ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.969.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 969/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně I. K., proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 238/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. prosince 2000, č. j. 13 Co 850/2000-202, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni shora označeným rozsudkem k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 25. 5. 2000, č.j. 6 C 238/98-184, jímž bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání finančního podílu společného jmění manželů částku 110.000,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a část nákladů řízení k rukám jejího právního zástupce (výrok I.). O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II.). Dále rozhodl, že se návrhu na připuštění dovolání nevyhovuje (výrok III.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 19. 3. 2001, podal žalovaný (dále též „dovolatel\") dne 3. 5. 2001 dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění platném po 31. 12. 2000, tj. že jde o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jimž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který má po právní stránce zásadní význam a odůvodňuje poukazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v cit. znění, tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Otázku zásadního právního významu žalovaný spatřuje v tom, že pokud ze společných prostředků účastníci zhodnotili byt, ke kterému má nájemní práva matka žalobkyně, mají účastníci za ní společnou pohledávku cca 350.000,- Kč. Tuto skutečnost měly podle žalovaného soudy při vypořádání BSM zhodnotit komplexně. V dalším pak žalovaný soudům vytýká, že neprovedly úplné dokazování, které by vedlo k řádnému vypořádání zaniklého BSM. Námitky vznesl též proti tomu, že žalobkyni bylo přiznáno právo na částečnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen dovoláním napadený rozsudek, ale i rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 25. 5. 2000, č. j. 6 C 238/98-184, a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud České republiky, který je podle §10a o. s. ř. dovolacím soudem, z ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V dalším textu použitá zkratka „o. s. ř.\" znamená občanský soudní řád ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) řádně zastoupeným advokátem a byť se opírá o nesprávná ustanovení o. s. ř., splňuje vcelku předpoklady podle ustanovení §241 odst. 2 o. s. ř. Lze z něj totiž spolehlivě dovodit, že dovolatel se domáhá toho, aby dovolací soud ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. sám vyslovil přípustnost dovolání, protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a dovolacím důvodem má být nesprávné právní posouzení věci podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Dovolací soud věc projednal bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), když shledal, že je nelze považovat za opožděné, přestože bylo podáno až dne 3. 5. 2001, ačkoli rozhodnutí, proti němuž směřuje, nabylo právní moci dne 19. 3. 2001, přičemž podle §240 odst. 1, věty první, o. s. ř., může účastník podat dovolání toliko do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. To proto, že dovoláním napadený rozsudek neobsahuje žádné poučení o možnosti podat proti němu dovolání, a v jaké lhůtě.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 31. května 1994, sp. zn. III. ÚS 65/93, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS ČR pod č. 27/1994, bylo zdůrazněno, že nesprávným a neúplným poučením (a to i pokud jde o možnost podat dovolání) je účastník řízení zkrácen na svém ústavně zaručeném právu na soudní ochranu (čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod). Občanský soudní řád v části upravující dovolání nemá speciální ustanovení o tom, jak postupovat v případě, že se účastníku dostalo nesprávného nebo neúplného poučení ohledně možnosti podání takového opravného prostředku, avšak na více místech odkazuje na postup obdobný postupu soudu prvního stupně či odvolacího soudu (viz ustanovení §243b odst. 4 věty první o. s. ř.). Nejvyšší soud má za to, že v projednávaném případě je plně odůvodněn analogický postup podle §204 odst. 2, věty druhé, o. s. ř., tj. v důsledku chybějícího poučení o dovolání vycházet z toho, že dovolání bylo podáno včas, jestliže bylo podáno do tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí.
Dovolání však Nejvyšší soud neshledal přípustným.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř., nevyhoví-li odvolací soudu návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě přípustnost dovolání nezakládá ust. §238 odst. 1 ani ust. §239 odst. 1 o. s. ř. a - kromě důvodů podle §237 odst. 1 o. s. ř. - lze přípustnost dovolání posuzovat toliko podle §239 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný podal návrh odvolacímu soudu na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl zamítnut, a proti rozsudku odvolacího soudu podal včas dovolání.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, jež jsou napadeny dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí soudu nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce, je také dovolací přezkum otevřen - za splnění předpokladů shora uvedených - jen pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání podáno.
Jak vyplývá z obsahu spisu, navrhl žalovaný v odvolacím řízení připuštění dovolání pro posouzení otázky mající podle jeho názoru zásadní právní význam, a to otázky, zda „předmětem vypořádání BSM by měla být pohledávka účastníků za matkou navrhovatelky, která byla vynaložena v souvislosti s rekonstrukcí a zařízením bytu navrhovatelky\".
Podle přesvědčení Nejvyššího soudu však taková právní otázka v napadeném rozhodnutí nebyla řešena. Soud prvního stupně se námitkou žalovaného, že účastníci mají pohledávku vůči J. K. (matce žalobkyně) zabýval po skutkové stránce a dospěl k závěru, že žalovaný neprokázal její existenci. Odvolací soud se pak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně ztotožnil. Po právní stránce byla věc oběma soudy posuzována podle §143 a násl. obč. zák. ve znění platném do 1. 8. 1998 (tj. před účinností změny provedené zák. č. 91/1998 Sb.). Ve vztahu k citovaným ustanovením, avšak ani k jiným ustanovením zákona, žádná právní otázka nebyla v dovoláním napadeném rozhodnutí řešena.
Ze shora uvedeného vyplývá, že uplatněný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, není naplněn a dovolacímu přezkumu předložená otázka nezakládá důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ust. §239 odst. 2 o. s. ř. tak nejsou splněny.
Dalšími námitkami žalovaného uplatněnými v jeho dovolání se dovolací soud zabývat nemohl, neboť pro jejich řešení nebyla přípustnost dovolání navržena.
Přípustnost dovolání v dané věci není založena ani z důvodů podle §237 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad v tomto ustanovení taxativně vyjmenovaných.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud jej proto odmítl podle §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, věty první, o. s. ř., ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1, věty první a §151 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný jako dovolatel neměl v tomto řízení úspěch a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. července 2001
JUDr. Juraj M a l i k , v.r.
předseda senátu