a. z částky 59.005,60 Kč od 27. 2. 1999 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku, přičemž žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel z toho, že nebylo prokázáno, že by jakákoli kompenzační námitka ve smyslu §580 a násl. obč. zák. byla řádně uplatněna, a kdyby tomu tak bylo, nebylo ji možno učinit vůči žalobcům, kteří nejsou a nebyli nájemníky bytu, za nějž žalovaný nájemné vyúčtoval, pouze převzali pohledávku vůči žalovanému.
K odvolání žalobců a žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. listopadu 2000, č. j. 11 Co 450/2000-34, cit. rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žaloba o zaplacení částky 59.005,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 23% p. a. z částky 59.005,60 Kč od 27. 2. 1999 do zaplacení, se zamítá. Právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů žádnému z účastníků nepřiznal. Ve svém rozhodnutí navázal odvolací soud na skutková zjištění soudu prvního stupně a po doplnění dokazování opakovaným konstatováním obsahu faktury č.1/99 ze dne 29. ledna 1999 dospěl k závěru, že žaloba není po právu. Těžiště jeho rozhodnutí spočívá v jiném hodnocení obsahu a významu citované faktury a údajů obsažených v žalobě, přednesech účastníků a v dalších důkazech provedených soudem prvního stupně. Z nich odvolací soud vyvodil, že kompenzační námitka podle §580 obč. zák. byla žalovaným řádně uplatněna a v důsledku toho, že žalovaný dne 19. 2. 1999 zaplatil F. R., prostřednictvím účtu žalobkyně č. 1, i zbytek dlužné částky, pohledávka jmenovaného vůči žalovanému uvedeným dnem v celém rozsahu zanikla, a proto ji nemohl platně postoupit dne 26. 2. 1999 žalobcům.
Proti citovanému rozsudku podali žalobci (dále též „dovolatelé\") dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) platného znění o. s. ř., že je podáno proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) platného znění o. s. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle žalobců právní závěry, které odvolací soud vyvodil z výše cit. faktury žalovaného, odporují znění §580 obč. zák ve spojení s ustanoveními §34 a §35 obč. zák., protože z ní nepochybně nevyplývá, co je účtováno, o jaké vzájemné plnění jde a že je zde úmysl něco započíst (popř. kompenzovat), když v ní je užito termínu odečtení. Dále namítají, že není možné, aby dluh na nájemném v panelákovém bytě 2+0 narostl za čtyři dny z 34.400,- Kč na 59.005,60 Kč. Jedná se prý o dokument účelově vytvořený, aby se žalovaný vyhnul placení, což je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Navíc pohledávka 34.400,- Kč, jako část pohledávky 59.005,60 Kč, již neexistuje, vzhledem k jejímu zániku odpočtem od částky 140.000,- Kč. Upozorňují též na to, že faktura účtuje penále, což je termín, který zákon ani prováděcí předpisy v této souvislosti neznají, proto tedy je účtováno tzv. plnění nemožné, přičemž z faktury není patrné, kdo ji vystavil a podepsal, takže není zřejmé, zda jde o projev vůle jménem žalovaného. Konečně namítají, že F. R. bylo soudním rozhodnutím již v roce 1990 zrušeno užívací právo k bytu, proto mu nemohl žalovaný de iure fakturovat nájemné, které je možno požadovat jen na nájemci. Závěrem dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud České republiky, který je podle §10a o. s. ř. dovolací soudem, z ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V dalším textu použitá zkratka „o. s. ř.\" znamená občanský soudní řád ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolání bylo podáno oprávněnými osobami - účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) řádně zastoupenými advokátem a splňuje předpoklady podle ustanovení §241 odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud věc projednal bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), když shledal, že je nelze považovat za opožděné, přestože bylo podáno až dne 19. 3. 2001, ačkoli rozhodnutí, proti němuž směřuje nabylo právní moci dne 6. 2. 2001, přičemž podle §240 odst. 1 věty první o. s. ř., může účastník podat dovolání toliko do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. To proto, že dovoláním napadený rozsudek neobsahuje žádné poučení o možnosti podat proti němu dovolání a v jaké lhůtě.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 31. května 1994, sp. zn. III. ÚS 65/93, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS ČR pod č. 27/1994, bylo zdůrazněno, že nesprávným a neúplným poučením (a to i pokud jde o možnost podat dovolání) je účastník řízení zkrácen na svém ústavně zaručeném právu na soudní ochranu (čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod). Občanský soudní řád v části upravující dovolání nemá speciální ustanovení o tom, jak postupovat v případě, že se účastníku dostalo nesprávného nebo neúplného poučení ohledně možnosti podání takového opravného prostředku, avšak na více místech odkazuje na postup obdobný postupu soudu prvního stupně či odvolacího soudu (viz ustanovení §243b odst. 4 věty první o. s. ř.). Nejvyšší soud má za to, že v projednávaném případě je plně odůvodněn analogický postup podle §204 odst. 2 věty druhé o. s. ř., tj. v důsledku chybějícího poučení o dovolání připustit, že dovolání bylo podáno včas, jestliže bylo podáno do tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí.
Dovolání v projednávané věci je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a obsahuje i způsobilý důvod, protože napadenému rozhodnutí vytýká nesprávné právní posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), byť se dovolatelé mylně opírají o ustanovení o. s. ř. ve znění platném od 1. 1. 2001, podle něhož, jak již bylo zmíněno, toto dovolání ještě posuzovat nelze. Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle §242 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu, avšak neshledal dovolání důvodným.
Ve smyslu ust. §242 odst. 3 o. s. ř. posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti pouze vady vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. a jiné vady řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel vymezil.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. Odvolací soud v rámci právních úvah o žalobě na zaplacení částky 59.006,60 Kč s přísl. se věcí zabýval z pohledu ustanovení §580 obč. zák., tj. zániku vzájemných pohledávek započtením, když právem shledal, že žalovaný měl vůči F. R. dluh (písemně uznaný co do důvodu i výše) 105.600,- Kč a naproti tomu žalovaný uplatňoval na jmenovaném dlužné nájemné (včetně poplatku z prodlení) v částce 59.005,60 Kč. Podstatou sporu byla otázka, zda žalovaný učinil ve vztahu k jmenovanému platný projev vůle směřující k započtení vzájemné pohledávky z titulu dlužného nájemného. Odvolací soud provedl v tomto směru opakovaný důkaz fakturou ze dne 29. 1. 1999 č. 1/99, z níž měl zjištěno, že žalovaný vyúčtoval F. R. dlužné nájemné za období od července 1997 do ledna 1999, jež činilo včetně poplatku z prodlení (nesprávně uvedeno jako penále) částku 59.005,60 Kč a že v případě nezaplacení do stanoveného termínu (12. 2. 1999) bude tato částka odečtena (správně započtena) při vzájemném vyúčtování. Přestože tato faktura nepoužívá terminologie obč. zák. i dovolací soud z ní má za prokázanou existenci pohledávky žalovaného, způsobilou k započtení (jde o plnění stejného druhu). K námitkám dovolatelů je třeba uvést, že z faktury lze podle nápadné podobnosti podpisu F. R. na jiném dokladu nacházejícím se ve spisu (postoupení pohledávky), právem usuzovat, že ji převzal dne 1. 2. 1999. Když pak měl odvolací soud dále prokázané, že se vzájemné pohledávky setkaly dne 12. 2. 1999 a že zbývající část pohledávky žalovaný F. R. zaplatil dne 19. 2. 1999, správně dovodil, že jmenovaný nemohl dne 26. 2. 1999 platně postoupit svoji pohledávku žalobcům, protože v té době již neexistovala (§524 obč. zák.). Jak je patrno odvolací soud aplikoval na danou věc ustanovení §580 a 524 obč. zák., přičemž své právní úvahy a závěry náležitě odůvodnil, aniž by se při tom dostal do jakýchkoli interpretačních potíží.
Ostatní námitky dovolatelů nejsou dovolacímu přezkumu otevřeny, protože se netýkají namítaného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., ale dovolacího důvodu podle písm. c) cit. zák. ustanovení, který však uplatněn nebyl.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. není dán, neboť právní závěry, na kterých rozsudek odvolacího soudu spočívá, jsou správné.
Protože nebylo zjištěno (a ani dovolateli tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání žalobců podle ustanovení §243b odst. 1, části věty před středníkem, o. s. ř., zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věty první o. s. ř., ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věty první a §151 odst. 1 o. s. ř., když žalobci jako dovolatelé neměli v tomto řízení úspěch a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. června 2001
JUDr. Juraj M a l i k , v. r.
předseda senátu