ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.927.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 927/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce T., proti žalovanému Městu Ú. n. L., za účasti České republiky – Ministerstva financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, na straně žalobce, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 672/94, o dovolání navrhovatele a dovolání vedlejšího účastníka řízení proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. prosince 2000, č. j. 10 Co 725/99–31, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 7. 1999, č. j. 11 C 672/94–12, zamítl návrh na určení, že žalobce je vlastníkem stavby čp. 276 na stavební parcele č. 196, pozemku parcelní číslo 196 o výměře 267 m2 a pozemku parcelní číslo 195 o výměře 270 m2. Zároveň uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení. V odůvodnění rozsudku vzal za prokázané, že předmětné nemovitosti byly původnímu vlastníku konfiskovány podle dekretu č. 108/1945 Sb. Po provedeném přídělovém řízení byly převedeny na obec N., která je nyní součástí města Ú. n. L. Při posuzování, zda jsou splněny podmínky stanovené zákonem č. 172/1991 Sb., soud prvního stupně vycházel ze skutečnosti, že rozhodnutím o odevzdání konfiskovaného majetku obci ze dne 16. 12. 1949 byly nemovitosti obci předány do vlastnictví. Držba, užívání a správa nemovitostí přešla na obec dnem 31. 12. 1949. Soud přitom rozlišoval převod a přechod vlastnictví. Uzavřel, že v daném případě se jednalo o přechod vlastnictví, k němuž došlo v důsledku autoritativního rozhodnutí státního orgánu, tj. na základě správního rozhodnutí Osidlovacího úřadu a F. n. o. o přídělu nemovitosti, nikoliv až zápisem vlastnického práva v pozemkové knize. K nabytí vlastnického práva k majetku konfiskovaného podle dekretu č. 108/1945 Sb. tedy došlo přechodem vlastnického práva. Jednalo se o výjimku z jinak platného principu intabulace. Soud prvního stupně učinil závěr, že předmětné nemovitosti přešly na obec dnem vydání správního rozhodnutí (16. 12. 1949), tedy v rozhodné době do 31. 12. 1949. Byly tak splněny podmínky pro přechod těchto nemovitostí zpět do vlastnictví žalovaného podle zákona č. 172/1991 Sb., neboť je nepochybné, že ke dni účinnosti tohoto zákona byl vlastníkem nemovitostí stát. Nemovitosti přešly do vlastnictví žalovaného ke dni účinnosti citovaného zákona, tedy ještě před privatizací a založením žalobce.
Krajský soud v Ústí nad Labem, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 11. 12. 2000, č. j. 10 Co 725/99–31, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o povinnosti žalobce a vedlejšího účastníka nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. O návrhu na připuštění dovolání, vznesenému navrhovatelem, ve výroku rozsudku nerozhodl. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku zcela ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Dále uvedl, že v rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci se v části V. přímo konstatuje, že v pozemkových knihách budou provedeny zápisy provádějící knihovní pořádek podle tohoto rozhodnutí o odevzdání. Z toho je zřejmé, že obec N. se stala vlastníkem zkonfiskovaných nemovitostí již na základě rozhodnutí O. ú. a F. n. o., aniž by k tomu byl nutný zápis v pozemkové knize. Právní předpisy z roku 1945, mezi něž patří i dekret č. 108/1945 Sb. (dále též dekret), znamenaly průlom do zásady konstitutivnosti zápisů do pozemkových knih podle obecného zákoníku občanského. Dekret sám okamžik nabytí vlastnictví výslovně neupravoval. Upravoval specifický přechod vlastnictví na stát a stejně tak specifický přechod vlastnictví ze státu na přídělce, který se stal vlastníkem již na základě přídělu – odevzdacího rozhodnutí, ke dni v něm uvedeném. Následný vklad vlastnického práva do pozemkových knih již tedy přídělcovo vlastnictví konstituovat nemůže. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že pokud byla obec vlastníkem předmětných nemovitostí k 31. 12. 1949, stal se účinností zákona č. 172/1991 Sb. žalobce znovu vlastníkem týchž nemovitostí v tehdejším státním vlastnictví, podle §2 zákona č. 172/1991 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali včasné dovolání žalobce i vedlejší účastník na jeho straně – Ministerstvo financí ČR (dále též dovolatel). Přípustnost dovolání byla dovozena z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odstavcem 3 téhož ustanovení občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) a dovolání odůvodněno dvěma okruhy argumentů. Jednak, že intabulace byla až dosud posuzována jen ve vztahu k ustanovení §431 obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále jen o. z. o.), ačkoli v daném případě šlo o vztah k §436 o. z. o., který dosud soudem řešen nebyl, a jednak, že vůbec nebyla řešena otázka, zda zápis do katastru nemovitostí zrušuje schválenou privatizaci, ač v tomto případě jde o otázku rozhodující. Podle názoru dovolatele oba soudy ze zjištěných skutečností vyvodily nesprávné závěry, neboť v době vydání předmětného rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku obci N. platil ještě o. z. o., jehož ustanovení měla podle čl. VII vyhlašovacího císařského patentu č. 946/1811 Sb. zák. soud. obecnou platnost, pokud zvláštní zákon nestanovil něco jiného. Poukázal rovněž na knihovní zákon č. 95/1871 ř. z., který vyžadoval pro jakoukoliv změnu věcných práv, zápis do hlavní knihy. Dovolatel provedl rozbor ustanovení paragrafů 308, 423, 424, 431 a 436 o. z. o., v nichž se hovoří o převodu vlastnictví, ať už ke změně v osobě vlastníka došlo na základě jednání či na základě úředního výroku. Soudy obou stupňů vytvářený rozdíl mezi převodem a přechodem vlastnictví nemá, podle dovolatele, pro posouzení této věci žádný význam. Na základě uvedených ustanovení pak dovolatel dovodil, že do pozemkové knihy bylo nutno zapisovat jak vznik práva držby, tak vznik práva vlastnického. Pokud by tento zápis nebyl nutný, muselo by to být výslovně uvedeno ve zvláštním zákoně jako výjimka, přičemž příkladmo uvedl výčet takových zvláštních zákonů. Vzhledem k tomu, že pro přidělování majetku konfiskovaného podle dekretu č. 108/1945 Sb. žádná výjimka stanovena nebyla, přešlo v daném případě vlastnictví k přiděleným nemovitostem až zápisem do pozemkové knihy, kdy to již v důsledku zákona č. 279/1949 Sb. nemělo pro obec žádný význam. Z uvedeného vyplývá, že majetek přidělený obci N. jako konfiskovaný podle dekretu č. 108/ 1945 Sb., obec ke dni 31. 12. 1949 nevlastnila. Proto jí podle §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nemohl být vrácen. Dovolatel uvedl, že odvolací soud žádné zákonné ustanovení pro svůj názor neuvedl, jen poukázal na rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu, která však konkrétně neoznačil. Sám zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu číslo 35/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož k nabytí práv k nemovitostem podle rozhodnutí příslušných orgánů (např. O. ú. a F. n. o.) došlo již tímto rozhodnutím, i když nebyl proveden zápis do pozemkové knihy. Podle názoru dovolatele se Nejvyšší soud tehdy problémem intabulace zabýval zcela zbytečně a dospěl k nesprávnému právnímu názoru, který neodůvodnil žádným ustanovením, přičemž se jednalo o vysloveně volnou úvahu. Vyjádřil rovněž nesouhlas se závěry nálezu Ústavního soudu, uveřejněného pod č. 166/1995 Sb., kde se také rozlišuje mezi převodem a přechodem vlastnictví. Uvádí se zde, že §431 o. z. o. se vztahuje jen na převody smluvní, tudíž na základě §431 o. z. o. se přechody knihovat nemusí. Podle stanoviska dovolatele vzhledem k příslušným ustanovením o. z. o. a knihovního zákona nemůže ani tato úvaha Ústavního soudu obstát. V závěru poukázal dovolatel na to, že se žádný soud dosud nezabýval ani vztahem rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku obci k ustanovení §436 o. z. o. a knihovnímu zákonu, ani důsledky jednání, kdy privatizovaný majetek převedl katastrální úřad na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. Podle tvrzení dovolatele byl zcela nepochybně sporný majetek převeden 24. 4. 1992 na žalobce na základě privatizačního projektu, tento převod byl proveden po právu, neboť obec N. tento majetek nikdy nevlastnila. V případě, že by byl názor odvolacího soudu správný, došlo by k zprivatizování majetku, který nebyl majetkem státu, šlo by tedy o neplatný převod, soud by ho však musel za neplatný prohlásit, a to za účasti státu, nabyvatele i F. n. m. ČR, což se nestalo. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému řízení.
Žalobce se ve svém dovolání zcela ztotožnil s důvody dovolání i právní argumentací vedlejšího účastníka. Pokud jde o řešení právní otázky nabytí vlastnictví k rozdělovanému konfiskovanému majetku, poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, č. j. 29 Cdo 1277/99–138, jehož právní posouzení akceptoval a požadoval, aby bylo použito i pro jeho případ.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12, hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami – účastníky řízení, řádně zastoupenými v dovolacím řízení advokátem dle ustanovení §241 odst. 1 OSŘ, že bylo podáno ve lhůtě určené v ustanovení §240 odst. 1 OSŘ a splňuje formální i obsahové náležitosti dle ustanovení §241 OSŘ, se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť dle ustanovení §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání není přípustné.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné, jestliže jeho přípustnost odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku (§239 odst. 1 OSŘ), nebo jde-li o případ, kdy za podmínek ustanovení §238 odst. 1 písm. b) OSŘ byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak, než jeho dřívějším rozsudkem, který byl zrušen, a konečně, jestliže odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Tuto otázku řeší dovolací soud jako předběžnou a dospěje-li ke kladnému závěru, dovolání se stává přípustným.
V předmětné věci není dovolání přípustné ani podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ ani podle §239 odst. 1 OSŘ. Jedná se tedy o případ, kdy dovolací soud musí sám posoudit, zda dovoláním napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Je tomu tak i v tomto případě, kdy odvolací soud o včasném návrhu na připuštění dovolání ve výroku svého rozsudku nerozhodl, ale zaujal k němu zamítavé stanovisko v odůvodnění svého rozsudku.
Jak bylo již judikováno v usneseních Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 2956/2000 a 28 Cdo 1936/99, rozhodnutí odvolacího soudu má podle §239 odst. 2 o.s. ř., ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., po právní stránce zásadní význam, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázky, které v projednávané věci měly pro meritorní rozhodnutí zásadní význam. Současně však musí rozhodnutí odvolacího soudu mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. V tomto smyslu je předpoklad zásadního právního významu splněn zpravidla v případě, kdy se odvolací soud ve svém rozhodnutí zabýval takovou právní otázkou, která judikaturou vyšších soudů nebyla řešena, nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v judikatuře vyšších soudů.
Po přezkoumání rozhodnutí soudů obou stupňů dovolací soud zjistil, že oběma soudy řešená právní otázka, totiž zda k nabytí vlastnictví k nemovitostem, zkonfiskovaným na základě dekretu č. 108/1945 Sb., byl nezbytný zápis do pozemkové knihy (tzv. intabulace), má sice pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, ale že byla již řešena v rozsudcích Nejvyššího soudu uveřejněných pod č. 35/1993 a č. 35/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rovněž i v nálezu Ústavního soudu, uveřejněném pod č. 166/1995 Sb. V uvedených rozhodnutích obou soudů byla předmětná právní otázka řešena shodně, to znamená byl učiněn závěr, že k nabytí vlastnictví dle dekretu č. 108/1945 Sb. se nevyžadoval vklad do pozemkových knih. Knihovního zápisu jako podmínky nabytí vlastnictví k nemovitostem bylo třeba jen tam, kde to příslušné předpisy jako lex specialis k o. z. o.výslovně vyžadovaly.
K tomu je třeba poznamenat, že oba uvedené rozsudky Nejvyššího soudu ČR i nález Ústavního soudu se rozborem problematiky intabulace zabývaly velmi podrobně a své závěry také zcela jednoznačně a přesvědčivě odůvodnily. I když citovaná rozhodnutí neřešila zcela shodnou problematiku, zaujala jednoznačný závěr k právní otázce, která je předmětem i posuzovaného případu. Nelze proto souhlasit s názorem dovolatele, že problematika intabulace byla v obou jím citovaných rozhodnutích prezentována pouze jako volná, ničím neodůvodněná úvaha a navíc nadbytečně. Naopak oba soudy musely otázku intabulace vyřešit proto, aby mohly v jimi projednávané věci rozhodnout, což je z odůvodnění citovaných rozhodnutí zcela zřejmé.
Pro dokreslení právního posouzení dané problematiky lze uvést i dobová odborná stanoviska, ze kterých oba soudy, zmíněné v předchozím odstavci, vycházely. Jedná se především o Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému, díl II., Praha, 1935, autorů Roučka a Sedláčka, dále Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 3. 1928, sp. zn. Rv I 738/27, rozhodnutí č. 100/1950 Sbírky rozhodnutí československých soudů a konečně lze poukázat na shodné stanovisko JUDr. Viktora Knappa k dané otázce v publikaci Osidlovací právo hmotné, Orbis, Praha 1949.
K požadavku žalobce, aby dovolací soud rozhodl v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1277/99–138, je třeba uvést, že se jedná o rozhodnutí, jímž by zrušen rozsudek odvolacího soudu a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání zde bylo přípustné na základě výroku odvolacího soudu (§239 odst. 1 OSŘ). Toto rozhodnutí proto není konečným rozhodnutím ve věci, ale je zde pouze vyjádřen závěr dovolacího soudu, že se jedná o nesprávné právní posouzení věci, když daný případ nabytí vlastnictví posoudily soudy obou stupňů nesprávně jako příděl a nezabývaly se posouzením otázky, zda se nejedná o jiné naložení majetkem podle rámcových plánů dle dekretu č. 108/1945 Sb. a příslušných vyhlášek.
K výhradám vedlejšího účastníka, že soudy vůbec neřešily otázku, zda zápis do katastru nemovitostí zrušuje schválenou privatizaci, resp. jaké jsou důsledky postupu, jímž katastrální úřad převedl privatizovaný majetek na obec podle zákona č. 172/1991 Sb., nutno konstatovat, že tyto otázky zcela vybočují z rámce předmětného řízení, neboť soudy jsou vázány žalobou, která byla v této věci podána pouze na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem.
Dovolací soud tak dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Negativním závěrem dovolacího soudu, který danou věc posoudil jako otázku předběžnou, se dovolání stává nepřípustným.
Vady taxativně uvedené v ustanovení §237 odst. 1 OSŘ, pro něž je dovolání přípustné vždy, v posuzované věci dovolatel nenamítal a dovolací soud, který je povinen k nim přihlédnout, aniž byly výslovně vzneseny, žádnou z těchto vad neshledal. Je nutné konstatovat, že daná věc náleží do pravomoci soudu, ten, kdo vystupoval v řízení jako účastník, měl způsobilost být účastníkem řízení i procesní způsobilost, v téže věci nebylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo zahájeno řízení, návrh na zahájení byl podán, účastníku řízení nebyla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem a soud byl správně obsazen (§237 odst. 1 písm. a/ až g/ OSŘ).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl jako dovolání směřující proti rozhodnutí, proti kterému dovolání není přípustné (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ OSŘ ).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s odkazem na ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř., kdy v dovolacím řízení dovolatelé neuspěli a žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. listopadu 2001
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu